Náboženství

Náboženství je jako penis.
Je v pořádku mít jedno/jeden.
Je v pořádku být na něj hrdý.

Na druhou stranu:
Nevytahujte to na veřejnosti.
Neobtěžujte s tím děti.
Nepište tím zákony.
Nepřemýšlejte tím.

Mrazivý sen

Dnešní sen je takový zvláštní. Odehrává se v místě podobném zastřešenému zápraží v tábořišti, které dalo název jednomu občanskému sdružení, jehož název se zde nevyslovuje. Podle všeho zde probíhají rozbory šachových partií, jak se ostatně v reálu dělo. Ovšem zvláštní jsou hned 2 věci. V první řadě v místech nezakrytých střechou je na zemi sníh. V druhé řadě rozbory provádí bývalá hlavní vedoucí, která šachy hrát neumí.

O chvilinku později sedím naproti této bývalé hlavní vedoucí. Povídá o tom, jak je opět aktivní ve skupině vedoucích kolem tohoto tábora. Jak si nechává dělat rozbory od někoho jiného a jak to jenom těm dětem předkládá. Po chvíli jejího povídání se probouzím ze sna s pocitem, že je dobře, že je znova aktivní. Protože doba, kdy ona byla při plné síle, byla poslední doba, na kterou mám pěkné vzpomínky. Od té doby to šlo od 10 k 5.

Teplo

Tuhle nedávno jsme s rodiči koupili dům s tím, že v něm uděláme 2 bytové jednotky. Vzhledem k tomu, že v domě nikdo nebydlí, tak se v něm ani netopí a je tam strašná zima.

No a to už se dostáváme k mému dnešnímu snu. Sen byl velice kraťounký a vlastně se sestával z jediné scény. Byl jsem v tom domě a bylo mi teplo!

Kalamita jak na Sibiři, aneb Cesta tam a zase zpátky

Po velmi vydařené akci na Pražském hradě jsem se vydal na cestu domů do Chrudimi. Po zavření dveří budovy, kde se akce konala, a po šlápnutí na první schod nechybělo mnoho ke zcela neřízenému skluzu ze schodů dolů. Možná jen náhodou jsem to ustál. Tímto uklouznutím, které se nekonalo, jsem však vyčerpal značnou část svého přídělu štěstí.

Dále následovala cesta tramvají po Praze. Přestože jsem očekával problémy související s ledovkou, dojel jsem celkem bez problémů. Jak jsem se později dozvěděl, byl jsem jeden z posledních cestujících pražské MHD, kterému se toto podařilo. Tímto můj příděl štěstí vzal definitivně za své.

Nasedl jsem do vlaku EC 177 v očekávání, že kolem 20:00 již budu v teple domova jako nic. Podle očekávání jsme odjeli vcelku na čas, přibrzdili jsme v okolí Klánovic a pak už nás podle všeho nečekalo nic, než spousta bezproblémových kilometrů.

Jenomže jsme zastavili v Pečkách. Ale tak co, v Pardubicích mám 20 minut na přestup, takže se ještě nic moc neděje. Po 10 minutách se ozval palubní rozhlas, že prý "z důvodu námrazy na koleji a neprůjezdnosti trati budeme stát asi 30 minut, ohlášené zpoždění se může změnit". No nic, vždyť jede vlak kolem osmé hodiny večerní z Pardubic. Po asi 30 minutách stejné hlášení, akorát se 60 minutami. Následovala varianta hlášení s 90 minutami. Pak 120 minut. Pak 150. Pak 180. A pak už přestali hlásit. Po více jak třech a půl hodinách, kdy se zdánlivě nic nedělo, se ozval palubní rozhlas, že během pěti minut pojedeme. Následně byla elektrická lokomotiva odpojena od napájení, čímž přestala jít vzduchotechnika. Což při teplotě kolem bodu mrazu není zrovna ideální, ale zima zatím nebyla.

Rozjezd probíhal asi tak, že chudák strojvedoucí přemluvil palivové čerpadlo a turbodmychadlo, nechť začnou motor krmit vším, co se do něj vejde. Následně bych očekával nad výfukem oblak hustého černého dýmu. Jisté však je, že vlak se dal do pohybu tempem, které by snad uspalo i šneka.

Při mimořádném zastavení ve Velimi se mi naskytnul pohled na jeden ze sběračů pendolina. No, vlastně nenaskytnul. On ten sběrač moc nebyl vidět. Částečně to bylo způsobeno mizerným osvětlením u konce nástupiště a zbytek obstarala vysoce kvalitní vrstva ledu. Do vlaku přistoupilo několik lidí. V pendolinu však ještě celkem dost lidí zůstalo.

Po příjezdu do Kolína palubní rozhlas oznámil, že zde budeme stát asi 20 minut a že o tuto dobu se zvýší zpoždění vlaku. Škoda jen, že jsme tam stáli asi 1 hodinu a 20 minut. Čekání nám zpestřil příjezd lokomotivy řady 742, která lakovnu neviděla dost dlouhou dobu, s nablýskanou jednotkou RailJet na háku. Vzhledem k tomu, že následně přejela lokomotiva přes nádraží směrem k Pardubicím, je možné, že nakonec byla zařazena k našemu vlaku.

Takže krátce před 11. hodinou večerní úplně jiný strojvedoucí vydal příslušné rozkazy úplně jinému palivovému čerpadlu a turbodmychadlu, z úplně jiného výfuku se vyvalil úplně jiný oblak černého dýmu a vlak se dal do pohybu úplně stejným uspávacím tempem. Po více jak 6 hodinách ve vlaku jsme však byli všichni rádi, že jedeme.

Následovalo mimořádně zastavení v Záboří nad Labem. Zkracování zastávek zůstalo zachováno, takže jsme zde stáli jenom 20 minut. Ve stanici se pohybovalo jedno vozidlo pro opravu trakčního vedení. Několik dalších vagónů zjevně souvisejících s údržbou trakčního vedení zde bylo odstaveno. Odtud jsme pokračovali do Pardubic. Naštěstí několik regionálních vlaků, včetně posledního večerního vlaku do Chrudimi, počkalo v Pardubicích.

Čímž pádem jsem otevřel domovní dveře v 01:45. A tedy cesta z Pražského hradu domů trvala krásných 9 hodin.

Absolventi humanitních oborů

Moc často si nepovídám s lidmi, kteří vystudovali humanitní obor. Když už k tomu náhodou dojde, naše konverzace obvykle začíná mojí větou: "Prosím jeden chickenburger a colu."

Letní tábor

Dnešní sen začíná ve chvíli, kdy se snažím vybalit si věci na dětském táboře. Bydlet mám ve stanu ve dvojici ještě s někým, kdo ještě nedorazil. Na táboře mám být vedoucí a na onom táboře jsem ještě nikdy nebyl, tak nevím, jak to tam funguje.

Když už mám téměř vybaleno přijde dítě z tábora, kam jsem jezdil dřív, společně s vedoucím z tohoto tábora a že potřebuje něco do města a že potřebuje dozor. Jedu tedy s ním autem. Překvapivé je, že řídí on, přestože v reálu nemůže mít řidičák kvůli věku. Nicméně si ve městě zařídí co potřebuje bez mého zásahu.

Když se vrátíme zpátky, zjistím, že můj spolubydlící je již přítomen a vlastně jsem ho svým příchodem probudil. Když zjistím, že je to vedoucí ze stejného tábora, kam jsem jezdil, s úlekem se probouzím.

Logika trávicího traktu

Chceš-li mít hovno, musíš se najíst.
Aby ses mohl najíst, musíš sehnat jídlo.
Abys mohl sehnat jídlo, musíš mít peníze.
Abys měl peníze, musíš pracovat.

A co z toho plyne? Když budeš pracovat, budeš mít hovno.

Volby

Politika je na hovno. Ale aspoň si můžu ve volbách ovlivnit, z čeho se to hovno bude skládat.

Zpátky ve škole

Trochu se zpožděním zapíšu jeden sen. Jako již jednou se zde vracím do školních let. Vzhledem k tomu, že sen zapisuji až po delší době, některé detaily se již vytratily z paměti.

V plné třídě je většina studentů ve věku odpovídajícím střední škole. Několik málo je zřetelně starších, podobně jako já. Všichni tito starší sedí v lavici s někým mladším.

Na chvíli se ve snu objeví jedna protivná učitelka, která mě na gymnáziu učila 6 let a neměla mě ráda. A ostatně ony nesympatie byly obousměrné. Ovšem v tomto snu naše vzájemné chování bylo jiné. Hned bylo jasné, že máme každý velice odlišný názor na svět. Ale tentokrát jsme si dokázaly svoje rozdíly vyříkat a existovat vedle sebe.

Následně se moje spolubydlící zeptala, proč jsem se vlastně vrátil na střední školu. Začal jsem povídat o tom, jak mi v této době bylo vlastně nejlépe a že jsem si to v té době neuvědomoval. Ona se zasněně zaposlouchala. V tuto chvíli sen končí.

Dvě strany jedné mince

Lidé, kteří tvrdili, že Klaus a Zeman jsou dvě strany jedné mince, možná měli pravdu. Jenom asi netušili, že ta mince je rubl.

Povýšení

Celý sen se odehrával v jediné místnosti. Celý sen jsem mluvil s jakousi bytostí, která připomínala spíš jakéhosi červa sedícího za stolem. Jméno oné bytosti si nevybavuju, ale ze snu je zjevné, že jméno bylo mužské. Za ním bylo jakési okno někam. Pohled z okna byl ve snu rozmazaný. Moc mi není jasné, co tam mělo být. Jestli nějaké lepší zaměstnání? Nějaký lepší život? Nebo možná nějaká verze posmrtného života? Ale měl jsem pocit, že bych se rád dostal za toto okno. A rozhovor (nebo možná pohovor?) s onou bytostí měl rozhodnout, zda se tam mám právo dostat, či nikoliv.

Na začátku mi naznačil, že chvíli můžu zůstat u něj. V této chvíli mi to přišlo jako dobrá přestupní stanice. Následně se mě začal vyptávat na všelijaké otázky a psát si nějaké poznámky. Otázky jsem si ze sna zapamatovat nedokázal, ale zjevně chtěl zjistit, co jsem to vlastně za člověka. Nejprve zjišťoval samé pozitivní vlastnosti a zjevně byl nadšen. Později začal zjišťovat negativní vlastnosti a jeho nadšení znatelně opadlo. Když už měl popsaný celý předem připravený papír, pohovor skončil. Měl jsem vyčkat výsledků. Uvědomil jsem si, že možná jeho snaha o to, abych chvíli zůstal u něj, měla vést k tomu, aby měl čas lépe mě poznat.

V této situaci sen skončil. Vzal jsem si z něj pocit, že nejsem dokonalý. Jsem takový, jaký jsem. Mám svoje přednosti a svoje nedostatky. A možná je dobře, že jsem mu řekl pravdu.

Smrť

Kdo zná knižní sérii Úžasná Zeměplocha, ví, že Smrť je muž. Kdo onu sérii nezná, nechť mi na chvíli dovolí malinkou změnu pohlaví, kterou možná nepochopí. Ale pro zbytek textu nehraje pohlaví roli.

Jisté však je, že Smrť v posledních zhruba 10 měsících chodí na můj vkus dost blízko mojí maličkosti. V prosinci si přišel pro manželku mého nadřízeného. V únoru se mu zachtělo obou mých dědečků. A v době velice nedávné si z ničeho nic přišel pro kamaráda.

Tak nějak si říkám, kam drahý Smrťáček zavítá příště.

Statistika

Smrt jednotlivce je tragédie. Smrt statisíců je statistika.
(J. V. Stalin)

Naděje

Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.
(Václav Havel)

Vynucená pomoc

Jdu po ulici v husté městské zástavě, pravděpodobně z období první republiky. Začíná se stmívat a trochu pokapávat. Typický listopadový večer.

Poblíž křižovatky mě osloví nějaká dáma, na první pohled velmi pěkná. Že prý měla dopravní nehodu a potřebuje peníze. Nabízí mi vizitku, telefonní i mailový kontakt. Mezitím koukám po jejím autě. Moc poškozené nevypadá, ale na chvíli se mi zdá, že v něm je jedno nebo víc dětí. Následně na to se jí začnu omlouvat, že tolik peněz, kolik potřebuje, v hotovosti u sebe nemám. Říká, že to nevadí, že se pokusí peníze vyhrát.

O chvíli později skutečně s někým hraje nějakou hazardní hru. Zůstávám na místě prostě proto, že na ní někdo musí dát pozor. A kdo jiný, když ne já. Hře samotné však nevěnuji vůbec pozornost. Za to si všímám poblíž křižovatky bankomatu a místa, kde se dají na kartu MHD dobít nově zakoupené jízdenky. Když se obrátím směrem ke hře, ona se podívá na mne s tím, že se jí daří a že by mi to měla oplatit tak, jak se na ženu hodí a patří. V tu chvíli se budím s pocitem, že tohle se nemělo nikdy stát. Měl jsem jí pomoct, ne se s ní vyspat.

Jízdenku, prosím

Na začátku tohoto snu se usazuji ve vlaku, do kterého jsem zjevně zrovna nastoupil. Vzhledově vagón připomíná kupéčkové rychlíkové vagóny ČD s osmi koženkovými sedadly v každém kupé. Kupé je úplně první ve vagónu ve směru jízdy a sedím v něm sám.

Po chvíli přijde průvodčí a žádá lístek. Na první pohled vypadá dost nabroušeně. Po pravdě říkám, že jsem si nestihl jízdenku koupit a jestli by mi nemohl prodat jízdenku do Jičína. Chvíli prská, ale pak začne něco cvakat do onoho přístroje, který průvodčí ve vlacích ČD vždy nosí. Přerušuji jej jedině tím, že bych chtěl zaplatit z elektronické peněženky na jejich zákaznické kartě. Po chvíli mi průvodčí vrátí zákaznickou kartu, podá mi jízdenku, zavře dveře a odkráčí do vedlejšího kupé.

Nejprve jízdenku ignoruji, ale pak mi to nedá a na jízdenku se zadívám. Zarazí mě tam cena 770 Kč. Říkám si, že je to poněkud vysoká cena. Ale tak zase za nákup jízdenky je přirážka, tak třeba je to dobře. Při dalším pohledu na jízdenku zjistím, že je tam napsáno 33 km. Za 33 km 770Kč?? Pak mě ještě zarazí, že ta jízdenka je vydána nějakou zvláštní cestou, kterou bych asi do Jičína nikdy nejel, přestože technicky to možné je. Po tomto zjištění se probouzím ze sna a netuším, co si o něm mám myslet.

Pivní otčenáš

Sude náš, jenž jsi naražený,
roztoč se pípa Tvá,
buď vůně Tvá po všech restauracích
a hospodách a odpusť nám naši dočasnou střízlivost,
jakož i my odpouštíme naším číšníkům
a neuveď nás na záchytnou stanici
a zbav nás všech protivných abstinentů.

Ámen

Cesta tam a zase zpátky

Tento sen byl nezvykle dlouhý i když se v něm toho zase až tolik nestalo. Akorát mi přijde, že má dvě části. Prostě je tam zřetelný předěl. Možná se mi to zdálo dokonce jako dva sny, které se mi do paměti zapsali jako jeden sen. Asi nikoho nepřekvapí, že předěl byl mezi cestou tam a cestou zpátky.

Cesta tam byla o něco delší a popisnější. Nejprve jsem jel v nějakém regionálním vlaku. Do něj jsem pravděpodobně přestoupil z jiného, dálkového, vlaku. Po vystoupení z regionálního vlaku jsem měl v daném městě dojít nemalou vzdálenost pěšky. Za pomoci navigace v mobilu a toho, co jsem si pamatoval z dřívějších pohledů do mapy doma na počítači jsem nakonec zdárně dorazil na ono místo.

Po předělu následovala cesta zpět. Ve snu byla v podstatě jenom pěší cesta na první nádraží. Celou cestu jsem vybíral z celkem dost variant, jak z tohoto nádraží pokračovat dál. Ještě když jsem na to nádraží dorazil, nebyl jsem ani náhodou rozhodnut, kterou variantu zvolím. A to i přesto, že už jsem si měl kupovat jízdenku.

V tuto chvíli jsem se ze sna vzbudil. A to s pocitem, že v době, kdy varianta byla jenom jedna, byl život o něco jednodušší.

Socialisté

Socialista je člověk, který Vám dá peníze v nouzi, do které byste se nedostali, kdyby Vám je před tím nesebral.

Ranní stud

Kdo se ráno nestydí, večer si neužíval.

Normální stav

Další sen v krátké době se odehrává na nějaké akci. Zpočátku se všichni baví a všechno je v naprostém pořádku. Po chvíli začnou menší děti být ospalé a některé dokonce usínat. Vzhledem k tomu, že si toho nikdo nevšímá a zábava běží dál, začnu děti ukládat každé do jeho postele.

Když už ukládám třetí nebo čtvrté dítě, říkám si, že to takhle prostě je. Ostatní se baví a já pracuju. Ze sna se probouzím s pocitem, že ostatní to berou tak, že oni se můžou bavit a někdo další za ně udělá práci.

Národní hymny

Co se stane, když Slovákům bouchnou Jaslovské Bohunice?

Češi a Slováci si vymění hymny. Češi budou zpívat "Nad Tatrou sa blýská" a Slováci "Kde domov můj?".

Debatní kroužek

Celý tento sen jsem v nějaké skupince debatujících lidí. Pořád se rozhlížím kolem sebe a říkám si, že se velmi brzy musí stát něco špatného. Velmi brzy, v řádu několika minut, nebo dokonce vteřin. A velmi špatného a vážného. Ze snu mě probouzí budík. Což se v tu chvíli zdá jako úleva.

Tak nějak mě napadá, jestli sen nemůže trochu souviset s předchozím snem. Přeci jen probuzení ze sna je trochu podobné.

Vyhozený akcionář

Zdál se mi tuhle sen, o kterém dost dobře nevím, co si mám myslet.

Seděl jsem na své židli v práci. Koukal jsem zrovna úplně na druhou stranu, než je monitor, do míst, kde sedí můj nadřízený. Za ním stál jeden z akcionářů firmy, který v té firmě zároveň i pracuje. Nejprve chvíli vyprávěl o tom, že byl z firmy vyhozen. Poté začal mému nadřízenému předávat svoji práci, jakoby ho měl nahradit. V tu chvíli mě ze sna vytrhnul zvonící budík. Což mi v tu chvíli přišlo jako úleva.

Umytý autobus

Dnešní sen začíná na parkovišti, kde stojí autobus a kolem něj spousta lidí. Autobus se chystá k cestě na hory. Část lidí s ním odjede, část jenom přivezla svoje kamarády nebo příbuzné.

Za chvíli už sedím v autobuse a ten se rozjíždí. Ale nevjíždí na silnici, ale na pole. Chvíli jede po poli, celý se klepe, houpe a je vevnitř dost hluk. Některým cestujícím se to značně nelíbí.  Najednou cestující přede mnou ucítí potřebu se mi představit. Vypadá to, že mě zná, protože mě rovnou osloví mým křestním jménem a hned na to se představí svým příjmením.

Tady přichází malinké poskočení v čase. Protože najednou sjíždíme z pole a projíždíme trochu hlubší vodou. Ona osoba se podivuje, proč jedeme tou vodou. Zcela znuzeně odpovídám, že tohle je normální, že umývají autobus po polní projížďce.

Teď přichází trochu větší skok v čase. Ocitáme se na horské chatě, kde panuje všeobecná touha vyrazit na sjezdovku. Takže začínám zjišťovat, co všechno jsem zapomněl. A zjišťuju, že bych si to mohl vypůjčit od táty. Který se však ve snu nikdy neukázal. Začínám však sbírat jeho věci, ale v tu chvíli mi zazvoní budík.

Jména ďáblova

Jména ďáblova mohou být Satan, Belzebub .... ale taky třeba Pondělí

Náhlé úmrtí

Můj dnešní sen začíná mým odjezdem na tábor. Měl jsem tam jet jako vedoucí. Ale tábor už zjevně nějakou chvíli probíhal a já měl vlastně nastoupit do rozjetého vlaku. Pořád mi ale nebylo jasné, proč si mě vyžádali, když jsem ten tábor před pár lety opustil ve zlém.

No nicméně přijel můj odvoz. Řidič už od prvního pohledu vypadal, že je duchem nepřítomný, možná jen zázrakem po cestě nezpůsobil dopravní nehodu. Rovnou jsem mu nabídl, že budu cestou zpátky řídit já. To rovnou zamítl. Nicméně věci do auta jsem si nakládal zcela sám, vůbec s ničím mi nepomohl. Poté mi beze slova podal klíče od auta a sedl si na sedadlo spolujezdce.

Když jsem přijel do tábora, pršelo. A vypadalo to na jeden z těch dešťů, které potrvají několik dní. Horší bylo, že nálada v táboře byla snad ještě horší, než počasí.

Chvíli jsem sledoval dění v táboře. Vlastně ono se nic moc nedělo. Nikdo nikam nechodil, nikdo nemluvil. Pak byl svolán nástup. Na něm bylo oznámeno, že dva vedoucí zemřeli při dopravní nehodě. Potom jsem jakoby přestal trochu vnímat svět kolem sebe. Prostě jako když mi někdo oznámí, že někdo zemřel. V průběhu této chvíle se řešilo, jak popřesouvat vedoucí v oddílech. V tuto chvíli sen skončil a já se vzbudil s tím pocitem šoku z toho, že někdo zemřel. I když vlastně nevím, kdo to byl.

Výplatní pásky a cibule

Papír na výplatní pásky se asi vyrábí z cibule. Kdykoliv se na výplatní pásku podívám, mám slzy v očích.

Péče druhých

Zdál se mi tuhle dost zvláštní sen a nějak nevím, co si o něm mám myslet.

Jel jsem s několika dětmi ve věku tak deset dvanáct let někam vlakem, možná do Prahy. Jednoho z nich jsem potkal jako vedoucí (on byl dítě) na táboře, ostatní jsem neznal. Když jsme vystoupili z vlaku, pokračovali po městě hromadnou dopravou. Jeden spoj mi ujel, ale děti nastoupily všichni. Tak jsem šel pěšky s tím, že je to kousek a děti jsou v pořádku. Když jsme dorazily na místo, rozběhla se jakási soutěž, které se účastnily jenom děti.

Celou dobu jsem byl smířený s tím, že budu muset ještě večer jet domů. Pak ale v nějaké volnější chvilce mi ten mě známý chlapeček povídá, že tam přespím s nimi. Mě se moc nechtělo, protože jsem nechtěl obtěžovat. Ale on trval na tom, že je to zařízené a že tam přespím.

V tu chvíli sen skončil. A nějak si neuvědomuju první pocity po probuzení.

Nevím, jestli to souvisí se snem, ale pár dní před ním se mi stalo následující. Byl jsem se podívat na hlavních šachových turnajích místního mezistátního festivalu šachu a deskových her. Tam jsem potkal několik málo lidí, v drtivé většině mladších. Jeden z nich se mě snažil přesvědčit, ať jedu na šachový turnaj konaný v rámci tábora občanského sdružení, jehož jméno se nevyslovuje. Popisoval mi, kde jsou propozice, do kdy a jak se mám přihlásit atd. Prostě mi přišlo, že o mě chce pečovat. Tato situace ve mě vyvolala velmi dobrý pocit z dobře odvedené práce.

Jednovaječná dvojčata

Dovolil jsem si tuhle nedávno navštívit asi největší šachový svátek v ČR, pardubický Czech Open. Vyskytuje se zde velké množství lidí. A některé z nich si dovolím znát.

Mimo jiné se mi dostalo možnosti sledovat jednovaječná dvojčata. Tedy dva jedince se zcela identickou genetickou informací. Takže vlastně dva shodné jedince. A nebo že by to až taková pravda nebyla?

Když se na ně člověk podívá, vypadají úplně stejně. Pokud se obléknou stejně (což jednu dobu dělali), tak není šance je od sebe poznat. Prostě typická jednovaječná dvojčata, kterých jsou v naší maličké zemi tisíce.

Zrada nastane ve chvíli, kdy jeden z nich promluví. V tu chvíli to přestanou být dva stejní jedinci. V tu chvíli je zjevné, že ti dva chlapci jsou zcela rozdílní. Prostě tím, že jeden z nich promluvil a druhý ne. Jeden je tedy extrovertní a druhý introvertní.

S tím extrovertním jsem si trochu i popovídal. Zhruba stejně jako s každým extrovertem. On povídal a já poslouchal a občas něco prohodil. S tím introvertním jsem neprohodil ani jediné slovo. Ani "ahoj". Jenom se párkrát potkaly naše pohledy.

Tak nějak mi přijde, že jsou věci, na které je genetika krátká.

Útěk a dětská hra

Jsme v místě nedaleko od začátku údolí. Prostě v takovém tom místě, kdy jdete údolím podél říčky proti proudu, až najednou před Vámi se oba hřebeny stočí k sobě a údolí uzavřou. Na takovém místě je jakási osada, nebo spíš tábořiště. Většina obydlí jsou buď stany, nebo jen nějaká velice dočasná dřevěná konstrukce.

Je večer, všichni jsou již po večeři a odpočívají po těžkém dni. Občas pár lidí prohodí mezi sebou pár slov. Všude panuje klid, i když místy napjatý.

Náhle se z jednoho konce ozve, že jsme byli napadeni. Všichni okamžitě ožívají a začínají prchat po úbočí nahoru. Já sám prchám také, pomáhám při tom někomu před sebou, protože zdržuje i mne. Za sebe se neohlížím. Prostě spěchám dál do kopce.

Po chvíli přicházím k nějakému vchodu do skály. Neváhám a vstoupím dovnitř. Stejně jako spousta lidí přede mnou a spousta za mnou.

Jakmile však vstoupím, najednou se ocitám v tobogánu a jedu dolů. Když dojedu dolů, začínám si hrát s ostatními dětmi. Ovšem sám se stávám dítětem a věnuji se dětské hře. Překvapuje mne, že jeden z chlapců vypadá velmi podobně, jako můj spolužák z vysoké školy. Tedy z doby, kdy už jsem přece dítě nebyl.

Marná snaha

Chtěl jsem napsat blogpost o lidském ignoranství. Ale došel jsem k názoru, že to nemá cenu. Protože jsou dvě skupiny lidí.

Jedna skupina velmi dobře ví, o čem bych psal. Ty bych jedině znudil dalším textem o tom, co už stejně dávno ví.

Druhá, výrazně početnější, skupina jsou ti ignoranti. Ti by v lepším případě můj příspěvek ignorovali. V horším případě by se tvářili jako že já jsem ten nejzlejší člověk na světě.

Prostě je to jako s mojí dnešní snídaní: Naděje na změnu je mizivá.

D1

Oprava D1 už se nevyskytuje jenom ve všech možných zpravodajských kanálech, ale už i v mých snech.

Celý sen je takový dost mlhavý. Nejsou zde žádné konkrétní obličeje, výhledy ani žádné konkrétní předměty. Jenom sedíme v autě a někam jedeme. Můj spolujezdec se mě snaží přesvědčit, že mám jet po D1. Já ale říkám, že jsou tam uzavírky a že tam jet nechci. On přiznává, že tam budou problémy, ale to je v pohodě, to zvládneme.


Trochu pozadí. Aktuálně hledáme dům, kde by šly vytvořit dvě bytové jednotky, jedna pro mne a druhá pro rodiče. Navštívili jsme zatím dva domy. Jeden bude relativně bez problémů, stačí jen pár stavebních úprav a nastěhovat se. Druhý je v horším stavu, stavebních úprav bude třeba mnohem více. Na druhou stranu máme možnost si to udělat po svém. Je tento sen snad narážkou na toto?

Létání

Chcete-li se naučit létat, ptejte se orlů, nikoliv slepic.

John D. Rockefeller

Amatéři versus profesionálové

Nezoufejte, že nejste nejlepší. Vždyť amatéři postavili Noemovu archu a profesionálové Titanic.

Moudro dne

Bůh člověku naloží jenom tolik, kolik unese.

Padající letadlo

Můj dnešní sen začíná tím, že mě ráno vzbudil budík jako vždy. Jako vždy vstanu, přejdu pokoj od postele ke stolu umístěnému pod oknem a hledám kabel, kterým bych rád nechal mobil nabíjet.

V tom si všimnu, že velmi nízko nad protějším panelákem letí letadlo. Letadlo je zjevně ovladatelné a ovládané. Pomalu přechází z klesajícího letu nejprve do vyrovnaného, později do lehce stoupavého. Celou dobu jsem myslel na to, že si celou událost musím zapamatovat. Hlavně si musím zapamatovat čas, kdy se to stalo.

Když letadlo zmizí z dohledu, otočím se, že půjdu do kuchyně vařit čaj a připravovat si snídani jako vždy. Než však stihnu vyjít z pokoje, sen končí.

Obnovené studium

Sen začíná v nějakém pokoji, podle všeho na vysokoškolské koleji. Se mnou je tam můj poslední skutečný spolubydlící ze skutečných kolejí. Mluvíme o tom, že jsem opět začal studovat vysokou školu.

Už jsem měl za to, že budu bydlet s ním. Když v tom přišel někdo z kolejí, že tam bydlet nemůžu. Prý to jsou  pro starší a já jsem nováček. To mě trochu rozladilo, ale sbalil jsem si věci a šel jsem.

Nakonec jsem se dostal mezi děti ve věku cca 12 let. Chvíli jsem koukal na to, jestli to myslí vážně. Pak jsem došel k názoru, že asi jo. Potom mě trochu rozpačitého ze snu vytrhnul zvonící budík.


Trochu informací z reálu. Sen o vysoké škole jsem popisoval zde. Tehdy to dopadlo docela špatně. Ve skutečnosti jsem dříve byl rozhodnut, že VŠ už nikdy studovat. Postupem času přemýšlím víc a víc o tom, že bych nějakou VŠ studoval. I když třeba ne v oboru, který mě živí.

Hodní vs zlí

Dívky se chodí k hodným chlapcům vybrečet. Ke zlým všechno ostatní.