Blbý ftip

Toje debilni ftip a ta ženska je pjekna blpka kdis si mislela že se chce rozejit.

Návrat do práce po nouzovém stavu

Dnešní sen vykazuje z mého pohledu poměrně dost zvláštností.

Nastupuji do práce po skončení nouzových opatření. Měl bych mít roušku, ale asi jsem ji někde zapomněl a nemám ji. Navíc jsem zcela evidentně v budově gymnázia, které jsem navštěvoval 8 let.

Přijdu do jedné ze tříd. Je nás tam jen pár. Dostávám za úkol správu části sítě a občas kouknout na kamery na chodbě v tom konkrétním patře, jestli všichni dodržují odstup 2 metry. V tom zazvoní telefon, ozve se vrátný, že přišel konkrétní člověk. Ten vrátný říkal nějaké jméno, ale to si vůbec nepamatuju. Když to uslyší vedle sedící člověk, zděsí se a okamžitě někam odběhne.

Vylezu ze třídy na chodbu. Jsem v rohu budovy a můžu jít buď doleva do jednoho z křídel, nebo rovně do hlavní části budovy. Jdu doleva. Udělám pár kroků a zjistím, že už nejsem v budově, ale na úzkém vysokém hřebenu nějaké hory. Pod nohama mám kámen, kolem je plot. Za plotem je asi metr a půl široký pás mírně se svažujícího trávníku a za ním téměř kolmo dolů skála.

Tam uvidím člověka, o kterém ve snu vím, že je to velmi zlý člověk. V obličeji připomíná herce, který hrál Brumbála a Gandalfa. Tento člověk si pokouší nasadit masku člověka, který přišel na vrátnici. Tuto masku mu strhnu a při tom ho poraním na hlavě. Následně ho povalím na zem a začnu ho bít do hlavy něčím jako kyjem. Kyj se objevil z ničeho nic. Když už si myslím, že musí být mrtvý, vedle mě se zjeví někdo jiný muž a drží v ruce nějaký amulet. Ten na zemi řekne, že než zemře, chce, aby byl amulet zničen. Tedy onen zjevený muž hodí amulet směrem k propasti. Načež oba oznámíme muži na zemi, že amulet je zničen. Po tom mu dám poslední ránu, která jej již definitivně zabije. Muž s amuletem mezitím vleze do jakési kapličky, kde už má připravenou oprátku, na které se obvěsí. Já se ještě podívám směrem, kam byl odhozen amulet. Zjišťuji, že se zachytil v trávě na okraji propasti. V tom slyším křupnutí zlomeného vazu toho obvěšeného.

V průběhu celého dění na tomto hřebenu se nakupilo pár přihlížejících diváků. Odcházím směrem do civilizace a nabádám ostatní, aby taky odešli. Tímto sen končí. Probouzím se s pocitem, že jsem sice musel zabít člověka, ale že to vlastně byl zlý člověk a že jsem tedy udělal dobře.

Celkově se mi zdá, že místa se mění velmi rychle, ale děj je relativně konzistentní. A taky se objevují různé předměty, budovy a lidi z ničeho nic. Tohle ze svých dřívějších snů neznám, nebo ne v takové míře.

Cesta do práce

Tento sen se mi zdál v pondělí ráno. Toto pondělí bylo první po téměř měsíci, kdy jsem měl jet do práce vlakem. Před tím docela dlouhá nemoc a po nemoci jsem týden jezdil do práce autem.

No a teď ke snu. Ve snu ráno vstávám a připravuji se k odchodu. Snídani už mám úspěšně za sebou a hledám oblečení. Ale nemůžu jej najít. Pak najdu nějaké oblečení na hromadě s vypraným a ještě neuklizeným prádlem. Pak nahlédnu ještě do jiné skříňky a tam zjistím, že mám spoustu oblečení. Každopádně v této situaci už musím poměrně spěchat. Takže rychle obleču a vyjdu ven.

Venku mě zastaví členové rodiny, že se s nimi mám jít podívat do blízkého přístavu. Tak tedy jdu. Procházíme docela dost úzkou brankou. Pak jdeme přes lesík, kde jsou mladé stromy. Taky je ten lesík dost podmáčený. Když z lesíka vyjdeme, uvidíme moře, přístav a v přístavu velké zaoceánské nákladní lodě plné kontejnerů. Chvíli koukám a pak se omlouvám, že musím běžet na vlak.

Tedy projdu přes lesík a protáhnu se úzkou brankou. V tom vidím, že nějací cizí lidé nosí věci z a do našeho domu. Když mě uvidí, mají tendenci se rozutéct. Jednoho z nich chytím a chystám se ho spoutat. V průběhu této činnosti přijíždí několik policejních vozů. Policisté poutají další lidi. Sousedka mi oznamuje, že zavolala policii.

K vlakové zastávce vede taková docela kamenitá lesní cesta. Vidím na zastávce stát vlak. Resp. vidím jenom lokomotivu. Zcela jasně si pamatuju lokomotivu řady 230 přezdívanou laminátka v původním červeno-bílém nátěru. Od zástavky směrem k nám jdou dvě mladé slečny, tak 17-18 let. Zjevně mají namířeno k nám. Jdu k nim, každou rukou chytnu jednu z nich a vedu je k policistům. Jedna z nic (ta hubenější a podle mého názoru i pěknější) říkala, že je chlapci do toho domu pozvali. A jak si myslela, že jsou to slušní kluci a jak jí vůbec nenapadlo, že ten dům není. Tuhle předávám policii. Tu druhou mám předat někam dál.

Nejspíš do nějaké nemocnice. Slečnu vedu v poutech za zády a chvílemi ji musím ruce přizvednout, protože se mi cuká. Přicházím do nějaké čekárny. Ta je docela pěkně zařízená. Podobně jako moderní kanceláře v některých IT firmách. Uvidím tam jednu paní, kterou vlastně znám jenom od vidění. Ta nervózně přechází po čekárně. Zkusím jí oslovit. Ona se jenom ohradí, ať po ní nic nechci. Kouknu za sebe a zjistím, že tam jsou ty dveře, co jsem hledal. Trhnu se slečnou a tlačím jí do těch dveří. Za prvními dveřmi jsou druhé dveře. Říkám slečně, že tohle přesně jsem hledal, a tlačím jí do druhých dveří. Za druhými dveřmi je nějaká lavice. Naznačím ji, že si má sednu. V průběhu jejího sedacího procesu se otočím a projdu prvními dveřmi. Pak druhými, třetími, čtvrtými. Pak se rozbíhám a rozrážím dveře před sebou. Zmocňuje se mě panika. V tom zazvoní budík. Naštěstí.

Únik

Sen začíná tím, že ve skupině několika lidí vyrážíme na pěší přesun do nějakého domu. V té skupině jsem jeden z nejstarších. Jinak ve skupině jsou lidé různého stáří. Ti nejmladší jsou zhruba ve věku 11 nebo 12 let, prostě velmi blízko prvních projevů puberty. Ti nejstarší jsou zhruba stejně staří jako já, tedy řekněme mezi 30 a 35 lety.

Cestu notoricky znám, chodím tudy velice často. Tak tedy vyrážíme bez nějaké navigace. Už docela brzo od počátku cesty zjišťuji, že je něco špatně, cesta vypadá jinak. Prolezeme nějakým houštím a dojdeme na nějakou vyšlapanou cestu. Tohle vůbec nepoznávám, kde to vlastně jsme? Vytahujeme tedy mobilní telefony a pouštíme navigace. Na mobilu jednoho ze starších účastníků najdeme ten dům, kam chceme dojít. Shodneme se na tom, že bude lepší jít podle navigace. Konkrétně podle navigace toho dotyčného.

Teď přichází střih ve snu. Stojím ve výtahu a se mnou další 2 lidi. Snažíme se odjet směrem nahoru. Venku kolem výtahu voda, ve které plavou lidé a snaží se doplavat směrem k výtahu a nastoupit do něj. Jeden z nich, poměrně statný muž, už se sápe z vody do výtahu. Kvůli tomu se nemůžou zavřít dveře a my nemůžeme odjet. Ti 2 pánové, kteří jsou se mnou ve výtahu, se snaží odhánět všechny od dveří. A to i za použití síly. Já už se ke dveřím nedostanu, takže stojím za nimi a tvářím se, že se mě to netýká. Po chvíli jeden z těch dvou mužů je stažen zpátky do vody. Zastoupím tedy jeho místo u dveří. Vytáhnu celkem dlouhý nůž a tomu sápajícímu se muži v podstatě uříznu levou ruku. Jeho tělo vypadne z výtahu, uvnitř zůstane jenom jeho ruka visící na kousku kůže a masa. Tak tu ruku vezmu a hodím ji do vody. Následně se ve výtahu snažím najít tlačítko pro zavření dveří. S nápovědou  jediného zbývajícího člověka ve výtahu se mi to nakonec povede. Dveře se zavřou a výtah se rozjíždí směrem nahoru. Už ve výtahu koukám na svoje ruce a oblečení, oboje zašpiněné od krve. Od teď mám na rukách cizí lidskou krev. Ten člověk, kterému jsem uříznul ruku, pravděpodobně zemře. Stal jsem se tedy vrahem. A to mě dost děsí.

Když výtah zastaví, otevřou se dveře a oba z výtahu vylézáme. Jsme v nějakém podzemním bludišti. Ten pán se tváří, jako že se od teď vydáme každý jinou cestou. Pak se podívá na moje ruce a zatváří se jako že mě lituje. Pak odbíhá někam do bludiště. Já se otočím a odbíhám přesně na opačnou stranu. Snažím se jít cestou, o které mám pocit, že mě vede k něčemu lepšímu. Nejde ani trochu o racionální rozhodování, všechno je čistě pocitové.

Po docela krátké době vycházím z bludiště ven. Nebo si to aspoň myslím. Chodby už jsou mnohem širší a vyšší a hlavně je tam mnohem víc světla. Tam uvidím některé členy skupiny, se kterou jsem vyrazil na začátku na cestu. Když mě někteří uvidí, jsou zjevně rádi, že mě vidí. Ale taky je jasné, že jsou zmatení z té krve a nevědí, co si o ní mají myslet. Vyrazím směrem k nim. A tím sen končí. Žádná interakce s kýmkoliv dalším už neproběhne.

Plavání

Jsem na nějaké dětské akci. Beru skupinu dětí plavat do nedalekého rybníku.

Ve vodě se dětem vlastně téměř vůbec nevěnuji. Já si plavu po svém stejně jako oni.

Při opouštění rybníka jenom kontroluji, že že všichni odevzdají majiteli 20 Kč a něco si u toho zapisuji do desek. Pak vezmu desky a jako poslední odcházím za dětmi. Cesta vede přírodou a bez bot není úplně jednoduchá. Ale ostatní si ji nejspíš užívají, tak jdu za nimi.

Výlet

Vydal jsem se kamsi na výlet vlakem. Podle vybavení vlaku jsem si nejdřív myslel, že jedu na západ. Velmi rychle jsem však zjistil, že jedu naopak na východ.

Cesta samotná ve snu nějak zvlášť zmíněná nebyla. Stejně jako ani pobyt na místě. Velmi výrazně však ve snu bylo zmíněno loučení.

Odjíždím z nějakého domu buďto bohatších občanů, nebo chudší šlechty. Navíc odjíždím zjevně na podzim.

Nejprve se loučím s poddanými. Zejména s jednou slečnou. Kterou v jednu chvíli držím za obličej a utírání jí slzy. Vysvětluju jí, že seu nás budu mít lépe. Že mám dobře placenou práci a že možná dokážu velké věci. Prohlásí něco o architektonické práci ve Francii. Pokouším se jí vysvětlit, že to není úplně přesně ono. Ale asi se to nesetkává s velkým úspěchem.

Pak se chci rozloučit s majiteli. Někteří mužští poddaní mě od toho zrazují. Že to přece jsou zlí lidé. I tak se chci rozloučit.

Odendám tedy OSB desky, které tvoří část zateplení obývacího prostoru majitelů. Za nimi je navrstvená nějaká skelná vata. Lezu nahoru, nohy i ruce zasekávám mezi jednotlivé vrstvy. Majitelé zrovna sedí kolem stolu a jedí. Chci každému podat ruku, nejdřív rodičům. Otec je oblečen v černém. Podám mu ruku a otočím se na matku. Zadívám se jí do očí. Panenky má úplně černé. Podám jí ruku, na tváři je znatelný lehký úsměv. Pokusím se podat ruku i jejich dětem. Ti ale nejeví o mě vůbec žádný zájem. A tímto sen končí.

Zranění

V dnešním snu jsem opět zavítal do USA. V tom snu to sice nebylo explicitně zmíněno, ale měl jsem v tom snu za to, že jde o USA.

Nejdřív v tom snu byla jakási osamocená epizoda, že v nějaké verzi rychlého občerstvení pravděpodobně v nějakém obchodním domě jím. Přestože žaludek hlásí, že je plný, snažím se jídlo dojíst, protože mi strašně chutná.

Pak přijde skok a já opět jím na tom samém místě. A opět to nemůžu dojíst. Nakonec to dojím a odcházím směrem dovnitř obchodního centra s tím, že potřebuju ještě něco nakoupit.

Společně se spoustou dalších lidí jdu z nějakých schodů směrem dolů. Ty schody jsou dost široké, několik desítek metrů. Na šířku jsou rozdělené několika zábradlími. Schody jsou v nějakém tubusu, podobně jako třeba schody do metra, ale nejsou jezdící. Jednotlivé schody jsou různě dlouhé. Po chvíli začne někdo vydávat zvuk podobný zvonění. Jeho délka odpovídá délce následujícího schodu, na který spočine moje noha. Některé schody přeskakuji. Ale zvonění je vždy podle toho, na který schod mám v plánu doskočit příště. Nejsem si jistý, jestli to zvonění opravdu někdo dělá, nebo je jen v mojí hlavě. A v tu chvíli je mi to celkem jedno. Protože já si to skákání ze schodů vlastně docela užívám.

Po nějaké chvíli dorazíme k jakémusi polštáři z materiálu podobnému vatě. Ten zcela vyplňuje celý tubus. Spousta lidí se do něj zareje. Tím zjistíme, že by možná šel vytlačit ven. Takže se všichni zapřeme a polštář vytlačíme ven. Polštář ale povolí a tak většina z nás skončí v kotrmelcích na trávě.

Až na jednoho klučinu. Je mu odhadem tak 10-12 let. Ten má velmi ošklivě poraněný obličej včetně obličejových kostí. Snažím se jej utěšovat. Moc mi to nejde. Někdo jiný mezitím volá záchranku a policii. Nejdříve přijede policie a kolem zraněného kluka vytvoří kruh. Pak přijedou záchranáři. Je vidět, že se jim vůbec nechce dovnitř kruhu. Tak je oba chytnu za ruce, dotáhnu je za klukem a řeknu jim, ať začnou konečně něco dělat. Když začnou, vstanu a vidím, že kluk má zraněné i břicho a že část jeho střev leží vedle v hlíně.

Otočím se a jdu hledat poblíž konce tubusu nějaký nápis nebo cedulku, kde by byl napsaný provozovatel a kontakt na něj. Kontakt nenajdu, ale provozovatel je prý Google.

Na to se vrátím a s naprostým zděšením zjistím, že záchranáři klukovi vymodelovali velkou část obličeje z nějaké modelíny. Střeva už nejsou nikde vidět. Oni mu je snad dali zpátky dovnitř i s tou hlínou, která na nich byla nabalená. V tu chvíli mi zazvoní budík a já se budím s pocitem "proboha co je to za idioty".

Topení

Dnešní sen je dost zamlžený. Nebo je to možná tím, že ho sepisuji až při pozdním odpoledni.

Nacházíme se v nějakém velkém domě. Nejspíš hodně velkém domě. Asi je nějak rozdělený do více částí nebo více bytových jednotek. Dům patří pravděpodobně mým rodičům a já v něm žiju s nimi. Společně hostíme nějakou v akci podobnou těm LARPovým. Účastníci jsou převážně děti. Celý sen je poměrně dost temně ponurý.

Mým jediným úkolem v průběhu akce je vytápění. Což samo o sobě není jednoduché. Protože jednotlivé části domu jsou vytápěny samostatně různými zařízeními na tuhá paliva. Takže vlastně musím postupně obcházet jednotlivá topeniště a příslušně přiživovat oheň.

V jednu chvíli si tak ležím a říkám si, že bych asi měl jít přiložit. Tak tedy vstanu a jdu někam do horních pater. Tam v jedné místnosti nalézám zařízení k vytápění, kde je již oheň téměř vyhaslý. Přihodím do něj pár polínek a on se pohotově rozhoří. Nicméně v místnosti je zima. Na vrchu toho zařízení je nějaké kolo s páčkou, která pravděpodobně to kolo roztáčí. Tou páčkou zahýbu, kolo se roztočí a tím se do místnosti rozproudí teplý vzduch od ohně. Ve snu mě to vůbec nepřekvapuje. Lidé kolem jsou spokojeni, že už jim je teplo. Tak tedy odcházím.

Na chodbě potkám skupinu děti. Nejsem si jist, jestli vůbec moji přítomnost zaznamenaly.

Tímto sen končí.

Tak, a teď pár souvislostí, které jsem si uvědomil až při sepisování snu. Protože to bylo vlastně poprvé, kdy jsem o snu trochu víc přemýšlel.

V reálném bydlišti, kde bydlím jen já a rodiče, chodím taky přikládat téměř výhradně jenom já. A topím tak akorát, aby v horním patře bylo tak akorát teplo. Ono rozvíření tepla je však zajištěno automaticky čerpadlem.

Ono zařízení s kolem a páčkou vypadalo fakt dost divně. V tom snu jako bych byl dvakrát. Jednou jako ta postavička ve snu, která moc dobře ví, co dělá. A jednou jako jakýsi pozorovatel, který považuje ono zařízení za velice zvláštní a je vlastně zvědavý, co se stane po pohnutí páčkou. A v jednu chvíli obě osoby jednou společnou rukou zatáhnou za páčku.

Ona skupina dětí, která si mě vlastně ani nevšímá, mi připomíná věc řešenou včerejšího dne. V práci se účastníme tvorby jedné mezinárodní normy. No a ta norma má na konci nějakou tabulku lidí a firem, kteří se na procesu tvorby a schvalování normy podíleli. Můj zaměstnavatel tam je uveden se jmény mých kolegů, ale už bez mého jména. Tedy bez jména toho jediného vývojáře, který psal na naší straně kód.

Úspěch

Udělat věc, které se bojíme, je začátek úspěchu.