Měl jsem se odstěhovat z vysokoškolské koleje. Většinu formalit už jsem měl zařízenou. Stačilo jenom odvézt moje věci.
Ke koleji se mnou jeli autem moji rodiče a bratr.
Po příjezdu jsme se vydali na cestu od parkoviště k mému pokoji. Tato cesta nebyla nijak jednoduchá. Museli jsme o patro níž, než ostatní ubytování. Tam nastoupit do separátního výtahu jenom pro některé pokoje. Výtah to byl dost malý pro 4 osoby. No nakonec jsme dojeli do správného patra.
Při pohledu do pokoje jsme zjistili, že i ten je dost malý pro 4 studenty. V tu chvíli mamka zpráskla ruce a začala nadávat na ten strašný bordel nejen v celém pokoji, ale i na mé posteli. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem v tom pokoji vlastně moc ani nebyl a že jsem bydlel jinde. Aniž by mně poslouchala, začala mi tam uklízet.
Chvíli jsem se jí v tom snažil bránit. Jenomže ona navíc začala rozdávat moje věci současným i budoucím studentům, kteří na tom pokoji bydleli nebo budou bydlet. Nejdřív jsem se snažil některé kousky zachránit, což se mi i povedlo.
Po chvíli marných snah jsem se na to vykašlal. Po duši se mi rozlil klid. Nemusím s tím nic dělat.
Probudil jsem se s pocitem, že takhle asi žít nechci. Nechci žít tak, že můj život bude ovládat někdo jiný, byť vlastní rodiče.
Žádné komentáře:
Okomentovat