Jsme v místě nedaleko od začátku údolí. Prostě v takovém tom místě, kdy jdete údolím podél říčky proti proudu, až najednou před Vámi se oba hřebeny stočí k sobě a údolí uzavřou. Na takovém místě je jakási osada, nebo spíš tábořiště. Většina obydlí jsou buď stany, nebo jen nějaká velice dočasná dřevěná konstrukce.
Je večer, všichni jsou již po večeři a odpočívají po těžkém dni. Občas pár lidí prohodí mezi sebou pár slov. Všude panuje klid, i když místy napjatý.
Náhle se z jednoho konce ozve, že jsme byli napadeni. Všichni okamžitě ožívají a začínají prchat po úbočí nahoru. Já sám prchám také, pomáhám při tom někomu před sebou, protože zdržuje i mne. Za sebe se neohlížím. Prostě spěchám dál do kopce.
Po chvíli přicházím k nějakému vchodu do skály. Neváhám a vstoupím dovnitř. Stejně jako spousta lidí přede mnou a spousta za mnou.
Jakmile však vstoupím, najednou se ocitám v tobogánu a jedu dolů. Když dojedu dolů, začínám si hrát s ostatními dětmi. Ovšem sám se stávám dítětem a věnuji se dětské hře. Překvapuje mne, že jeden z chlapců vypadá velmi podobně, jako můj spolužák z vysoké školy. Tedy z doby, kdy už jsem přece dítě nebyl.
