Povýšení

Celý sen se odehrával v jediné místnosti. Celý sen jsem mluvil s jakousi bytostí, která připomínala spíš jakéhosi červa sedícího za stolem. Jméno oné bytosti si nevybavuju, ale ze snu je zjevné, že jméno bylo mužské. Za ním bylo jakési okno někam. Pohled z okna byl ve snu rozmazaný. Moc mi není jasné, co tam mělo být. Jestli nějaké lepší zaměstnání? Nějaký lepší život? Nebo možná nějaká verze posmrtného života? Ale měl jsem pocit, že bych se rád dostal za toto okno. A rozhovor (nebo možná pohovor?) s onou bytostí měl rozhodnout, zda se tam mám právo dostat, či nikoliv.

Na začátku mi naznačil, že chvíli můžu zůstat u něj. V této chvíli mi to přišlo jako dobrá přestupní stanice. Následně se mě začal vyptávat na všelijaké otázky a psát si nějaké poznámky. Otázky jsem si ze sna zapamatovat nedokázal, ale zjevně chtěl zjistit, co jsem to vlastně za člověka. Nejprve zjišťoval samé pozitivní vlastnosti a zjevně byl nadšen. Později začal zjišťovat negativní vlastnosti a jeho nadšení znatelně opadlo. Když už měl popsaný celý předem připravený papír, pohovor skončil. Měl jsem vyčkat výsledků. Uvědomil jsem si, že možná jeho snaha o to, abych chvíli zůstal u něj, měla vést k tomu, aby měl čas lépe mě poznat.

V této situaci sen skončil. Vzal jsem si z něj pocit, že nejsem dokonalý. Jsem takový, jaký jsem. Mám svoje přednosti a svoje nedostatky. A možná je dobře, že jsem mu řekl pravdu.

Smrť

Kdo zná knižní sérii Úžasná Zeměplocha, ví, že Smrť je muž. Kdo onu sérii nezná, nechť mi na chvíli dovolí malinkou změnu pohlaví, kterou možná nepochopí. Ale pro zbytek textu nehraje pohlaví roli.

Jisté však je, že Smrť v posledních zhruba 10 měsících chodí na můj vkus dost blízko mojí maličkosti. V prosinci si přišel pro manželku mého nadřízeného. V únoru se mu zachtělo obou mých dědečků. A v době velice nedávné si z ničeho nic přišel pro kamaráda.

Tak nějak si říkám, kam drahý Smrťáček zavítá příště.

Statistika

Smrt jednotlivce je tragédie. Smrt statisíců je statistika.
(J. V. Stalin)

Naděje

Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.
(Václav Havel)

Vynucená pomoc

Jdu po ulici v husté městské zástavě, pravděpodobně z období první republiky. Začíná se stmívat a trochu pokapávat. Typický listopadový večer.

Poblíž křižovatky mě osloví nějaká dáma, na první pohled velmi pěkná. Že prý měla dopravní nehodu a potřebuje peníze. Nabízí mi vizitku, telefonní i mailový kontakt. Mezitím koukám po jejím autě. Moc poškozené nevypadá, ale na chvíli se mi zdá, že v něm je jedno nebo víc dětí. Následně na to se jí začnu omlouvat, že tolik peněz, kolik potřebuje, v hotovosti u sebe nemám. Říká, že to nevadí, že se pokusí peníze vyhrát.

O chvíli později skutečně s někým hraje nějakou hazardní hru. Zůstávám na místě prostě proto, že na ní někdo musí dát pozor. A kdo jiný, když ne já. Hře samotné však nevěnuji vůbec pozornost. Za to si všímám poblíž křižovatky bankomatu a místa, kde se dají na kartu MHD dobít nově zakoupené jízdenky. Když se obrátím směrem ke hře, ona se podívá na mne s tím, že se jí daří a že by mi to měla oplatit tak, jak se na ženu hodí a patří. V tu chvíli se budím s pocitem, že tohle se nemělo nikdy stát. Měl jsem jí pomoct, ne se s ní vyspat.

Jízdenku, prosím

Na začátku tohoto snu se usazuji ve vlaku, do kterého jsem zjevně zrovna nastoupil. Vzhledově vagón připomíná kupéčkové rychlíkové vagóny ČD s osmi koženkovými sedadly v každém kupé. Kupé je úplně první ve vagónu ve směru jízdy a sedím v něm sám.

Po chvíli přijde průvodčí a žádá lístek. Na první pohled vypadá dost nabroušeně. Po pravdě říkám, že jsem si nestihl jízdenku koupit a jestli by mi nemohl prodat jízdenku do Jičína. Chvíli prská, ale pak začne něco cvakat do onoho přístroje, který průvodčí ve vlacích ČD vždy nosí. Přerušuji jej jedině tím, že bych chtěl zaplatit z elektronické peněženky na jejich zákaznické kartě. Po chvíli mi průvodčí vrátí zákaznickou kartu, podá mi jízdenku, zavře dveře a odkráčí do vedlejšího kupé.

Nejprve jízdenku ignoruji, ale pak mi to nedá a na jízdenku se zadívám. Zarazí mě tam cena 770 Kč. Říkám si, že je to poněkud vysoká cena. Ale tak zase za nákup jízdenky je přirážka, tak třeba je to dobře. Při dalším pohledu na jízdenku zjistím, že je tam napsáno 33 km. Za 33 km 770Kč?? Pak mě ještě zarazí, že ta jízdenka je vydána nějakou zvláštní cestou, kterou bych asi do Jičína nikdy nejel, přestože technicky to možné je. Po tomto zjištění se probouzím ze sna a netuším, co si o něm mám myslet.

Pivní otčenáš

Sude náš, jenž jsi naražený,
roztoč se pípa Tvá,
buď vůně Tvá po všech restauracích
a hospodách a odpusť nám naši dočasnou střízlivost,
jakož i my odpouštíme naším číšníkům
a neuveď nás na záchytnou stanici
a zbav nás všech protivných abstinentů.

Ámen