Maminka před týdnem pojala nápad, že navštíví své rodiče. Kteří bydlí 170km od nás. A samozřejmě zcela opačným směrem od místa bydliště, než já studuji.
Inu v pátek v 15:30 jsem sedl v Praze na vlak a vyrazil směr východ. V Pardubicích jsem po 100km přesedl do auta k mamce a pokračoval s ní dál autem oněch 170km. Až do Šternberka to šlo. Pak jsme ovšem vyrazili hore po trase, kterou běžně jezdí účastníci všech verzí závodu Ecce Homo. Nutno upozornit, že to bylo kolem 18. hodiny, byla tedy tma. Ano, závodníci mají oproti nám jednu drobnou výhodu - silnice je v průběhu konání závodu uzavřena, nemůže se tedy stát, že by nějaké auto vyrazilo proti nim. My měli situaci ještě malinko obtížnější - skrz mlhu jsem neviděl skoro nic. Ani jsem si nemohl být jist, zda jsem ještě stále na silnici, nebi jsem již mimo ni. Patníky samozřejmě nebyly vidět - když jsem jeden minul, následující prostě nebyl vidět. Nezbylo mi, než se držet onoho náznaku středové čáry a zbytek jet po paměti. Kdyby na silnici byl jakýkoliv předmět, zvíře nebo člověk, neměl jsem šanci jej spatřit dřív, než pár centimetrů před ním. Pokud by teda nesvítil stejně jako protijedoucí vozidla. Pak bych jej viděl třeba i 3 metry dopředu.
No co vám budu povídat, tu decku vína, kterou mi nalili po příjezdu, jsem de facto exnul.
Další mlha už (naštěstí) nenásledovala. I když dle standartního chování počasí měla následovat. Ta jedna výjimka potvrzující pravidlo mi v danou chvíli poměrně vyhovovala. Ono přeci jen po cca 270 km ujetých během 4 hodin jsem toho měl poměrně plné zuby.
Cesta zpátky již naštěstí probíhala celkem bez problému. Jednak počasí bylo moudřejší, druhak jsme nejeli za tmy. Po příjezdu domů jsem se zbalil a vyrazil zase do Prahy na kolej. No a tak jsem tu a píšu tento blogpost. Kupodivu živ a zdráv. Fyzicky i duševně.
Žádné komentáře:
Okomentovat