Účastník

V tomto snu jsem účastníkem nějaké akce. Nejspíš jde o nějakou sportovní akci, koná se na sportovišti, ale přímo jsem žádné sportování neviděl. Chvíli se pohybuji mezi účastníky skoro jako duch. Nikdo mě nevnímá, já sám se pohybuju jako bych nemusel chodit nohama po zemi.

Náhle ke mě přibíhá plačící chlapeček zjevně ve snaze najít rameno, na kterém by se vybrečel. Dozvídám se, že teď bydlí u dědečka a že ten ho v noci každou chvíli budí a že už ani nespí. Po chvíli se uklidní a rozcházíme se. Když odcházím, ptám se sám sebe proč že si vybral chlapeček zrovna mě? Čím jsem tak výjimečný? Pak to hodím za hlavu a pomyslím si u toho něco jako že je to normální, rozhodně není první takový.

Po chvíli stoupám po nějakých schodech. Jsou dlouhé a úzké. Na vrcholu jsou troje dveře. Nemůžu se rozhodnout, do kterých vlezu. Chvíli se zaposlouchám, jestli neuslyším zpoza některých hlasy. A taky že jo. Nejdřív jsou slabé. Potom zesilují v začínající hádce, jeden mužský hlas se blíží ke dveřím. Když se dveře otevřou, s překvapením zjišťuji, že onen mužský hlas patří Pelinovi. Jeden krátký pohled do jeho očí mi stačí k tomu, abych přesně věděl, co se děje. Začínám přemýšlet, kde jsou klíče od mého pokoje, protože se musím zabalit. V této chvíli sen končí.

To, co se děje, co jsem tak rychle poznal jediným pohledem do očí, je nádherně popsáno v Pelinově vlastním příspěvku Už tradiční zklamání.

Krvavý útěk

Tento sen začíná ve chvíli, kdy jdu s někým po ulici. Já mám na zádech velký batoh. On jde na lehko. Mám pocit, že jde o Prahu, ale jistý si nejsem.

On mi ukazuje nějaký rozvrh hodin, zjevně jde o vysokou školu. Přesvědčuje mě, abych do té školy chodil. Ale já nechci. Po chvíli chůze zapadneme do nějaké hospody. On mě stále přesvědčuje, ať do té školy jdu, ale já se bráním. Následně dojdu k názoru, že ten člověk mě neposlouchá a že bude nejlepší zmizet. Zvolím velmi rychlý odchod. Po cestě mě potká číšník a chce zaplatit. Podám mu tedy bankovku a on mi odpoví, že drobné mi dá na stůl, kde jsem seděl. Chvíli na něj vyděšeně zírám, pak se otočím k východu a rychlým krokem odcházím.

Venku na ulici pokračuju velmi rychle, ale při tom na mobilu hledám nejbližší spoj domů. Při tom mířím ke stanici metra. Když se k ní blížím, slyším výstřely. Někdo vykřikne, že se musíme schovat do metra. O trochu obezřetněji pokračuji dál. Když procházím kolem horní stanice výtahu, který zjevně vede dolů do stanice metra, vidím jak výtah vyjíždí nahoru a v něm je několik mrtvých těl a několik ještě živých zkrvavených lidí, kteří se snaží dostat co nejrychleji pryč. Kousek ode mě někdo tiše řekne, že tam musí být aspoň 40 litrů krve.

V tuto chvíli mě vzbudil budík. Což se v tu chvíli jevilo jako úleva.

Náhrobní kámen

Nápis na náhrobním kameni: Zde leží moje žena a já doma odpočívám v pokoji.

Slyšíš, co říkám?

Jsem zodpovědný za to, co říkám. Ne za to, co ty slyšíš.

Prozření

Přemýšlel jsem o tom možná deset let. Proč se ten děda tak dlouho o něco stará. Proč se stará o malinkatý kousek půdy déle, než já sám jsem na světě. Až jednoho dne přišla skupina na ono místo a donutila mě pochopit.

Je to opravdu malinký kousek půdy. V přírodě.

Je páteční červnový večer. Slunce se blíží k obzoru. Zvuk automobilových motorů zůstal daleko za mnou. Slyším jen poslední prozpěvování ptáků před tím, než ulehnou k zaslouženému spánku. Po chvíli slyším něco naprosto úžasného. Teda vlastně neslyším nic. Rozhostil se klid. Skoro by se chtělo božský klid po západu. Je to něco, co se dá poslouchat hodiny.

Konečně chápu matfyzáka narozeného za První Republiky.