Válečný hrdina

Následující sen je první sen v průběhu mé služební cesty v USA, který jsem si zapamatoval dostatečně dlouho a dostatečně přesně na to, aby to stálo za zapsání.

Měl jsem jako jeden z válečných veteránů nastoupit k jakémusi snad hokejovému zápasu proti nějakým mladým místním klukům. Ten sport tam nebyl zcela jasně zmíněn. Je ale jasné, že měla hrát skupina válečných veteránů proti mladým klukům. Zápas probíhal se zjevně v zimě, všude kolem byl sníh. Hrálo se na nějakém odlehlém místě mezi garážemi na okraji města. Bylo zjevné, že my, váleční veteráni, máme silově hodně navrch. Pro ty kluky šlo podle všeho o zážitek ze zápasu s populárními válečnými veterány.

Následuje střih ve snu. Jeden z kluků leží na zemi zraněn. Kdosi volá sanitku. Já jdu k tomu klukovi a snažím se zjistit, co mu je. Následně přes vysílačku komunikuji s posádkou sanitky kvůli navigaci. Zároveň s klukem naloženým na nosítka jdeme sanitce naproti. Kde se vzala vysílačka nebo nosítka netuším.

Po dalším střihu jsem v domě babičky z mamčiny strany. Je tam poměrně dost lidí, ale jejich totožnost ve snu není. Říkám si, že budu muset ve vhodné chvíli pronést nějaký alkohol do místnosti, která je vyhrazena jenom pro mě. Tento alkohol jsem si uložil do společných prostor a odtud jej potřebuji v nestřežené chvíli pronést. Když se mi povede najít nestřeženou chvíli, povede se mi odnést dvoulitrovou PET láhev od vína, ve které je zhruba polovina. Cestou do mé místnosti musím projít přes jinou místnost. V této místnosti k mému překvapení někdo je. K mému druhému překvapení ten někdo je bývalý kolega z práce, který již je v důchodu. Nicméně tomu jen něco prohodím a projdu k sobě, kde lahev s vínem odložím.

Po posledním střihu stojím venku před vchodovými dveřmi domu. Přijíždí sanitka a veze onoho zraněného kluka. Ta sanitka se protáhne asi 30cm širokým prostorem mezi naším autem a plotem a zastaví těsně u vchodu do domu. Kluk má jednu nohu v sádře. Navíc prý si bude muset občas máčet své pozadí v čemsi. Aby toho nebylo málo, tak si bude muset provádět masáž prostaty. V jeho obličeji jsou vidět dvě protichůdné emoce. Jednak neštěstí, jednak štěstí. Sen skončí dřív, než se vysvětlí, k čemu se tyto dvě emoce vážou.

Let přes velkou louži

Inu stalo se, že jsem byl vyslán na služební cestu přes velkou louži. Cestu jsme si naprosto dokonale užívali. Z domu odjezd ve 3 ráno autem do Prahy na letiště. Tam je potřeba být 2 hodiny před odletem. Takže jsme spěchali na letiště, abychom tam mohli 2 hodiny čekat. V průběhu těchto dvou hodin jsme naštěstí absolvovali odevzdání kufru a bezpečnostní kontrolu. K mému překvapení bezpečnostní kontrola proběhla bez jediného problému. Přestože jsem v příručním zavazadle měl injekce s lékem na ředění krve.

Následoval první přelet z Prahy do Londýna. Všechno bylo naprosto v pohodě až do chvíle zhruba 15 minut před dosednutím. Letadlo se začalo klepat, několikrát jsme se propadli několik (možná desítek) metrů. Nevýhodou letadla a omezeného výhledu je to, že člověk nemá dost dobře představu o vzdálenostech. A nebo je to možná výhoda, kdo ví.

Po vystoupení z letadla jsme šli po šipkách značících cestu k přestupu. Tedy vlastně do odletové haly. Tedy bezpečnostní kontrola ihned po tom, co jsme vystoupili z letadla. Takže pěkně vystát kilometr dlouhou frontu. Následně opět sundat všechno kovové, nechat to projet rentgenem, sám projít rámem a pak zase všechno zpátky obléct. Degradace člověka na věc ad absurdum.

Následné pětihodinové čekání na přípojný let taky stálo za to. No co, aspoň měli u židlí USB zásuvky a WiFi. Takže jsem z Londýna odlétal s víc nabitou baterkou, než jsem tam přilítal.

No nic, hodinu a půl před odletem napsali na odletové tabuli přesné místo, odkud má letadlo letět. Takže jsme vyrazili na místo. Tam mě při vstupu paní, evidentně muslimka, poslala na jakousi dodatečnou bezpečností kontrolu. Nejdřív protáhli jakýmisi papírky mně, moje příruční zavazadla i vnitřek bot. Tyto papírky pak vložili do nějakého přístroje a všechno bylo OK. Asi vypadám jako pašerák :-)

No a pak jsme nastoupili na 8 hodin dlouhý let přes Atlantik. Přítomnost většího množství dětí dávala tušit, že v průběhu letu budu spát přesně 0 vteřin. Měl jsem pravdu, ale byl bych radši, kdybych ji neměl. Otec děti byl zjevně praktikující žid. Nic proti této víře nemám. Ale už jsem potkal pár věřících křesťanů, kteří by potřebovali profackovat hned od pohledu. Trochu jsem bál, aby tohle nebyl podobný případ. Včetně vlivu na děti. Obavy se potvrdily, bohužel. Co si tahle rodina dovolila, to je naprosto neuvěřitelný. Půlka letadla vypadala jako smetiště. No nic, tohle asi nemá cenu řešit.

Vzhledem k délce letu bylo průběžně podáváno různé občerstvení. Nejprve něco jako oběd. Chuťově to bylo celkem v pohodě, což mě příjemně překvapilo. Na množství toho moc nebylo, ale co by taky člověk čekal v letadle. Pak přišla zmrzlina, pak nějaké sušenky, pak zase trochu větší jídlo. No a pak už jsme se blížili k Filadelfii.

Druhé přistání bylo taky celkem zajímavé. Propady se sice již nekonali žádné. Za to se konal něco jako propad, ale směrem nahoru. Asi jsme trefili nějaký silně stoupavý proud vzduchu nebo co. Vrcholem bylo, když pár vteřin před dosednutím fouknul vítr ze strany. No nic, jsem rád, že mi v dopravních prostředcích nebývá špatně. To by taky mohlo dopadnout pěkně špatně. Bohužel někteří pasažéři sedící blízko mě to štěstí neměli. Snad dobře kousali a jídlo jim při návratu nevymlátilo zuby.

Po tomto již následoval pouze imigrační důstojník v USA. Informace, které se ke mně dostaly, se značně lišily. Možná jsem měl štěstí, ale tohle byla asi ta nejmíň náročná část cesty. Následkem tohoto jsem se oficiálně dostal do oněch velký Spojených Států Amerických. Teď je ještě otázka, jestli je to přesně to, co jsem chtěl.