Silvestr ve snech

Tak, a máme tu druhý sen o nadcházejícím Silvestru.
V tomto snu mi rodiče dost natvrdo zakázali odjet. Že prý nemám v pokoji uklizeno. Takže musím uklidit a za trest jsem dostal ještě pár dalších domácích prací, které si nepamatuji. Ve snu toho víc nebylo.


Že by ve snech fungovalo něco jako vžití se do situace někoho jiného?

Vánoční návštěvy aneb Tak a dost!

Štědrý den jsme strávili obvyklým způsobem. Dopoledne zdobení stromku, po obědě spánek, pak procházka, štědrovečerní večeře a rozbalování dárků. Nic neobvyklého.
Na 1. hod vánoční taktéž nic neobvyklého. Návštěva prarodičů z otcovy strany a setkání se všemi jejich potomky. Mají 5 vnoučat. Já jsem ve svých 22 letech nejstarší. Š*, můj nejmladší bratranec, má teprve 10. Docela velký rozptyl.

Na 2. hod tradiční odjezd k příbuzným na severní moravu. Celou dobu se nedělo nic až tak zvláštního. Jako vždy jsem průběžně umýval zašpiněné nádobí nebo naléval něco k pití a ve volných chvílích odbíhal do sklepa upustit trochu dřeva do kamen. Obyčejně jsem v 10 upustil sám sebe do postele.
Dnes dopoledne jsem si všiml nějakého nezvyklého křiku a značné nervozity. Zmínil jsem se o tom tátovi přes instant messengera. (Ten s námi nejel - musí do práce.) Táta si současně se mnou povídal stejným způsobem i s mamkou. A to byl ten problém. O několik vteřin později jsem dostal strašně vynadáno, že jako co si to dovoluju. Nevzmohl jsem se na víc, než na upuštění své čelisti na zem. Za třídenní pomoc a zkonstatování pravdy nadávky poslouchat nebudu.
Otázka je, co s tím? Všeho nechat, najít si práci a odstěhovat se? Tahle myšlenka už ve mě hnije delší dobu. Ale najít práci teď, když se všude šetří? Nechme to přes Silvestra uležet, ono to nějak dopadne...

Nakupovací šílenství

Šel jsem dnes dopoledne do nedalekého Kauflandu do lékárny vyzvednout mamce prášek. Cestou do kauflandu jsem musel projít přes parkoviště bývalé Hypernovy, dnes Alberta.

No to byl masakr. Příjezdová cesta k parkovišti totálně zabitá v obou směrech. Na parkovišti nebylo jediné volné místo k zaparkování a stále se snažila přijet další auta.

Došel jsem do lékárny a pak rychle zpátky. I v tom Kauflandu bylo lidí...

Jedeme domů

Rozloučil jsem se se školou a s vysokoškolskýma koleje. V roce 2010 už ani jednu instituci nenavštívím. Poté jsem vyrazil směrem domů.

Pro cestu domů jsem si vybral vlak IC 571 Zdeněk Fibich. Tento vlak má hned několik výhod a jednu nevýhodu. Nevýhodou je to, že vlak je poněkud krátký - jen 4 vagóny druhé třídy a k tomu standardní jeden vagón první třídy. Ovšem jde o vnitrostátní vlak jedoucí z Prahy přes Pardubice, Českou Třebovou a Brno do Břeclavi. Tedy trasu, na které jen málo lidí jezdí vlakem. Navíc vlak nestaví nikde jinde, než ve vyjmenovaných stanicích. To v kombinaci s relativně brzkým odjezdem z Prahy (už ve 12:39) slibovalo relativně poklidnou jízdu v sedě. Stojících lidí sice pár bylo, ale tak strašné to nebylo.

Když si hledám vlak v době, kdy jsem ještě nejel, koukám i na řazení vlaků. Když jsem koukal na tento vlak, překvapila mne hned lokomotiva, která měla vlak táhnout. Šlo o lokomotivu řady 380, nejvýkonnější čtyřnápravovou lokomotivu na světě. Když jsem došel na nástupiště, nešlo přehlédnout, že v čele nestojí rakouský Taurus, jak bývalo na těchto spojích zvykem, ale modrá 380ka. Nu což, nastoupil jsem do vlaku, který se po pár vteřinách rozjel. Nutno uznat, že lokomotiva zvládá značné zrychlení vlaku. Byť šlo o vlak ne zrovna nejdelší. Už se těším, až nahradí zastarávající gorily.

Lyžování

Včera jsme poprvé tuto zimu lyžoval. A vůbec poprvé jsem navštívil sjezdovky na Černé hoře. Když jsme dříve jezdili lyžovat na jeden den, jezdili jsme do Říček. Je to blíž. Tentokrát jsme se rozhodli vstát o půl hodiny dřív a zajet až do Jánských lázní.

Překvapilo mne, že tam bylo relativně málo lidí. Fronty byly tak na 2-3 minuty. Což je na české poměry velice slušné. Možná to ale bylo způsobeno tím, že hodně lidí se rozhodlo tento víkend věnovat se vánočnímu nakupování.
Odpoledne se na sjezdovkách objevila ledová plata. Až na pár výjimek mi lyže zabírali i na těchto platech. Nešlo tedy o nic závažného.
Vzhledem k teplotám pohybujícím se kolem -8 stupňů jsme převážně jezdili nahoru kabinkou. Na sedačce byla zima a na kotvě nikdo nechtěl jezdit. Problém kabinky je ten, že si musíte sundat lyže. A na hoře zase nandat. U běžných lyží s běžným bezpečnostním vázáním to není problém. U karvelin, které nemají bezpečnostní vázání, je to poněkud složitější. Když už si je nandáváte po dvacáté, docela to otravuje.

Cesta tam i zpátky byla zajímavá. Jelikož jsme lyžovali od rána skoro až do zavíračky, většinou obou cest jsme jeli po tmě. A na sněhu. A tady musím uznat, že silnice prvních tříd, po kterých jsme jeli, byly vzorně uklizeny a chemicky ošetřeny. Dalo se po nich bez problémů jet. Ze začátku cesty mě sice auto kopalo do nohy skrz pedál nebo se nechtělo rozjet, ale to se celkem dalo očekávat.

Proč?

Právě jsem se vrátil ze třídního srazu. Sraz se třídou sám o sobě byl super. Potkal jsem lidi, které už dlouho ne. A kupodivu jsem si s nima měl co říct. A to i když před nějakými pěti až sedmi lety jsem tomu ani za mák nevěřil.

Při srazu pochopitelně došlo ke konzumaci alkoholu. A tím pádem i k dávkovému zpracování, které bylo zmiňováno v pár předchozích postech. Nicméně tentokrát jakož i tehdy k tomuto došlo naprosto nechtěně. Teda vlastně tentokrát jsem se tomu snažil ubránit. Jak se zdá, dost neúspěšně.
Dnešní výsledek zní: letošní Silvestr bude strašněj průser. Jinak řečeno, není už pro dnešní dospívající (tedy "děti" ve věku 15-18 let) alkohol maličko pasé? Doufám, že se jen zbytečně bojím ...

A nakonec jeden odkaz. A než se objeví komenty: třeba to myslím trochu jiným způsobem.

Zkažený Silvestr aneb Noční můry nade vše

Je to snad štěstí, ale poprvé jsem se vzbudil ze snu, který bych nazval noční můrou.

Letos to poprvé vypadá, že strávím Silvestra jinde, než rodiče. Po 22 předchozích to slibuje poměrně zajímavou změnu. A dost možná i příjemnou. I když je tu dost věcí, které si v souvislosti s organizací takříkajíc vyžrat. Přeci jen jsem tam ve svých necelých 23 letech nejstarší účastník. Pokud nepřijede jeden účastník, tak nejstarší o víc jak 4 roky. Minulé Silvestry jsem však strávil ve společnosti lidí o 20 let starších, než jsem já. Všem přítomným pánům bych mohl říkat tati, všem přítomným dámám bych mohl říkat mami. Značně výrazná změna, na kterou se těším.

Pokud ovšem nedojde k tomu, k čemu došlo v nedávném snu. Odjel jsem z domu do místa asi 60km vzdáleného od místa mého bydliště. O pár hodin později však přijeli rodiče s tím, že Silvestr stráví na stejném místě. Ostatní účastníci se tvářili jako že věděli o tom, že přijedou. A že mě budou kontrolovat. No super, takže ze Silvestra, který jsem si mohl po dlouhé době užít, se stal nejhorší Silvestr mého života.

Ach ti příbuzní

"S Váma je to fakt těžký", chtělo by se říct.

O tři roky mladší brácha si našel přítelkyni. Která je asi tak o tři roky mladší než on, ale to je vedlejší.
To, co následovalo, muselo následovat. Kdyby to nenásledovalo, bylo by něco hodně špatně. Bohužel to následovalo dřív, než jsem se na to stihl duševně připravit.
A co že to vlastně následovalo? No to je přeci jasný. Šlo o dotaz "Kdy ty nám přivedeš ukázat nevěstu?" No jako sorry, ale to je můj problém a ne tvůj.

Nebylo by lepší brečet, než cokoliv říkat?

Nad dobrého Androida není

Mno ok. Tak mi Ježíšek předčasně donesl dárek. A to smartphone s operačním systémem Android 2.1 Eclair.

Nejhorší je zvyknout si na to, že je tam operační systém. Tenhle telefon už vlastně není telefon. Je to de facto plnohodnotný počítač. A běhá na něm operační systém, stejně jako na počítači. Rozdíl mezi mým notebookem a mým telefonem je v tom, že na mém notebooku běží (upravené) jádro verze 2.6.35 a na telefonu beží (trochu víc upravené) jádro 2.6.29 a v nainstalovaných aplikacích. Jinak je to naprosto to samý. Akorát že jednou z mnoha funkcí telefonu je telefonování a posílání SMS.

Teda vlastně je tu ještě jeden rozdíl. Notebook je téměř nepřetržitě připojen k internetu. Kdežto telefon je zatím připojen k internetu jenom v případě, že je dostupná wifi síť, do které se mohu připojit. Tedy síť nezabezpečená nebo síť, ke které mám heslo.

Vánoční nakupování aneb cesta tam a zase zpátky

Vskutku vydatný oběd. I výbornou kulajdu jsme dneska měli. Ještě že jsme si na podzim nasbírali dost hub :-)
A po obědě ... žádný spánek, ale odházet auto a jet nakupovat. Teda nejdřív se zeptat baterky, co ona a startování. Tedy odházet sníh ze středy z okolí předních dveří tak, aby šly otevřít. Vlézt do auta, nastartovat pustit topení a jít škrábat. Tentokrát se to už povedlo bez zkratů jako minulý týden. Asi to bylo tím, že nebylo dvě v noci, ale dvě odpoledne.
Baterka se sice chvíli netvářila šťastně, ale auto nakonec nastartovalo. Naštěstí. Pak už stačilo vzít smeták a odházet onu 15cm vysokou vrstvu sněhu.
Před křižovatkou, kterou naše parkoviště ústí do silniční sítě, jsem pochopitelně přibrzdil - přijížděl jsem po vedlejší a není moc vidět. Načež mě auto začalo mlátit do nohy brzdovým pedálem. Zlobivý auto! :-)
Cesta na nákup proběhla celkem bez obtíží a zcela podmíněna počasí. Tedy teplota -9 stupňů a silnice prohrnutá jen ke krajnicím. A dost možná i nasolená - místy byla silnice zjevně mokrá.
Nákupy proběhly zcela očekávaně - hafo lidí snažící se o prázdné regály a personál snažící se o plné regály.
Cesta zpátky byla už docela zajímavá. Čekal jsem spoustu věcí. Ale když mě nějakej de*il začal předjíždět ještě v křižovatce, tak to bylo na mě trochu hodně. Ale co, doufám, že se někde vyboural a zrušil si auto. Jenom auto, sebe ne. O pár kilometrů dál jsem zase potkal řidiče svátečního. Jel 50-60 v místech, kde se dalo v pohodě jet 90. I s přihlédnutím k aktuálnímu počasí. Po vjezdu do města následoval první kruhový objezd. Před vjezdem na něj začal blikat doleva. Nezbylo mi, než začít poněkud vehementně brzdit a čekat, co človíček udělá. Človíček něco udělal a projel normálním způsobem kruhový objezd.
A pak už jen cesta po městě domů. Už bez komplikací ...

Ladovská zima

Tak, a je to tu. Po suchém a teplém podzimu přišla se začátkem prosince zima v plné parádě.
A skutečně zima vzala svůj nástup ve velkém. I v Praze napadlo hafo sněhu. Jak jsem se doslechl, tramvaje i autobusy po Praze měli značné problémy. Dle stupnice uvedené na konci tohoto blogpostu se místy pohyboval stupeň kalamity někde mezi čtyřkou a pětkou.
Dnes ráno při cestě do školy jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Na zastávku jsem přišel zjevně asi tak 5 minut po "proražení" tramvajové zastávky Hradčanská. Usuzuji tak z toho, že ve směru od Hradčanské jezdila jedna tramvaj za druhou. V opačném směru, tedy ve směru mé zamýšlené cesty, nejelo poměrně dlouho nic. Jelikož bylo kolem -10 stupňů, pěkně jsem vymrznul(*).
Jakmile přijela první tramvaj, projevila se jako induktivní. Induktivní dopravní prostředek je takový prostředek, do kterého když se vejde n lidí, vejde se tam i n+1 lidí. Toto platí dokud ten n+1. člověk nevyměkne. Já jsem byl přesně ten n+1. člověk, který vyměkl a počkal si na tramvaj, která jela o 30 sekund později.
No nicméně začátek přednášky jsem stejně nestihl. Myslím ale, že jsem nebyl sám.

Cestou zpět přes menzu na kolej již situace byla poněkud lepší. Tramvaj přijela na zastávku téměř současně s mým příchodem. Pravda je, že rozjezd do kopce jí dělal maličko potíže. Řidič se však jevil jako dostatečně zkušený a všechny rozjezdy zvládnul.


(*) Jak poznám, že konečky mých prstů na rukách trpí omrzlinou? Po mém nástupu do vytápěné tramvaje se obnovil krevní oběh v prstech a polštářky mých prstů lehce natekly a zčervenaly. Je to omrzlina prvního stupně, nebo není? Cca po hodině otok zmizel. Nicméně konečky prstů jsou takové jakoby méně citlivé. (Víte jak blbě se píše na klávesnici, když ji špatně cítíte?)

Henry Propper and Deadly Hallows

No tak nevím. Shlédl jsem Harryho Pottera a relikvie smrti, část první. A nějak nevím, co si o tom filmu mám myslet.
Příjde mi, že v tom filmu dost přeskakovali v ději. Prostě Harry s Hermionou stanovali a najednou byly Vánoce. Pak zase střih a najednou sníh nikde. Nějak mi to přišlo nesouvislé.
A při natáčení soubojů chtěli být asi taky originální. Výsledkem je to, že absolutně netuším, o co v tom souboji šlo. A rozhodně to nebylo tím, že bych nestíhal číst titulky.
Ale zase je pravda, že některé scény vyžadovaly poměrně velký kus hereckého nadání zúčastněných. Ale to to bylo jenom štěstí autorů filmu plynoucí z rozhodnutí udělaných hodně dávno před natáčením tohoto filmu. Holt herce si vybrali dávno, už při natáčení prvního dílu, a teď z toho těžili. Herci dle mého názoru u tohoto filmu způsobili to, že se na to chvílema dalo i dívat.

Test kvality

Mno, tak jsem se trochu prospal. Nedělní noc byla fakt zajímavá.
Brácha jel do nedaleké obce H*M* na prodlouženou v tanečních. Měli končit ve dvě ráno. Chtěl, abych pro něj dojel. Mno ok.
Pár minut po druhé hodině prozvonil abych už vyrazil. Oblékl jsem se a šel jsem škrábat auto. Než jsem začal, chtěl jsem si nastartovat motor, aby začal aspoň trochu topit a ohřívat zadní sklo. Tak jsem otočil klíčkem, motor značně zatuhlý, ale naskočil. Teploměr na mě vytáhnul číslo -8. Pustil jsem foukání na okno a ohřev zadního okna. A pustil jsem spojku. Jenomže jsem jaksi zapomněl vyřadit rychlost. Jelikož byla zatažená ruční brzda, motor zhasnul. Tak jsem znova nastartoval, vyřadil a na nic víc nesahal. Vzal jsem škrabku a šel jsem škrábat. Když jsem došel k zadnímu oknu, že udělám něco s přimrzlým stěračem. A koukám, že to asi nehřeje. Kouknu do auta a co nevidím: nahřívání je vypnuté. Jak chcípnul motor, asi se to vyplo a pak jsem to již nepustil. Tak jsem to zase zapnul a šel jsem na ten stěrač. Pak jsem si sednul do auta, připoutal se, rozsvítil a že teda pojedu. Tak jsem zmáčknul spojku a zařadil jedničku. Pak jsem si všiml, že jsem zapomněl na levé okýnko u sebe a že nevidím do levého zpětného zrcátka. Tak jsem pustil tu spojku. Se sařazenou rychlostí. Tak jsem potřetí startoval. Teď už nebránilo nic odjezdu.
Cesta samotná proběhla jen s jedním drobným zádrhelem. Při výjezdu z jedné vesničky jsem si čistě náhodou všiml velmi slabě blikajícího světélka na kraji silnice. Rozsvítil jsem tedy dálková světla. A co nevidím - 4 lidi jdoucí po kraji silnice, všichni kompletně v černém. No, málem bylo po nich.

Po příjezdu domů šel brácha spát. To bylo něco kolem 02:45. A mamka jestli si nedáme panáka. Tak jsme jednu jabkovici dopili a načali novou. Celkem jsme vypili každý tak 4 malé panáky. No ale šel jsem spát již kolem půl páté. S tím že budu vstávat o půl osmé. No, v 08:15 mě brácha vzbudil. A šli jsme na šachy. Bylo to fajn, nechat si dát ve vážné partii jednotahový mat.
Ale tak co bychom neudělali pro své příbuzné, že? OMG !?

Přetěžování operátorů

Nejprve malý teoretický úvod do C++, zejména přetěžování funkcí a operátorů.
Přetěžování funkcí je vlastně strašně jednoduchá myšlenka. Lze nadefinovat více funkcí se stejným jménem. Tyto funkce však musí mít různé parametry. To proto, aby šlo rozlišit, která varianta je v tom daném místě myšlena.
Operátory jsou speciální funkce, které se můžou volat klasicky jako funkce, ale můžou se volat i trochu jiným způsobem. Napíšu-li například výraz

a = b + c

znamená to následující volání funkcí:

a.operator=(operator+(b, c))

Zavolá se tedy nejdříve funkce s názvem operator+ s parametry b a c a na výsledek se zavolá funkce objektu a, která se jmenuje operator=.
Tyto operátory se z programátorského hlediska chovají jako běžné funkce. Lze je tedy například přetěžovat.

Zrovna programuji vlastní knihovní třídy pro práci s daty. Předpoklad je, že celkový objem dat potřebný pro práci programu bude řádově desítky megabajtů.
K datům potřebuji přistupovat dvojím způsobem. Někdy potřebuji náhodný přístup, tedy vyhledat v datech jednu konkrétní položku. Někdy zase potřebuji sekvenční přístup, tedy sekvenčně projít všechny položky.
K prvnímu způsobu jsem zvolil speciální funkci, jmenující se operator[]. Tento operátor je používán stejným způsobem, jako hranaté závorky u polí. Dalo by se říci, že jediným rozumným parametrem tohoto operátoru je celé číslo. Ale vemte si třeba PHP a jeho asociativní pole. To bere jako parametr operátoru [] i string. Já jsem v tomto případě vzal operator[], který vrací odkaz dovnitř své datové struktury přetypovaný na void* a jako parametr bere proměnnou typu void*. V této variantě operátor hledá ve své datové struktuře prvek, který je rovný zadanému parametru. (Jak se pozná, že prvek je rovný parametru není obsahem tohoto blogpostu, prozradím jen, že je k tomu potřeba definovat speciální funkci.)
Druhý způsob je přesně práce pro tzv. iterátory. Vytvořil jsem tedy novou třídu implementující iterátor nad danou knihovní třídou pracující s daty. Tento iterátor by se měl chovat nějakým rozumným způsobem: mělo by být možné jej posunout o určitý počet prvků vpřed nebo vzad, porovnat jej s jiným iterátorem nebo přistoupit na hodnotu, na kterou ukazuje. Není nic jednoduššího, než toto implementovat toto pomocí operátorů. Pak lze jednoduše napsat

if(it1 == it2){ ... }

nebo

it1++

.

Slané chodníky

Jedno páteční dopoledne, mezi desátou a jedenáctou, jsem šel pěšky Prahou. Šel jsem do menzy na oběd. Z oběda do školy a pak na vlak domů.
Když tu zpozoruji, že chodník, po kterém zrovna jdu, je osolený. Přemýšlel jsem o důvodě tohoto počínání. Poledne se blížilo, že by si někdo chtěl tento chodník dát k obědu? Na to je chodník poměrně tvrdý, na tom by si dotyčný hladovec pěkně vylámal zuby. Jiný důvod mě bohužel nenapadlo. Bylo zjevně nad nulou, a to i ráno, ledovka na chodníku tedy nehrozila. Napadá někoho nějaký důvod, proč to mohlo být?

Hudebníci v divadle

Mno, tak jsem se včera vlastně náhodou dostal na koncert Big Bandu Chrudim do místního divadla.
Hráli velmi pěkně. Ani jsem si nemyslel, že by se mi to mohlo líbit. A nehráli jenom oni. Měli pozvaných i pár hostů. Třeba taneční skupinu MD Dance Chrudim.
Nebo Jiřího Stivína. Ten člověk je ... geniální. Se vším, co k tomu patří. Mluvit do mikrofonu neumí. Ale na dechové nástroje hraje velice dobře. Teda spíš na nástroje s dírou, jak sám říká. A hrát na záchodovou trubku poupravenou do jakéhosi hybridu příčné a zobcové flétny je vůbec super. Nebo začít hrát písničku na příčnou flétnu a tu během písničky dvakrát rozebrat a zase složit.

Ani jsem nečekal, že by se na pódiu objevilo tolik současných nebo minulých studentů gymnázia. Přímo v Big Bandu jsem čekal svého spolužáka F*J* s jakýmsi chobotem v ruce, místo toho se však objevila spolužačka O*V* pouze s hlasivkama a mikrofonem.

Moudro dne

Everything should be made as simple as possible, but not one bit simpler. (Albert Einstein)

Návštěva prarodičů aneb cesta tam a zase zpátky

Maminka před týdnem pojala nápad, že navštíví své rodiče. Kteří bydlí 170km od nás. A samozřejmě zcela opačným směrem od místa bydliště, než já studuji.

Inu v pátek v 15:30 jsem sedl v Praze na vlak a vyrazil směr východ. V Pardubicích jsem po 100km přesedl do auta k mamce a pokračoval s ní dál autem oněch 170km. Až do Šternberka to šlo. Pak jsme ovšem vyrazili hore po trase, kterou běžně jezdí účastníci všech verzí závodu Ecce Homo. Nutno upozornit, že to bylo kolem 18. hodiny, byla tedy tma. Ano, závodníci mají oproti nám jednu drobnou výhodu - silnice je v průběhu konání závodu uzavřena, nemůže se tedy stát, že by nějaké auto vyrazilo proti nim. My měli situaci ještě malinko obtížnější - skrz mlhu jsem neviděl skoro nic. Ani jsem si nemohl být jist, zda jsem ještě stále na silnici, nebi jsem již mimo ni. Patníky samozřejmě nebyly vidět - když jsem jeden minul, následující prostě nebyl vidět. Nezbylo mi, než se držet onoho náznaku středové čáry a zbytek jet po paměti. Kdyby na silnici byl jakýkoliv předmět, zvíře nebo člověk, neměl jsem šanci jej spatřit dřív, než pár centimetrů před ním. Pokud by teda nesvítil stejně jako protijedoucí vozidla. Pak bych jej viděl třeba i 3 metry dopředu.
No co vám budu povídat, tu decku vína, kterou mi nalili po příjezdu, jsem de facto exnul.
Další mlha už (naštěstí) nenásledovala. I když dle standartního chování počasí měla následovat. Ta jedna výjimka potvrzující pravidlo mi v danou chvíli poměrně vyhovovala. Ono přeci jen po cca 270 km ujetých během 4 hodin jsem toho měl poměrně plné zuby.

Cesta zpátky již naštěstí probíhala celkem bez problému. Jednak počasí bylo moudřejší, druhak jsme nejeli za tmy. Po příjezdu domů jsem se zbalil a vyrazil zase do Prahy na kolej. No a tak jsem tu a píšu tento blogpost. Kupodivu živ a zdráv. Fyzicky i duševně.

Sen o ničem znovu

Zde jsem psal o jednom snu, kterému jsem vpravdě tehdy moc nerozumněl. Dnes se mi zdál sen velice podobný - stejný děj, podobná skupina lidí, však jiné prostředí.

Sen začíná tím, že procházím jakýmisi vnitřními dveřmi v nějakém obydlí. Poté, co jsem vešel do místnosti, je zjevné, že se nacházíme v nějakém bytě v panelovém domě. Zrovna jsem vešel do místnosti s balkónem. Soudě podle nábytku se jedná o jakýsi obývací pokoj.
V tomto pokoji se vzteká jakási holčička ve věku asi tak 8-10 let. Bez větších problémů ji uklidňuji. Poté jsem si sedl na gauč, ona se schoulila do klubíčka a usnula.
Nakonec se ve snu objeví scéna, kdy svoji babičku (z otcovy strany) uklidňuji tím, že ona dívenka skutečně tvrdě spí.

Co je zvláštní, že ve snu se objevují v podstatě ty samé postavy, jako v předchozím snu. Navíc je v tomto snu pouze ona dívenka. Mohla by to být tanečnice, se kterou se můj bratranec (zmíněný v minulém snu) objevil na jedné taneční soutěži u nás v Chrudimi.
Takže už máme mého bratrance a jeho tanečnici. Kdo bude další?

Králův ochránce

Pro změnu zase jeden z ochranářských snů.

Ocitám se uprostřed šarvátky mezi královými dobře vyzbrojenými vojáky a poněkud hůře vyzbrojenými útočníky. Zbraně i oblečení odpovídá cca 15. století. Útočníci po chvíli prchají z bojiště, jelikož je zjevné, že by byli pobiti do posledního. Poté všichni královští vojáci nasedají na koně, obklopují královský kočár a všichni pokračují dál po lesní cestě.
Já sám se přiblížím ke kočáru a ptám se, zda jsou všichni v pořádku. Sen skončil v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že jsou všichni v pořádku. A tedy v okamžiku, kdy jsem zjistil, že má ochrana krále byla úspěšná.
Chování všech lidí vyskytujících se ve snu napovídá tomu, že já byl velitelem králových vojáků.

Zloději

Poslední dobou se mi nějak hromadí sny.

Sen začíná tím, že se vzbudíme se spolubydlícím na koleji. Zjišťujeme, že v době, kdy jsme spali, nás někdo vykradl. Postupně zjišťujeme, co všechno nám chybí. Tu rychlovarná konvice, tu simka v telefonu - tohle je zvláštní, simka v telefonu chybí, ale telefon zůstal. Tím sen končí.

Ten sen je taky zvláštní. Když jsem se ráno vzbudil, spolubydlícího rychlovarná konvice nebyla tam, kde měla být. Ten samý den odpoledne jsem se na kolejním fóru dočetl, že se na kolejích množí krádeže z kuchyňky, ze sušárny, ale i z pokojů.

Sen vlastně o ničem

Tuhle nedávno se mi zdál další sen. V tomto se však dohromady nic nestalo.

Sen začíná na jakémsi parkovišti. Vzdáleně připomíná jedno konkrétní parkoviště v Chrudimi. Stojíme tam skupina šachistů a zjevně na někoho čekáme. V tom přijíždí postarší bílý favorit. Za volantem sedí G*B* (kterou jsem popravdě neviděl už docela dlouho), vedle ní její otec. V zadu sedí ještě někdo, ale není poznat, kolik jich tam sedí, natož kdo tam sedí. Při zajíždění do volného místa na parkovišti G*B* odře vedlejší auto, protože začala točit příliš pozdě.

V tento okamžik sen končí.

Základní vzdělání

Je zvláštní, jaké rozdíly jsou kladeny na absolventy základních a středních škol. Všichni se dívají jenom na to, zda dotyčný zná J. S. Bacha nebo Fráňu Šrámka. Což o to, nic proti tomu. Každý by mohl znát alespoň ty nejznámější umělce.
Ale ptá se někdo absolventů všeobecného (!) gymnázia na to, zda umí trojčlenku? Celkem zásadní věc, kterou denně používají několikrát. Nebo jen jednoduché počítání s procenty. Na to se již nikdo při maturitě neptá. A proto to polovina absolventů všeobecných gymnázií neumí. A to i přesto, že je to látka ze základní školy.
Jenomže holt dokud budeme razit názor, že co se nedá naučit nazpaměť, to se učit nesmí, tak se nikam nepohneme ...

Státní maturita

Zrovna jsem si díky svému spolužákovi (a jeho facebooku) všiml jednoho videa.

Velice zajímavé. Na mě však působí způsobem, že by se měli dotyční maturující vykašlat a jít na tu zkoušku nepřipraveni. Protože je to přece jenom hra.
Myslím si, že tohle asi nebyl moc záměr autorů videa. Taky si myslím, že nebudu sám, kdo to takhle pochopí. Ministerstvo školství a zejména ministr Dobeš tím tedy shazuje celý projekt maturit. Nehledě k tomu, jaká je historie tohoto projektu.

Snění

Poslední dobou si všímám jistého posunu v mých snech.
Dříve jsem měl noci bezesné. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem nějaký sen měl. Natož abych si pamatoval průběh toho snu.
Poslední dobou přibývá alespoň těch pocitů "ano, teď jsem se probudil ze snu". Pravda, u většiny snů nedokážu určit jejich průběh. Jen občas jeden pocit ze sna, který často nebývá příliš intenzivní. Převažují pocity pozitivní nad pocity negativními.

Čím to může být? Dosud jsem si svých snů příliš nevšímal. Od jisté relativně nedávné doby si chci pamatovat své sny. To může být důvodem. Dost možná ve spojitosti se zvýšením kvality spánku - ochladilo se a hned se mi spí lépe.

No nic, jdu spát a doufám, že dnešní sen si zapamatuji.

Vanilla kernel

Kdo netuší, co je vanilla kernel, toho pravděpodobně tento zápisek vůbec zajímat nebude.
Ale kdyby náhodou ano, tak malý úvod: Vanilla kernel je jádro linuxu vydávané samotným Linusem Torvaldsem, zakladatelem linuxu. Jde o čisté jádro bez jakýchkoliv (proprietárních) patchů vydávaných tvůrci linuxových distribucí.

O co šlo v mém případě? Na (obživlém) webu debian-linux.cz jsem ve fóru našel relativně jednoduchý návod, jak zkompilovat vlastní jádro. Jelikož jsem tvor zvídavý, vzal jsem to jako výzvu. Během několika minut byl na světě kernel plně fungující na mém kousku křemíku, který byl navíc o více než 10% menší, než původní kernel debianu. A to i přesto, že šlo o novější verzi.

Doufám jen, že postupným zlepšováním se mi povede kernel ještě více zmenšit a zrychlit jeho boot.

Odměněné zvláštní schopnosti

Sen začíná na zahradě rodinného domku mých příbuzných za stavu naprosté rodinné idylky.
O několik okamžiků později však mého desetiletého bratrance cosi vyděsilo. A to dost značně.
V tu chvíli jsem byl k němu nejblíž ze všech přítomných. Šel jsem se tedy podívat co se děje a uklidnit jej. Uklidnění mi nečinilo nějaké problémy a bylo otázkou ne víc než pár vteřin. Co se stalo, nevím, nezjišťoval jsem. Poté jsem si šel sednout. Bratranec si mi sednul na klín, schoulil se do klubíčka a usnul.
Následovala debata se nesla v duchu toho, že jak se mi ho povedlo tak rychle uklidnit a že jsem už jednou za něco podobného byl odměněn. V průběhu této debaty sen končí.


Skutečnost je taková, že jsem nikdy za nic podobného nebyl nikdy odměněn. Dost možná proto, že jsem nikdy nic podobného neudělal. A nejsem si jist, jestli bych toho byl schopen.

Datová propustnost vs. Hardwarový firewall

1. Jedna lidská buňka obsahuje 75 MB genetických informací
2. Jedna spermie tedy 37,5 MB
3. V jednom mililitru spermatu je 100 milionů spermií
4. Při ejakulaci, trvající v průměru 5 sekund, se uvolní asi 2,25 ml spermatu
5. Výpočtem zjistíme, že datová propustnost mužského penisu je (37,5M x 100M x 2,25) / 5 = 1 687,5 Terabajtů za sekundu
6. Ve výsledku máme, že ženské vajíčko je schopno odolávat DDoS útokům o objemu více než 1,5 Petabajtů za vteřinu a přitom propustí jen jediný datový paket.
Tím pádem je to nejrobustnější hardwarový firewall na světě.
7. Ale tenhle jeden paket, který propustí, Vám shodí celý systém na 9 měsíců ...

Moudro dne

Voices in my head may not be real, but they have some good ideas.

Debian

Poté, co se objevilo několik problému s mým předchozím operačním systémem, Ubuntu, jsem se rozhodl, že je potřeba s tím něco udělat. Rozhodl jsem se pro přesun od klonu ke vzoru. V tomto případě tedy k Debianu. Konečně se mi to povedlo zprovoznit do nějakého alespoň trochu funkčního stavu.

Nicméně s tím souvisí jeden drobný háček pro ostatní uživatele. A to omezení mé schopnosti komunikovat prostřednictvím protokolu ICQ. Zejména přenos souborů bude potenciální problém. Jelikož však bude pravděpodobně zprovozněn na mé straně transport na GoogleTalk a Facebook Chat, předpokládám, že nebude problém.

Přehnané kauzy

Já to nějak nechápu. A dost pravděpodobně nikdy nepochopím.

Pár lidí zaútočí na dům, kde nikdo nemá bydlet (mj. proto, že statik přikázal demolici budovy z důvodu silně narušené statiky). Jenomže v něm načerno (?) někdo bydlí. Už rok a půl se řeší, jaký jsou ti žháři svině. Mezi tím ti zloději, kteří načerno odebírali vodu a elektřinu a navíc kradli naftu (nebo benzín?) dostali dům a dřevo na celou loňskou zimu. A byli to strašní chudáčci, když si tím dřevem museli sami topit.
Vyšetřování? Prosím, nech sa páčí. Rozsudek žhářství, čin s rasistickým podtextem, nebo pokus o vraždu? Prosím, proč ne. Ale proč se to musí řešit rok a půl před celým národem? A to poměrně drsnou mediální masáží?
Nebo případ nedavno zmizelé dívky v pražské Tróji. Jenom dnes jsem zaznamenal 3 různé skupiny na facebooku. A co jsem tak koukal v tramvaji přes rameno lidem čtoucím noviny, zmínky lze najít i tam.

Na druhou stranu mluví se o 12-ti letém chlapci napadém skupinou romů? Matka bydlí v azylovém domě, sám chlapec v dětském domově. A co dostali? Dům? Několik milionů? Omyl, dostali pár stokorun z pojistky.
Mluví se o nevinných obětech dopravních nehod? Jediná dopravní nehoda, o které se mluvilo, byla drobná vlaková nehoda u Studénky.

Ale tak co, hlavně že máme dobré pivo, že?

Moudro dne

Nejdříve Vás ignorují,
pak se Vám smějí,
pak s Vámi bojují,
pak vyhrajete.

(Mahátma Gándhí)

Vzácné setkání

Dávno tomu, co jsem naposledy potkal palučinského kamaráda D*P*. Dnes jsem ho shodou náhod potkal.

V Pardubicích jsem vběhl do zpožděného vlaku, kterým jsem původně nechtěl jet. Vlak byl, stejně jako všechny ostatní v neděli odpoledne / večer ve směru do Prahy, plný. Musel jsem tedy stát. Postavil jsem se do chodbičky a otevřel okno. V tu chvíli na vedlejší kolej přijížděl vlak směřující do Brna.
Chvíli se tak rozhlížím a poslouchám hlášení, jestli náhodou nemluví o odjezdu mého vlaku. Najednou se otevřelo okno přímo proti mne a z něj vykoukl mně povědomý obličej. Než se však stihl zeptat, jestli si jej pamatuji, poznal jsem obličej D*P*.
No tak jsme si pěkně popovídali o tom, co kdo studuje a jaký byl letos tábor a pak se můj vlak rozjel. Stihl jsem se ještě dozvědět, že na táboře byl a že jsem se s ním jaksi minul. Což by mne fakt zajímalo jak je to možné ...

Moudro dne

Každý den mysleme na to, že se staneme předky dětí našich dětí. (Jitka Hlaváčová)

Pelinův blog: Programování z hotového: pozor na podvody

Pelinův blog: Programování z hotového: pozor na podvody: "Programování z hotového: pozor na podvody - je zajímavý článek na serveru LUPA o tom, že připojování cizího kódu ke svému nemusí být až tak ..."

Ano, jsem paranoidní a nerad používám cizí kód :-)

Moudro dne

Neříkej hop, ani když přeskočíš. Nejdříve se podívej, do čeho jsi skočil.
(Julian Tuwim)

Velká Pardubická

Jak jsem se tuhle nedavno dozvěděl, dnes se konal 120. ročník Velké Pardubické.

Za těch 120 let pořadatelé zjevně nepochopili, že na tuto mezinárodní akci přijde několik hodně lidí.
Teda oni to pochopili, ale ne úplně. Pochopili to, že pár lidí přijede autem. Těmto lidem zařídili místo pro zaparkování svých aut tím, že zavřeli kilometrový úsek městského okruhu, který je součástí značně užívané silnice první třídy.
Ale nepřijedou i někteří lidé jinak, než autem? Třeba vlakem? Ano, přijeli. A chtěli taky odjet. Dokážete si někdo představit, co se stane, když se ve stanici Pardubice-závodiště pokusí do jedné regionovy nastoupit cca 300 lidí? Kromě toho, že se jich tam nevejde ani třetina, vlak získá zpoždění. Ve stanici Pardubice hlavní nádraží jsem si tedy musel dát několika set metrový sprint s krosnou na zádech z toho nejzapadlejšího nástupiště na vlak do Prahy.

Nutno uznat, že to měli pěkně zorganizovat. Ale můj názor je "Neděkujem, vypadněte!"

Tak nám zabili Ferdinanda

Po dlouhé letní pauze nám tento víkend začala šachová sezóna prvními zápasy družstev. To zase bude radosti, jezdit každých 14 dní na zápasy málem rodinného družstva.
Minulý rok se v pětičlenné základní sestavě objevilo čtyřikrát příjmení Krys. Letos je tam to jméno pouze třikrát. Z toho jeden z nich má u sebe značku. Která zde ovšem značí hosta, nikoliv hologram, jak by si někteří mohli domnívat podle seriálu Červený trpaslík.

Jediná škoda byla, že v prvním kole jsme prohráli 4,5:0,5 a to i přesto, že jsme narozdíl od soupeře nastoupili v základní sestavě.

Koleje vs. koleje

Hned na úvod: nebude řeč o železničních kolejích, nicméně o kolejích vysokoškolských. Jako (věčný) vysokoškolák pochopitelně (občas) pobývám na kolejích. Budu tedy doufat, že vím, o čem mluvím ;-)

V prvním ročníku na MFF jsem bydlel na kolejích 17. listopadu. Ty se nacházejí v Troji, přes řeku je výhled na pražské holešovické nádraží. Z vyšších pater lze údajně dohlédnout až na Holešovické výstaviště. Jelikož jsem bydlel nejvýše v 11. patře, tak jsem na něj bohužel neviděl. Navíc je možné pokochat se stavícím se tunelem Blanka a jezdícími kamiony s vytěženou zeminou.
Zato samotné pokoje jsou o něco lepší. Pokoje jsou dvoulůžkové a relativně velké. Na židlích se sice dost dobře nedá sedět, ale stoly tam jsou veliké. Navíc je k dispozici předsíňka se skříněmi. Dva pokoje spolu tvoří buňku se záchodem, sprchou a kuchyňkou. Kuchyňka je vlastně chodbička s vařičem, pár skříňkama, dřezem a umyvadlem. V kuchyňce jsou dokonce i nějaké talíře, hrnce a skleničky nebo hrnky.
V suterénu jedné z budov se nachází menza. Ta sice nevaří nic moc, ale když je hlad ...

Nyní bydlím na kolejích Na Větrníku. Zde je sociální zařízení stejně jako kuchyňka na chodbě společné pro celé patro. Kuchyňka se sestává z pracovní desky, čtyřplotýnkového elektrického vařiče s troubou a dvoudřezem. A to je prosím všechno. Žádné erární nádobí. Prostě jinak holé zdi.
Pokoje jsou cca 2.5x5m. Taková dlouhá nudle. Aspoň že máme na pokoji ledničku. Sice malou, ale pro dva to stačí.
Vidím zde však jeden potenciální problém. Jediné místo, kde se smí kouřit, je schodiště. Okna na schodišti nelze otevřít, odvětrávání schodiště je utopie. V chodbě vedoucí od schodiště je nejprve po levé ruce kuchyňka, po pravé sociální zařízení a až teprve potom pokoje. Okna na sociálních zařízeních jakož i v kuchyňce bývají otevřena velice často. Tedy ten kouř ze schodiště jde kuchyňkou a sprchami. Je skeutečně úžasné připravovat si jídlo, nebo jen čaj, v zakouřené kuchyňce.
Sprchy i záchody jsou zde společné. Žádné rozlišení na pány a dámy. Upozornění pro příslušníky generace mých rodičů: Možná jste to tak taky měli. Vy jste ale měli často celou budovu jednopohlavní, nebo aspoň patra jednopohlavní. My jsme omezeni jen tím, že pokoj by měl být jednopohlavní. A ani to nemusí být nutně splněno.
Navíc ty záchody jsou zde jen 4 pro 42 lidí.

Osobní názor, nechť si každý udělá sám. Jen doplním cenu každé z kolejí: pro letošní rok je cena cca 3200 Kč na 17. listopadu a cca 2400 Na Větrníku.

Moudro dne

Přátelé jsou lidé, kterým nevadí, když jim zavoláte třeba ve čtyři ráno. (Marlene Dietrich)

Poblázněná zvířata a Mish-Mash trochu jinak

Tentokrát můj sen začíná na nějaké lesní cestě. Jdeme do poměrně prudkého kopce. Hned na začátku mi ten les připadal nějaký podivný.
Po pár krocích vidím v lese osamoceného vlka, běžícího směrem k nám. Od svého původního plánu zaútočit na nás upustil ještě dřív, než tak stihl učinit. Zjevně to však byla moje zásluha, vlk sklonil ocas mezi nohy, poníženě se na mne podíval a zmizel tam, odkud přišel.
O nějakých 100 metrů dál, na menší mýtince, se o totéž pokusí trochu jiné zvíře. Nedokáži jej přesně popsat. Bylo to zvíře spíše podobné krávě nebo býkovi. Toto zvíře nabere mamku na rohy, odhodí ji do příkopy na druhé straně cesty, než ze které přiběhlo. V tomto okamžiku sen končí.


Můj další sen z dnešní noci začíná na hokejovém stadionu. Zajímavé však je to, že jsem na bruslích na ledě s hokejkou v ruce. Na bruslích jsem naposledy stál na základní škole (tedy před více než 10 lety) a nikdy jsem je neměl rád. A ani hokej jsem nikdy neměl rád.
Hraji se třemi spoluhráči na ledě a jedním brankářem. Hokej se hrál překvapivě na poločasy, ne na třetiny. Hrál jsem jen první poločas. Druhý již hrál někdo jiný. Po odehrání hokejového zápasu jsme šli hrát volejbalový zápas. Než jsme však došli na volejbalové hřiště, sen skončil.
Svým spoluhráčům jsem do tváře neviděl. Nedokážu tedy určit ani to, zda je v reálu znám, nebo ne, natož pak jejich totožnost. Jediné, co o nich můžu říct zcela určitě je to, že byli všichni výrazně mladší, než já.

Moudro dne

Hloupé dotazy posilují kolektiv. Ostatním v tu chvíli stoupne sebevědomí.

Moudro dne

Coleův axióm: "Inteligence na naší planetě zůstává ve svém souhrnu konstantní, počet obyvatelstva však neustále stoupá"

Ojedinělý sen

V noci na dnešek se mi po dlouhé době zdál sen. Po hodně dlouhé době. Tím spíš je divné to, že ten sen dokáži přepsat i večer po celém dnu.

Nejprve se objevuje mlhavá scéna v autě. Já řídím. V autě sedí celkem 5 lidí včetně mne. Ostatní cestující si ovšem neuvědomuji dost jasně na to, abych je dokázal pojmenovat.

Následuje scéna z letištní haly. Koukám oknem ven na runway a vidím naše letadlo, jak se odpoutalo od terminálu a začalo se přesouvat směrem ke vzletové dráze. V tom na mne promluví P*S*, jeden z mých středoškolských vyučujících. Ptá se, zda-li nemám telefonní číslo na někoho na palubě onoho letadla. Vytáhnu telefon z kapsy a vytáčím číslo jednoho z táborových dětí J*K*. Pověřuji jej zásadním úkolem: zastav letadlo, ať můžeme přistoupit. S koncem telefonátu končí i sen, ze kterého mi zbyl pocit, že J*K* svůj úkol určitě zvládne.

Zvláštní je, že vyučujícího P*S* a kamaráda J*K* jsem poznal ve zcela nesouvisejících situacích a neuvědomuji si jediný náznak jakéhokoliv vztahu mezi nimi. Možná se znají, možná ne, vůbec nemám tušení.

Návštěva prarodičů

Před chvílí jsem se vrátil od prarodičů ze Severní Moravy.

Dopadlo to tam přesně podle očekávání. Celý víkend jsme jedli a pili, v peněžence mi zase nějakou záhadou přibyla spousta peněz, nafasovali jsme zase nějaké ty zavařeniny a zeleninu, naložili jsme Mondeo skoro až po střechu a jeli jsme zase zpátky.

A taky jsme mezi tím stihli nasbírat pár hub. Snědli jsme je všechny a nikdo se neotrávil :-)

Předpověď

Ano, dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslel.

Může mě těšit to, že jsem se svojí předpovědí věcí příštích trefil naprosto přesně.
Může mě štvát, že někteří v mém okolí mě neberou takového, jaký jsem. Může mě ale těšit, že jsou i lidi, kteří mě berou takového, jaký jsem.

Variant je zjevně několik. Zkusíme jít přes mrtvoly to svou vybranou variantou?

Moudro dne

Nikdy neříkej, že něco nejde. Protože vždycky se najde blbec, který neví, že to nejde, a udělá to.

Moudro dne

Alkohol je metla lidstva. Ale zametat se musí.

Moudro dne

Život je moc velká sračka na to, aby Tě ovlivnil jediný člověk.

Hlodající myšlenky

Tak si říkám, že jet jako vedoucí na tábor je vlastně sranda. Ale jet s těma samýma lidma ještě někam jinam ...

Jde vlastně o to, že některýma věcma si prostě holt musíme všichni projít. Jinak to nebude fungovat buď vůbec, nebo jen velice špatně. A tyto zážitky jsou nepříjemné.
A já nevím proč mám pocit, že děti z tábora (a nejen ty) by neměli prožívat nepříjemné zážitky. Jenomže jim ten nepříjemný zážitek pomůže. Stejně jako pomohl mě.

Takže mám mít špatný pocit z toho, že někdo kolem mne zažil něco nepříjemného a já jsem tomu mohl zabránit? Nebo mám být rád, že se nestalo nic vážného a že si z toho dotyčný něco odnese do života?

Mish-Mash

O víkendu proběhl v Žamberku 1. Mish-Mash, smíšený turnaj čytřčlenných družstev. Soutěžilo se ve fotbale, volejbale, nohejbale a šachách (2x5 minut a 2x20 minut).

Turnaj proběhl celkem fajn. Jel jsem tam s tím, že budu hráč, nakonec jsem byl rozhodčí. I přesto jsem dostal věcnou cenu. Dokonalá znalost hracího systému každý s každým se zjevně vyplatila.

Neblaze se projevil fakt, že šlo o 1. ročník. K tomu se ještě projevilo nepřející počasí. Nezbývá, než doufat, že 2. ročník bude o něco příjemnější a lépe zorganizován. Taky mi bylo řečeno, že příští rok jsem zcela jistě v organizačním týmu. Takže to jistě bude lepší :-)

Šachový rozhodčí

Pár týdnů před tím, než jsem maturoval, jsem se zúčastnil školení šachových rozhodčích 3. třídy. Tedy nejnižší třídy šachových rozhodčích.

Tato licence rozhodčího platí 4 roky. Končí mi tedy příští rok.

Za ty 3 roky, které uplynuly od školení, jsem rozhodcoval jeden zápas družstev a jeden turnaj v bleskovém šachu. V tomto bleskovém turnaji jsem dle svých vnitřních pravidel zklamal - při jediné reklamaci jsem nebyl schopen zareagovat. (Ostatní to možná vidí jinak, ale jelikož nikdo nic neřekl, ponechme to stranou)

A kde je problém? Chci si vlastně licenci obnovovat/prodlužovat? Nebo chci dokonce vyšší třídu, než jsem měl doposud?

Quo vadis, Jarda, aneb dávkové zpracování II

Ano, tak jsem v situaci, kdy bych si měl vybrat poslední z výběrových předmětů do posledního, již přesčasového, ročníku bakalářského studia na MFF UK. Tyto předměty by se mohly alespoň částečně krýt s předměty budoucího navazujícího magisterského studia.
Ale tady nastává několik možných variant.

Navazující magisterské studium bude pokračovat v teoretické informatice na MFF, konkrétně obor "Neprocedurální programování a umělá inteligence". Ale jaké to má perspektivy?
Zaměstnanec státní vědecké laboratoře? No to nevím, jestli chci. Zejména kvůli platové tabulce.
Zaměstnanec armády ČR? Platově jistě lepší. Ale armáda? Fakt chci své poznatky nechat primárně armádě? Tedy pro zabíjení?
Zaměstnanec soukromé firmy? Kolik firem v ČR mě asi zaměstná? Odejít pryč z Republiky se mi nelíbí.

Navazující magisterské studium bude pokračovat v programovaní na MFF, obor "Počítačová grafika". A zase perspektivy.
Zaměstnanec firmy zabývající se grafikou po její technické stránce (tedy "naprogramuj si svůj photoshop")? To se ale už opakuju: Kolik je takových firem v ČR?
Napadá Vás něco dalšího? Mě moc ne.

Navazující magisterské studium bude pokračovat v oboru učitelství informatiky, na MFF nebo někde jinde.
Ehm ... 3 ze 4 mých prarodičů učili a mamka učí. Mamka učí, jsem tedy učitelské dítě. Mamka učí (a učila) na škole, kde jsem já studoval. A když slyším, jak si neustále stěžuje ...


A jsme zase u "těch dlouhodobých plánů, které stejně nikdy nevyjdou". V tomto případě by ten dlouhodobý plán mohl alespoň rámcově vyjít. Teda pokud by nějaký existoval ...

Nedvědi

Ještě, že existuje internet. Tady jsem se dozvěděl o zajímavém koncertu 45 minut před jeho začátkem. Ještě štěstí, že pěšky mi to bude trvat 20 minut.

Takže spánku zdar, oblíknout a odchod ;-)

Pointer hell

Trošku jsem se ponořil do programování své bakalářky. Píšu ji v C++. Standardní knihovny C++ obsahují některé kontejnery, ne nepodobné datovým typům z jiných programovacích jazyků. Například vector pro pole, mapa pro asociativní pole, frontu nebo zásobník.

Výhodou těchto kontejnerů je fakt, že již není nutné pracovat s ukazateli přímo do paměti a s low-level správou paměti. Nevýhodou je jejich obecnost a s tím spojená časová i prostorová náročnost.

Představte si situaci, kdy potřebujete uložit do paměti pole s více než 13000 prvky netriviálního typu (tedy žádný integer, ale nějaká složená struktura, představme si to jako pascalovský record). S použitím standardních kontejnerů v C++ mi po načtení cca 2500 prvků z disku došla fyzická paměť počítače.

Takže tudy cesta skutečně nevede. Je tedy zjevně potřeba oprášit 40 let staré koncepty práce s pamětí přesně tak, jak tomu bylo v čistém C. Tedy používání pointerů a dvojici funkcí malloc a free.

A nutno uznat, že takovýto způsob nakládání s pamětí není nijak jednoduchý. Ono přeci jen, když máte ukazatel na ukazatel na integer a k ukazateli lze bez problémů přičíst integer, lze se splést velice snadno. Ale tak co, aspoň se něco malého naučím ;-)

Dávkové zpracování

Počítačoví inženýři to měli dobře vymyšlené. Dávkové zpracování dat má své kouzlo.
V tomto případě jde o dávkové zpracování vzpomínek. A skoro bych řekl, že to má smysl. Člověk si při tom uvědomí souvislosti, o kterých neměl dosud tušení a na které by jinak nepřišel.
Škoda jen, že já sám jsem něčeho takového schopen za určitých konkrétních podmínek, zahrnujících nezanedbatelné množství alkoholu.

Takže je to prosté: Jedno z táborových dětí mi letos na táboře, konajícím se prvních 14 dní v srpnu, řeklo, že bych už mohl mít rodinu. Moji rodiče v mém věku již byly svoji, brali se 22. srpna; není to tak dlouho, co měli 23. výročí.
A já? Vzhledem k tomu, že žádný vztah neexistuje a není na obzoru, dalo by se tvrdit, že jsem malinko zaspal. A to i přesto, že se v poslední době našlo pár dívek brečících na mém rameni.
Nebo je to tím, že jsem moc hodnej a nabízím a nic nechci? Resp. o nic si neřeknu a pak jsem naštvanej?

Ale tak předpokládejme, že bych rodinu měl. Moje matka již v době svatby byla těhotná. Takže nebude těžké si představit, že bych měl manželku s dítětem. Jakožto novomanželé bychom byli rádi, kdybychom měli byt. Natož pak auto. Pokud bychom chtěli někam jet, byli bychom odkázáni na veřejnou hromadnou dopravu. A jakožto fanoušek železnice bych se jistě snažil jet vlakem. A jak bych dopadl? Asi dost podobně, jako jeden z redaktorů serveru želpage.cz, popisující své zkušenosti v tomto článku. Tedy žádná sláva.


Proč mám takový neblahý pocit, že bych si měl rozmyslet, co vlastně s načatým večerem .... vlastně životem?

43. výsadkový mechanizovaný prapor

Od 1. října 1987 sídlí v Chrudimi 43. výsadkový mechanizovaný prapor armády ČR. Jednu dobu mu byl propůjčen název "Českoslovenští parašutisté".
A že by oni byli důvodem pro fakt, že v Chrudimi jsou byty málem dražší, než v Pardubicích?

Dneska zjevně cvičili. A to poměrně dost. Jejich vrtulník po okolí létal skoro celý den. Takové slabší je, že nízko letící vojenský vrtulník vydává nezanedbatelné množství hluku.

Co se však nevěděl, že každý rok cvičí mimo jiné seskoky do vody. A skáčí do přehrady Seč, pochopitelně.

Motto dne

Neříkej, že něco nejde. Protože vždycky se najde nějaký blbec, který neví, že to nejde, a udělá to.

Ajťák dělník

Už je mi to všechno naprosto jasné. Tady krb s poctivým šestimetrovým zděným komínem, támhle nějaká pohovka a za ní stůl se židlema. Na podzim nebo na jaro ideální místo k posezení několika málo lidí.

Jenže má to jeden drobný háček. Dnes jsme vykopali základy pro komín. Ostatní základy ještě vykopány nejsou. No tak nevím. Možná stihnem čarodějnice 2011 :-)

Cesta

Dneska jsem konečně dorazil domů. Jak se zdá, zůstanu tu o chvíli déle, než jen pár hodin.

Cestovat ale 230 km o víkendu, kdy se střídají lidé na dovolené, byl celkem zážitek. Náklaďáky mají o víkendech zákaz jízdy a tak jich jelo jen velmi málo. Zato se však na vysočině začalo sklízet obilí. Takže jezdily traktory.

Dnes po dlouhé době jsem však zažil věc, kterou jsem skutečně nečekal. Seděl jsem za volantem osmiletého Mondea s dvoulitrovým benzínovým motorem se 4 ventily na válec. Celkem tedy nějakých 150 koňských sil pod kapotou. Použil jsem je všechny a skoro jsem si říkal, že bych jich tam mohlo být ještě o pár víc. Ono holt 5 lidí v autě už je celkem dost.

Ajťák vodákem

Dnes proběhl výlet na loďkách. Jel jsem na šestimístném raftu v sedmi lidech. Pravda, 2 členové byli 11 letí chlapci. Ale i tak na tom raftu bylo celkem husto.

Úsek Herbertov - Branná jsme zvládli za cca 5 hodin. Částečně to bylo kvůli poměrně častému zastavování na doplňování paliva pádlujícím - tentokráte byl v kurzu zlatavý mok s bílou pěnou z Budějovic. U Fíka točili dokonce řezané, tomu jsem neodolal.

Nikomu se nic závažného nestalo. Jen jedni se udělali hned ze začátku. Ale vzpamatovali se z toho a jeli v pohodě dál. Takže sláva výletu, nezmokli jsme, už jsme tu ;-)

Ajťák horolezec

Včera jsem dával sem na blog jako motto Litanii proti strachu. Jak jsem se později dozvěděl, pár lidí jsem tím vyděsil. Těmto lidem se omlouvám. Vyděsili jste se předčasně.

Pravé zděšení přišlo až dnes. Došli jsme totiž k vyhlídce. Ovšem k tomu se muselo vylézt na takový obrovský kus kamene - spíš menší skalku. V jednom místě se muselo lézt po žebříku. Nahoru to bylo v pohodě. Foťák jsem nerozbil, zato jsem nafotil na vrchu pár fotek (k dispozici budou až zvládnu edit ;-) ). Dolů už to však bylo o poznání horší. Žebřík v horní půlce ještě šel. Jenomže pak přišla na řadu holá skála. Vlastně ani tak holá, jako spíš mokrá. Sice nevím jak, ale nakonec jsem to slezl.

Po příchodu do stanice Lipno nad Vltavou jsme měli možnost sledovat obrat soupravy. Jedná se o dvoukolejnou stanici, kde končí trať. Dál již pokračuje pouze vlečka do elektrárny. Přestože jde o lokální jednokolejnou trať, je tato elektrifikována. Samotná stanice má sice pokladnu, ale obrat soupravy provadí vlakvedoucí se strojvedoucím. Krom pokladny není ve stanici žadný personál. Proč taky, když tam jede jeden vlak za 2 hodiny, že?

No nic, zítra pojedem nejspíš na loďky. Pokud se neutopím, tak sem ještě někdy něco napíšu :-)

Litanie proti strachu

Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nebude.
Zůstanu pouze já.

-- Frank Herbert, Duna

Kdepak soudruzi z NDR udělali chybu?

Když jsem jednou takhle vystoupil ve stanici Rybník na jihu Čech z vlaku, ozvalo se hlášení s následujícím obsahem: "Mezistátní vlak InterCity číslo 101, Anton Bruckner, ze stanice Praha hl.n. do stanice Linz Hbf bude opožděn. Předpokládané zpoždění příjezdu a odjezdu vlaku bude asi 60 minut."

Velice jsem se podivil nad tím, že jde o mezistátní vlak kategorie InterCity. Až do teď jsem si myslel, že IC jezdí pouze a jenom vnitrostátně. No nic, zase jsem o něco chytřejší.

Až pozdějí jsem se dozvěděl, co se vlastně doopravdy stalo. Zde si to můžete přečíst. Šlo o to, že dva vlaky vyjeli z konců jednokolejné tratě proti sobě. Jeden by řekl, že s moderními zabezpečovacími zařízeními se to stát nemůže, ale zjevně může. Takže kdepak jsou ti soudruzi z NDR?

Tažná mula

Dnes jsme vyrazili na krátkou devítikilometrovou procházku. Jeden by řekl, že 9 km pěšky je otázkou maximálně 2,5 hodin. Jenže to bychom s sebou nesměli mít košíky na houby.

Vzhledem ke sbírání hub jsme měli co dělat, abychom daný úsek stihli za 4 hodiny. Šli jsme celkem 4. Já jsem nesbíral, protože já jsem šel na výlet, ne na houby. Takže jsem vyfasoval batoh. Zbylí 3 nasbírali jeden plný koš a druhý byl zaplněn ze tří čtvrtin.

Nakonec to dopadlo tak, že nosiči košů museli odpočívat. Tedy jsem v půlce cesty vyfasoval k tomu batohu ještě plný koš hub. A ještě jsem k tomu nesl svůj foťák, který na výlet beru vždy. Pohled to musel být vskutku nádherný.

Ale zase je pravda, že v době, kdy ostatní sbírali, jsem měl dost času pro hrátky s foťákem. Ještě budu muset nějak vyzkoumat editaci fotek v gimpu a bude vše naprosto dokonalé.

Překvapení na jihu Čech

Dnes jsme se byli projít po lese mezi stanicemi Rybník a Horní Dvořiště. Hub jsme našli celkem dost. I nějaké bedly. Takže budou řízky a houbový guláš.

Část značené turistické trasy vedla souběžně s tratí 196 České Budějovice - Summerau. Po příchodu do Horního Dvořiště jsme zde čekali na nádraží. A to by se jeden nestačil divit.

Spěšné vlaky mezi Českými Budějovicemi a Linzem vypravují Rakouské dráhy pěkné soupravy s Taurusem z jedné strany, řídícím vozem z druhé strany a dvěma vloženými vozy. Na soupravách je napsáno CityShuttle. Jezdí se v tom velice pěkně. Škoda, že jsem jel jen jednu zastávku.

Víc mě však na této trati překvapily vlaky nákladní. Zde i na krátkých nákladních vlacích jezdí dvojice Laminátek. I když ty vlaky mají něco kolem 15 vagónů. A to hned několika řad: 230, 240 a 340. A jezdí i různé řady spolu.

No holt co se dá dělat ...

Předpověď

Tak jsem dojel do jižních čech. Předpověď počasí vůbec nevyšla.

Varovali před přívalovými dešti. Za celou cestu jsem stěrače nepustil a druhou půlku cesty svítilo sluníčko. Sluníčko svítí do teď. Je jen nutné uznat, že vody teče ve Vltavě dost. Mnohem víc, než je v tuto roční dobu obvyklé. Zjevně uvolňují prostor v Lipenské přehradě.

Konečně mám čas zpracovat zážitky z tábora.

Pelinův blog: Moudro dne

Dovolil bych si vypůjčit jedno z mnoha mouder, která se vyskytla na odkazovaném blogu.

Pelinův blog: Moudro dne: "Rozesměj publikum! Zažeň jeho nudu. A nebude-li si tě vážit a zapomene na tebe ve chvíli, kdy projde dveřmi, nevadí. Lidé vždycky zapomínají na ty, kdo pro ně něco udělali

Sacha Guitry"

Povodně

Po příjezdu z tábora zjišťuji, co se dělo. Zejména pak minulý víkend, kdy byly lokální povodně. Okolí mého bydliště bylo zjevně poničeno v poměru se zbytkem ČR celkem dost.

V jednom místě museli bagrem překopat silnici, aby voda z polí obtekla vesnici. Překopat znamená zrušit komplet i s podložím.

Ve S* šli údajně 2 vlny vody po sobě. Jedna povrchová, z polí. Proti té se domorodci ubránili pytlema s pískem. Pak se ale zvedla spodní voda a vyletěla kanálama nahoru. A proti tomu už nebylo obrany. V některých místech okresu bylo i metr vody.


Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Na chvilu doma

Tak jsem se vrátil z tábora. Poslední dva dny tábora byly poněkud náročné. Ve čtvrtek se hrála noční hra. Takže jsem spal jestli 6 hodin, tak hodně moc.

No a v pátek jsme vypalovali CD s fotkama pro děti i vedoucí. Celkový počet vyráběných CD byl 81. Začali jsme relativně brzo, už kolem 21:00. Vlivem technické závady na jedné ze 3 vypalovaček se však vypalování prodloužilo a skončilo až někdy po jedné hodině ranní. Budíček byl v 7:30. Takže taky sotva 6 hodin spánku.

K tomu jsme vyhodnocovali anketu, kterou vyplňovali děti. Nebo vlastně spíš kolega vyhodnocoval. Začež jej obdivuji, protože já byl naprosto nepoužitelný.


Ještě bych mohl zhodnotit samotný odjezdový den. Ten letošní byl extrémně hektický. Narozdíl od minulých let odjížděli s dětmi i vedoucí ve stejný čas. Minulé roky vedoucí zůstávali až do neděle.

Přestože ještě ve 12:00 bylo v táboře spousta lidí, včetně několika vedoucích, pracovali všeho všudy 2 lidi. Ostatní se flákali nebo kecali. Ano, patřil jsem tentokrát do druhé skupiny lidí. Ale jelikož téměř vždy patřím do té první skupiny, tak jsem si řekl, ať si to užije někdo jiný.


No a když už jsem dojel domů, tak vybalím táborové, zabalím věci na dovolenou a zítra zase odjedu na týden pryč. Takže závěrečné zhodnocení tábora bude asi až za týden.

Pramice

Tak jsme dnes chtěli jít s dětma na celodenní výlet. A samozřejmě přišel přívalový déšť. A taky znějící siréna; dost možná volala hasiče do služby kvůli vytopeným sklepům.

Ráno napršelo tolik, že kanály nestíhaly pobírat příval a ucpaly se. Výsledkem byla potopa v níže položených částech tábora. A v té úplně nejnižší části tábora sídlí ITC. Před ním bylo vody po kotníky. Nasadil jsem tedy sandály a krátké kalhoty. Chlupy na nohách však před vodou uchráněny nezůstaly.

Až se příště stane něco podoného, budu požadovat služební pramici.

Pochvala

Je zvláštní, kolik fotek se dá nafotit za den. Třeba za včerejšek (2.8.2010) jsem nafotil téměř 140 fotek. Z toho asi 110 v průběhu tříhodinové části odpoledne. Což by znamenalo cca každé 3 minuty 2 fotky. Při tom jsem zvládal několikrát přesun z jednoho konce hracího území na druhý, což bylo asi kilometr.

To by mohl byl důvod, proč jsem dnes z půlky mrtvý. Možná jsem měl jít ještě večer do sprchy. Nešel jsem. Teda šel jsem až dneska. Hned se cítím lépe.

Ještě v průběhu odpoledne mne však nesmírně potěšila hláška jediné profesionální fotografky, která na tábor jezdí. Nutno dodat, že viděla pouze náhled fotky na displeji foťáku. Dnes večer uvidí větší na notebooku. Tak uvidíme, co na to řekne. Některé z těch fotek nejsou úplně ideálně ostré ....

Vnímající lidé

Kolik znáte lidí, kteří jsou schopní Vás pochopit? Skutečně se vcítit do Vaší situace, pochopit ji a zkusit Vám nějak pomoci. Schválně, kolik? Tři? Čtyři? Pokud víc, gratuluji.

A kolik lidí znáte celkem? Osm set? Tisíc? Nebo snad ještě víc?

Takže to znamená, že jeden z dvou set lidí je schopen vnímat? A není to málo Antone Pavloviči? Co když jste navíc jeden z těch lidí? A těch pár výjimečných osob je svým trvalým bydlištěm rozeseto po celé republice?

Takže kdo pomůže mě, když to potřebuji? A pozná vůbec někdo, že něco takového potřebuju?

Neštvi se

Neštvi se s každou blbostí.

Je zvláštní, kolik lidí mi již tuto větu řeklo. V různých situacích, různých skupinách a v různých jazykových výrazech. Pokaždé však věta znamenala totéž.

No jo, ale když ale to se lehko řekne. Prostě v situaci, kdy si půlka lidí kolem Vás myslí, že jste strašnej flákač a bůh ví co ještě, nejde být absolutně klidný. Ano, je možné, že ta polovina změní svůj názor po dodání rozumného vysvětlení. Ale v daný okamžik Vám do očí řeknou to nejhorší, co si o Vás myslí. Což v okamžiku, kdy toho máte po celodenní dřině, navíc bez teplého oběda, tak akorát dost, zrovna nepotěší.

Den 1

Dnes přijížděly děti. Měl jsem mít na starosti ubytovávání dětí. Předem však byl připraven návrh, jak by to asi mohlo vypadat.

Ale Jaroušek míní, F* mění. Takže jsem toho musel nechat a odjet do Ch* pro děti. Strávil jsem tím 2 hodiny, přestože cesta jedním směrem trvá asi 20 minut. Ale tak to se dalo celkem čekat. Jedno z dětí mělo zpoždění.

Ovšem po příjezdu jsem se nestačil divit. Nefungovalo skoro nic a nikdo neví, kde kdo bydlí. Je v tom nechutnej bordel. Situace, že bych se zúčastnil patnácti ročníků v řadě, je tímto ohrožena.

Den 0

Tak jsem dojel do tábořiště. Spolu s kamrádem A*, kterého jsem vezl, jsem byl třetí až čtvrtý přijetý člověk. Pochopitelně pršelo.

Celý den dopadl přesně tak, jak jsem předpokládal: nejdříve nečinné čekání na příjezd ostatních a poté spousta úkolů, které pochopitelně zbyly na ITC.

Čekání se neslo ve znamení všeobecně známé hry miny. Někteří zvládli i nejtěžší obtížnost na poprvé. Ostatní se s tím trápili i dvě hodiny. A to i přesto, že jsou to oddílový vedoucí na táboře.

Počasí

Nejprve jeden z Murhyho zákonů:
Jestliže se může něco pokazit, pokazí se to. Jestliže se může pokazit více věcí, vždy to bude ta, která způsobí nejhorší důsledky.


Za nějaké 3,5 hodiny již budu v tábořišti. A jelikož začíná tábor, tak se muselo něco pokazit. Zákonitě muselo. Zákon jsem na to psal. Takže co je to tentokrát? Začalo pršet!

Balení na tábor

Zítra lehce po poledni opouštím místo, které je stále ještě mým trvalým bydlištěm. A to i přesto, že se v něm jen stěží vyskytuji polovinu dní v roce. Jedu na letní dětský tábor, jako vedoucí - vlastně jako ajťák (kteří jsou vlastně od letoška dva, i když to tak nikdo explicitně neřekl).

Problém první: zabalit si. Nutno uznat, že zabalit si podle pokynů, které dodalo vedení všem dětem, je strašně jednoduché. Ale já beru mnohem víc věcí, než běžné dítě. Resp. mnohem víc věcí, než jsem brával kdysi dávno jako dítě. Navíc seznam jsem nedostal. A stejně by mi nepomohl - půlku těch věcí z toho seznamu si neberu, ale beru spoustu věcí navíc.

Ale tak co, potvrzení schopnosti práce s dětmi mám, notebook zabalím až zítra, zdroj k němu už mám a foťák už taky mám. Spodní prádlo mám taky a něco málo dalšího oblečení taky. No a když něco nemám, tak to nemám. Koneckonců ať si děti zvykají, že lidé jsou různí.



Při vzpomínání jsem narazil na písničku Kometa Jarka Nohavici: "Spatřil jsem kometu, oblohou letěla, chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela". Lidský mozek dělá sakra dobře, když zahazuje ty nepříjemné vzpomínky. Problém je u vzpomínek, které jsou nepříjemné a příjemné zároveň ...

Parní a dieslové lokomotivy

Při pohledu na tuto fotografii mě napadla zvláštní myšlenka:

1. Maximální délka nákladního vlaku je v ČR 700m, včetně hnacích vozidel. Uvažujme vagóny, které mají 20m přes nárazníky, 4 nápravy a nápravový tlak maximálně 22.5 tuny. Do 700m se jich tedy vejde 35 (sice se tam potom nevejde lokomotiva, ale toto zanedbejme, později uvidíme, že si tím přihoršíme). Což dává hmotnost vlaku bez lokomotivy 3150 tun.

2. Myslíte, že Štokry jezdily na vlacích pod 5000 tun ve dvojicích? Já bych neřekl. A pokud ano, tak to bylo na sklonově velice obtížných tratích (např. kolem České Třebové).

3. Je levnější jízda dvou Brejlovců, nebo jednoho Štokra na stejném vlaku a stejném traťovém úseku?

Počátek

Ano, shlédl jsem film Počátek.

Celkově bych film označil za zdařilý. A to i přes svoji délku 142 minut, tedy skoro 2,5 hodiny. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nudil.

Nic víc Vám o tom filmu neřeknu. Koho by zajímalo víc, nechť se na něj podívá.

Proč ale vlastně píšu tenhle text? Ihned po začátku filmu mě překvapila jedna věc: Film byl v originálním anglickém znění s titulky. Žádný český dabing! Nečekal jsem něco takového v zemi, kde se dabují i filmy slovenské. Každopádně to hodnotím jako klad a ptám se: Kdy se mnou někdo zase půjde na anglicky mluvený film? V angličtině je třeba se zlepšovat :-p

Sdělovací prostředky

Při pročítání novinek ze světa linuxového jádra jsem našel citát, který lze nalézt na konci tohoto blogpostu. A nesnažte se mě přesvědčit o tom, že novináři si s náma nedělají co chtějí.

Poznámka: Když respektované zdroje informací mluví o něčem, s čím máte opravdu dobré zkušenosti, výsledkem je často to, že přemýšlíte, kolik výkalů jste jim zbaštili v oblastech, ve kterých se nevyznáte.

-- Rusty Russell

Srovnání parních a dieselových lokomotiv v provozu ČSD

Nikdy mě nenapadlo srovnávat technické parametry lokomotiv parní a dieselové trakce. Až dnes při pročítání komentářů k fotce na serveru želpage.cz.

Takže nejdříve pár (nudných) technických dat:
Parní lokomotivy:
unirzální řada 475.1 (šlechtična, pětasedma): trakční výkon 1480 kW
osobní řada 477.0 (papoušek, papagáj): trakční výkon 1595 kW
rychlíková řada 498.0 (albatros): trakční výkon 1626 kW
rychlíková řada 498.1 (albatros, albatros jednička): trakční výkon až 2000 kW
nákladní řada 556.0 (štokr): trakční výkon 1500 kW

Dieselové lokomotivy:
unverzální řady 753-755 (brejlovec, T478.3, T478.4): trakční výkon kolem 1200 kW
univerzální řada 742 (kocour, T466.2): trakční výkon 883 kW
nákladní řada 781 (sergej, T679.1 a T679.5): trakční výkon 1470 kW, po modernizaci 1435 kW
nákladní řada 775 (pomeranč, T678.0): trakční výkon 1470 kW, po modernizaci 1215 kW
rychlíková řada 759 (sergej, T499.0): trakční výkon 1766 kW


U parních lokomotiv byly vybrány řady, které byly vyvinuty po druhé světové válce. U dieselových lokomotiv byly vybrány řady, které svými parametry můžu konkurovat nejvýkonnějším parním lokomotivám. K dieselovým lokomotivám byl navíc přidán kocour jako jedna z nejspolehlivějších dieselových lokomotivních řad, i když svými technickými parametry nestačí na některé výkony (a je tedy často k vidění ve dvojicích).

Závěr: ČSD neměli (a ani nástupnické společnosti jako ČD a ČD Cargo v ČR, popřípadě ŽSSK ve SR nemají) dieselové lokomotivy, které by se mohly rovnat svým výkonem parním lokomotivám ze druhé poloviny 40. let a z let 50. A to i přesto, že některé řady jsou od sebe vzdáleny i více než 20 let.


P.S.: Výkon parních lokomotiv záležel na schopnostech lokomotivní čety. U lokomotiv bez automatického přikladače zejména na fyzických dispozicích topiče.

P.P.S.: Vytáhneme Štokry, Albatroy a Šlechtičny a jdeme jezdit :-)

Magazín Víkend

Dnes po dlouhé době jsem si našel chvíli času na shlédnutí magazínu víkend.

Krom jiných věcí přišla řeč na člověka jménem Petr Šafář. Ano, má (měl) české předky, přestože je o něm udávána rakouská národnost (narodil se ve Vídni). Jen díky němu dnes existuje pojem resuscitace.

Nyní si dovolím tohoto Čecha, který byl třikrát navržen na Nobelovu cenu za medicínu ocitovat:

Čím rychleji se pohybuješ, tím pomaleji jde čas, tím déle žiješ.
-- Peter Safar (12. duben 1924 - 2. srpen 2003)

I v depu může být sranda

Při procházení fotek na serveru www.zelpage.cz jsem nalezl velice pěknou fotečku. Aneb když si v depu hrají.

Porada vedoucích

Motto příspěvku: Duše je jak padák, funguje jen když je otevřená.

Víkend před zahájením dvoutýdenního tábora se konala schůzka vedoucích. Cílem bylo zjistit, co je připraveno, co není připraveno, zajistit vše potřebné a tak celkově doladit detaily. Porada dopadla z mého pohledu zcela dle očekávání: Je připraveno vše krom toho, co měl připravovat kolega G*. Nejvíc mě štve, že mu to zase projde a že jeho práci dostanu alespoň z části já.

Kromě přípravy jsme samozřejmě prováděli i spoustu dalších věcí, např. krátká procházka, deskové hry, kolektivní psychologické hry a podobně.

Pár vět si zaslouží krátká procházka. Měla být určena k provětrání všech 14 účastníků porady. Spíš bych řekl, že měla být určena k vyhladovění účastníků. Večer bylo plánováno grilování masa. Procházka byla plánována organizátorem akce, budoucím učitelem tělesné výchovy. Netušil jsem, že město J* s cca 20000 obyvateli může mít tak velký obvod, abychom jej šli 2,5 hodiny. Ale pravda je, že provětrali jsme se ažaž a vyhládlo nám taky. Po příchodu však fyzických sil nezbylo a tak gril roztápěl majitel domu, otec organizátora A*.

V průběhu procházky mimochodem se popovídalo o problému, jehož řešení zatím nikdo nenalezl a tudíž se domníváme (z matematického hlediska ne příliš oprávněně ;-) ), že řešení neexistuje.

Taky jsem objevil, že si skutečně všímám spousty věcí, které jsou ostatním zcela skryty. Ovšem i těch věcí, do kterých mi vlastně nic není. Otázka je, zda-li je to na škodu.

Cestování s ČD

V průběhu jednoho zamračeného pátečního odpoledne mě čekala dvouhodinová cesta z místa bydliště v Ch* do místa pořádání poslední porady vedoucích tábora, která se konala v J*. V průběhu této osmdesátikilometrové cesty mě čekaly dva přestupy, oba na prvních 30 kilometrech.

Oba přestupy se kupodivu povedly. A to i přesto, že jsem měl na oba přestupy jen něco kolem pěti minut.

Překvapilo mne však, že na osobním vlaku mezi P* a HK jela lokomotiva v majetku polských drah, která je určená pro vozbu vlaků, které by u nás odpovídaly vlakům kategorie InterCity, případně Expres (tato kategorie zejména dříve, dnes již není tolik významná).

Po druhém přestupu mě čekala více jak hodinová jízda přímo až do J*. Vlak byl veden soupravou Regionova duo. Jsou to ty žluté motorové dvouvozové soupravy, pohybující se dnes však po všech vedlejších tratích. Když v nich jedete chvíli, tak to ještě celkem jde. Ale chvíle je tak 20 minut. Ne čtyřnásobek. Navíc kvalita trati nebyla taktéž nijak oslňující. Výsledek je ten, že jsem sice dojel, ale záda mě budou bolet ještě delší dobu.

Cesta zpět měla probíhat stejným způsobem. Jenomže to už jsem věděl, co mě čeká a kde budu vystupovat, a tedy jsem si vytáhl notebook a začal jsem provádět některé úkoly, které na mě u porady zbyly. Tedy ta větší půlka cesty uběhla ani nevím jak.

Výsledek je ten, že pokud nemáte problém se zádama, tak se dá někdy dojet vlakem ČD i s dvěma přestupy na místo včas.

Oslava narozenin

Není to tak dávno, kdy jsem se zúčastnil oslavy jistého kulatého jubilea svého strýce. Jelikož se jednalo o nemálo významné životní jubileum, dal si tu práci a hosty sezval písemnou pozvánkou. Motto, které bylo zároveň první větou této pozvánky, znělo takto: Život je, jaký je, tak proč se tím trápit. Škoda jen, že smysl tohoto motta jsem pochopil až v okamžiku, kdy oslava končila a odjížděli jedni z posledních hostů - vlastně poslední krom mne, mého bratra a mých rodičů.

Oběd probíhal ve velice příjemné restauraci přímo na náměstí v B*. Po obědě jsme se přesunuli do bytu oslavence. Nutno uznat, že cca 15 lidí v bytě 2+1 bylo celkem zajímavé. Ale tak co, vlezli jsme se; však moravaci nejsou hloupi, že?

Oslavy se účastnily i 2 malé děti, sourozenci. Starší sestra byla v druhé třídě základní školy, mladší bratr ještě nechodil do školy. Jelikož většinu hostů jsem neznal, řekl jsem si: "oni se určitě znají, nechám je popovídat si a pohlídám ty dvě děti, aby se o ně nemusel starat nikdo z nich." Až do jejich odjezdu bylo vše v naprostém pořádku (tedy až na to, že já byl v obleku, kterému se tímto omlouvám, jelikož dostal jistě velmi zabrat). Ani já jsem si neuvědomil, že uplynuly více jak 3 hodiny.

V průběhu jejich odchodu přišel blesk z jasného nebe v podobě věty "Proboha už mu nenalejvejte".

Což byla zjevně pověstná poslední kapka a já pochopil, že jsou lidé, kterým se nezavděčím nikdy v životě. Nikdy v životě myšleno tak, že ani neomezený vládce celé planety a držitel několika Nobelových cen nebude dost dobrý. A proto jsem si ještě schválně dal panáka slivovice. Však co, vynadáno dostanu tak jako tak, takže mám si dát jednoho panáka, nebo 4?

Tak, a po dnešních 4 pivech jdu spát. Sice dostanu vynadáno, že jsem vypil 4 piva, ale vynadáno jsem dostal už tolikrát, že jednou navíc to přežiju. Dobrou noc.