Tento sen začíná v okamžiku začátku sjezdového závodu, kterého se účastním jako závodník. Zvláštní je, že jde o závod s hromadným startem. Naštěstí závodníků je do deseti.
Jedna skupinka rychle ujíždí a ztrácí se z dohledu. Já jsem ve druhé skupince. O chvíli později se místo změní. Už nejsme na sjezdovce. Dokonce nemáme ani lyže, ani typické sjezdové boty. Jsme v jakési chodbě s trochu zvláštní podlahou. Podlaha je složena z pohyblivých pásů přes celou šířku těsně za sebou. Tyto pásy se spouštějí a vypínají na první pohled zcela náhodně.
Když se ale chvíli koukám, jak se pásy pohybují, objevuji jistou pravidelnost. Podle této pravidelnosti dokážu pokračovat v před. V příhodnou chvíli vyrazím kupředu. O pár metrů dál se zastavím a čekám na další vhodnou chvíli k pokračování. K mému překvapení ostatní členové skupiny vyrazili za mnou. Teď čekají, co udělám dál, odhodlaní mě následovat za každou cenu.
Po několika popoběhnutích a zatáčkách v chodbě dorážíme do typické horské hospůdky. Zde členové skupiny, která nám ujela na začátku, dojídají svoji polévku. Když se vynoříme, zvednou od polévky hlavu a s úžasem zjišťují, že jsme dokázali projít. V tuto chvíli sen končí.
Ona chodba, kterou procházíme, docela věrně připomíná nahnědlé chodby z her Doom I a Doom II.
Celou cestu chodbou mám pocit, že zbytek skupinky mi zcela důvěřuje a bez zaváhání opakují každý můj pohyb.
