Počítačoví inženýři to měli dobře vymyšlené. Dávkové zpracování dat má své kouzlo.
V tomto případě jde o dávkové zpracování vzpomínek. A skoro bych řekl, že to má smysl. Člověk si při tom uvědomí souvislosti, o kterých neměl dosud tušení a na které by jinak nepřišel.
Škoda jen, že já sám jsem něčeho takového schopen za určitých konkrétních podmínek, zahrnujících nezanedbatelné množství alkoholu.
Takže je to prosté: Jedno z táborových dětí mi letos na táboře, konajícím se prvních 14 dní v srpnu, řeklo, že bych už mohl mít rodinu. Moji rodiče v mém věku již byly svoji, brali se 22. srpna; není to tak dlouho, co měli 23. výročí.
A já? Vzhledem k tomu, že žádný vztah neexistuje a není na obzoru, dalo by se tvrdit, že jsem malinko zaspal. A to i přesto, že se v poslední době našlo pár dívek brečících na mém rameni.
Nebo je to tím, že jsem moc hodnej a nabízím a nic nechci? Resp. o nic si neřeknu a pak jsem naštvanej?
Ale tak předpokládejme, že bych rodinu měl. Moje matka již v době svatby byla těhotná. Takže nebude těžké si představit, že bych měl manželku s dítětem. Jakožto novomanželé bychom byli rádi, kdybychom měli byt. Natož pak auto. Pokud bychom chtěli někam jet, byli bychom odkázáni na veřejnou hromadnou dopravu. A jakožto fanoušek železnice bych se jistě snažil jet vlakem. A jak bych dopadl? Asi dost podobně, jako jeden z redaktorů serveru želpage.cz, popisující své zkušenosti v tomto článku. Tedy žádná sláva.
Proč mám takový neblahý pocit, že bych si měl rozmyslet, co vlastně s načatým večerem .... vlastně životem?
Viděla bych, to, že jsou dvě možnosti... rozmyslet si, co podniknout s načatým životem, a nebo nepřipustit ony konkrétní podmínky pro dávkové zpracování života.
OdpovědětVymazatZjistila jsem, že není třeba životem procházet s rukavicemi zadáka (takový ty na chytaní míčů) na obou rukou, je dobré některé věci nechat padnout na zem. Taky jsem zjistila, že zouvat boty dřív než člověk dojde k vodě je poněkud brzo...
Ale pokud to vztáhneme jen na problém cestování:
Auta nemaje, jsem odkázaná také na MHD, autobusy, vlaky... Tedy v tom mám bohatou praxi. Vlakem jsem s malou poprvé jela, když jí byly dva měsíce. Neměla jsem problém. (A jezdíme bez potíží i nadále.)
1) Psychicky jsem se již dopředu připravila na to, že budu nejspíše muset vyhodit několik lidí z kupé pro děti s matkami. To se ukázalo jako malý problém, většinou stačilo slušně upozornit, že jsou v dětském kupé - jen málo dospělých či dospívajících má odvahu a chuť jet s cizím malým dítětem (nerisknou si, že začne řvát či je jinak obtěžovat), pokud mají jen trochu možnost místo změnit. Takže místo ve vlaku nebyl problém nikdy.
2) Kočár jsme podědili a nevyhodila jsem ho proto, aby měli v čem vozit prarodiče a aby měli prarodiče pokoj. Já nikdy nepochopila výhody tohoto krámu, který sebou člověk musí tahat. Přeprava Val se u nás vždy konala pomocí šátku na nošení dětí či ergonomického nosítka. Val v šátku či nosítku u mě na břiše v kombinaci se sedmdesátipětilitrovým batohem Corazon s mými a jejími věcmi na zádech (v případě několikadenních výletů) sice znamenala, že zamakám na své kondici, ale že se dostanu kam potřebuji. A není to vůbec tak namáhavé, jak to vypadá.
PS: Když jsem se vdávala (netěhotná), tak v tomto věku už měla moje máma za sebou nejen svatbu, ale i všechny svoje (tři) děti. Na svatbě mi byla moje mladší sestra se svými dvěma dětmi. Nemyslím si, že by brzké manželství bylo zárukou spokojenosti a štěstí :-)
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatHmm, asi jsem zbytečně spojil dvě moc nesouvisející věci do jednoho blogpostu. Ale ok, už se stalo ...
OdpovědětVymazatAd dávkové zpracování: Myslím, že radši budu přemýšlet. Podmínkám vhodným zřejmě dlouhodobě nezabráním.
Ad cestování: Šátek na nošení mě osobně příjde jako vhodnější, než kočár. Už jenom proto, že člověk je na planetě pár (desítek) tisíc let a kočár existuje jak dlouho? 200 let? Navíc je dost velký a při jakémkoliv přesunu dost nepraktický.
A fyzická kondice? Budeme předpokládat, že by se mohli alespoň částečně střídat oba rodiče.
Kočárky tu nejsou ještě ani 200 let... ale co se týče masového rozšíření, tak ještě valná většina našich prababiček (a na vesnicích i babiček) byla nošena. Diskuzí o nošeních dětí bych tu mohla popsat stránky :-)
OdpovědětVymazatU nás to většinou probíhalo tak, když jsme jeli všichni, že já táhla Val, muž zavazadla pro nás všechny, a nebo já Val a malé zavazadlo. Když nebyly velká zavazadla, střídali jsme se. Popisovala jsem schválně situaci cestování sama, na které jsem také zvyklá - a že i v jednom člověku se to dá zvládnout bez velkých potíží.
Já tím chtěla říct, že je možná lepší někdy prostě věci udělat, než o nich moc přemýšlet. Nebo se víc řídit tím, co by člověk chtěl a "jak to cítí" než všechno se snažit příliš naplánovat a promyslet, brát to příliš rozumově a snažit se ošetřit všechny varianty. Jsou věci, a to zejména ty, co se týkají života, u kterých stejně plány musí být velmi variabilní - a stejně nevycházejí. A i když vymyslíme několik variant, naskytne se něco naprosto nepředvidatelného. Takže improvizace se ukazuje jako podmínkou nutnou. Protože ono to nakonec dopadne v životě stejně jinak než nejlepší plány :-)
Jardo - až budeš mít v blogu vícero příspěvků na téma "můj život", budeš moci vzpomínat i bez pomoci alkoholu a budeš mít i dávkové zpracování ;-) Já osobně už mám na blogu 190 snů (jak jsem právě spočítal z mých papírových poznámek) a to už je mazec, když chci něco dávkově zpracovat :-(
OdpovědětVymazatK životu v rodině - v tvém věku máš ještě dost daleko k pláči z toho, že ti hrozí býti singlem (pisatel tohoto komentáře ti budiž příkladem). Zlehka hledej a moc nespěchej, můžu ti dát pár příkladů, kdy byl spěch špatný rádce...
A ČD ? Čím více se blížíš do kategorie mezinárodních vlaků, tím spíš jsou vlakové soupravy vypravovány pro byznysmeny než pro maminky s dětmi. Buďme rádi za to, že nové Regionovy mívají nízkopodlažní prostředek, kam se ten kočár dá dát (Nebo "S"ka kolem Prahy)... Do všech ostatních vlaků vždy a jedině golfku :-)