Lyžování

Na konci března mám jet s několika svými kamarády lyžovat do rakouských Alp. Jednu dobu existovala reálná šance, že s námi pojede i náš společný kamarád A*, student pedagogické fakulty v kombinaci tělesná výchova a cosi s počítačema. O jeho způsobu lyžování jsme leccos slyšel a věděl jsem jedno: nechci ho nikdy, opakuji NIKDY, zažít. Možná to bude mít souvislost s mým dnešním snem.

Sen začíná ve chvíli, kdy stojím na okraji na lyžích na okraji jakési dopravní tepny, cesty na sněhu, po které se prohánějí lyžaři sjezdoví i běžkoví a různá motorová vozidla typu sněžný skútr.
V tu chvíli uvidím, jak se ke mě blíží po této cestě skupina dětí s vedoucím vzadu. Toho vedoucího poznávám jako prvního - je to přesně A*. Dále poznávám některé děti z jeho šachového kroužku.
Nevím, jak se to stalo, ale A* musí odjet kamsi pryč s jedním ze svých zraněných dětí. A já že mám pokračovat se zbytkem dětí dál po cestě. Děti jsou super, ale některým to lyžování až tak nejde, což mě vzhledem k jejich věku <= 10 nepřekvapuje. Po několika málo pádech sen končí.