Zítra lehce po poledni opouštím místo, které je stále ještě mým trvalým bydlištěm. A to i přesto, že se v něm jen stěží vyskytuji polovinu dní v roce. Jedu na letní dětský tábor, jako vedoucí - vlastně jako ajťák (kteří jsou vlastně od letoška dva, i když to tak nikdo explicitně neřekl).
Problém první: zabalit si. Nutno uznat, že zabalit si podle pokynů, které dodalo vedení všem dětem, je strašně jednoduché. Ale já beru mnohem víc věcí, než běžné dítě. Resp. mnohem víc věcí, než jsem brával kdysi dávno jako dítě. Navíc seznam jsem nedostal. A stejně by mi nepomohl - půlku těch věcí z toho seznamu si neberu, ale beru spoustu věcí navíc.
Ale tak co, potvrzení schopnosti práce s dětmi mám, notebook zabalím až zítra, zdroj k němu už mám a foťák už taky mám. Spodní prádlo mám taky a něco málo dalšího oblečení taky. No a když něco nemám, tak to nemám. Koneckonců ať si děti zvykají, že lidé jsou různí.
Při vzpomínání jsem narazil na písničku Kometa Jarka Nohavici: "Spatřil jsem kometu, oblohou letěla, chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela". Lidský mozek dělá sakra dobře, když zahazuje ty nepříjemné vzpomínky. Problém je u vzpomínek, které jsou nepříjemné a příjemné zároveň ...
Já se balím zodpovědně a kufr radši beru páskou a do igelitu https://www.ebal.cz/
OdpovědětVymazat