Tuhle před chvílí jsem vezl své prarodiče z otcovy strany na hřbitov. Chtěli po zimě zkontrolovat hrob. No ok, tak je tam odvezu. Přeci jenom, před 3,5 roky jsem tam vlastnoručně pohřbíval svoji prababičku.
No dobře, dojeli jsme tam, vyčistili hrob, zapálili pár svíček a jeli jsme. Dohromady nic zajímavého.
To zajímavé se stalo až na cestě zpátky. Babička se rozhodla, že si nařeže nějaké větve v lese. No dobře, podali jsme jí nůž a zůstali jsme s dědou v autě. Ať si nařeže větve, která ona sama uzná za vhodné. My, chlapi, bychom to pochopitelně udělali špatně.
Jedna větev jí nešla moc uříznout. Děda nemohl vylézt z auta. Jediný, kdo jí mohl jít pomoci, jsem byl já. Docela dlouho s tou větví zápasila tím nožem tupějším než poleno. Šel jsem jí pomoci až když bylo zjevné, že to vzdala. Vynadáno dostal děda. Že prý "to je ale galantnost". Při tom bylo zcela zjevné, že z toho auta skutečně nemůže vylézt.
V tu chvíli jsem pochopil jednu zásadní věc. Panička je příliš sebevědomá a namyšlená na to, aby si o pomoc sama řekla. Ví, že minulou zimu byla v nemocnici s ramenem levé ruky a před dvěma měsíci na operaci s loktem druhé ruky. Ale že by si sama řekla o pomoc? Ne! To radši seřve všechny okolo.
A teď se teprve dostaneme k mé tetě, dceři zmíněné babičky. No, jakým způsobem mohla matka vychovat svoji dceru? Zjevně tak, že dcera je namyšlená mnohem víc, než její matka.
Své tetě přeji brzký pád z ega na IQ. Své babičce přeji totéž. Svým jediným dvěma sestřenicím a svému nejmladšímu bratranci přeji brzký pád jejich maminky z ega na IQ.
Žádné komentáře:
Okomentovat