Balrog vs můra

Po dlouhé době sen. který vybočil z řady. A to celkem zásadním způsobem. Protože tohle je první sen v mém životě, který podle mého osobního názoru splňuje definici noční můry.

Ve skupině kamarádů sledujeme video, které má být dost drsné. Vyskytne se v něm nějaký tvor, který je na jednu stranu zvířecí, ale na druhou stranu dost inteligentní. Dokáže totiž rozsápat horní polovinu lidského těla (od pánve nahoru) tak, že odhodí játra bokem. Skoro by se dalo říct s chirurgickou přesností. A přesně to se ve videu stane.

Střih ve snu. Ocitáme se na stejném místě, kde byl onen člověk rozsápán. Táboříme, pijeme, jíme a vůbec si užíváme. Najednou koukám na stěnu z dřevěných prken. V té stěně jsou zamykatelné dveře. Za stěnou jsou různé nástroje. Uslyším zvuk, který vydával ten tvor ve videu. Velmi rychle zpozorním a snažím se zaměřit ten zvuk. Ten zvuk vychází zpoza té dřevěné stěny. Nahlas zakřičím, že ta potvora je tady. Možná dokonce zakřičím ze snu nahlas. Opravu mám HODNĚ velký strach. Dokonce nahlas přemýšlím, že z tohodle rozhodně zešedivím. Otevřu dveře v té stěně a opravdu. Ten tvor tam je. Chvíli na mě kouká a pak po mě vystartuje. Mezitím moji kamarádi mají v rukou palné zbraně podobné brokovnici. Já se zmohnu maximálně na velký nůž. A se zděšením couvám vzad. Když tvor vyskočí, moji kamarádi prošpikují tělo tvora broky. Já jej dorazím nožem. Následně odříznu hlavu od zbytku těla. Po chvíli přemýšlení vyříznu z těla i srdce.

Ze sna se probouzím s překvapivým klidem. Byla to hodně extrémní situace. Ale společně se svými kamarády jsem ji zvládnul.

PS: onen tvor vypadal jako velká kočkovitá šelma typu gepard s lidskými rysy v obličeji.

Návrat do práce po nouzovém stavu

Dnešní sen vykazuje z mého pohledu poměrně dost zvláštností.

Nastupuji do práce po skončení nouzových opatření. Měl bych mít roušku, ale asi jsem ji někde zapomněl a nemám ji. Navíc jsem zcela evidentně v budově gymnázia, které jsem navštěvoval 8 let.

Přijdu do jedné ze tříd. Je nás tam jen pár. Dostávám za úkol správu části sítě a občas kouknout na kamery na chodbě v tom konkrétním patře, jestli všichni dodržují odstup 2 metry. V tom zazvoní telefon, ozve se vrátný, že přišel konkrétní člověk. Ten vrátný říkal nějaké jméno, ale to si vůbec nepamatuju. Když to uslyší vedle sedící člověk, zděsí se a okamžitě někam odběhne.

Vylezu ze třídy na chodbu. Jsem v rohu budovy a můžu jít buď doleva do jednoho z křídel, nebo rovně do hlavní části budovy. Jdu doleva. Udělám pár kroků a zjistím, že už nejsem v budově, ale na úzkém vysokém hřebenu nějaké hory. Pod nohama mám kámen, kolem je plot. Za plotem je asi metr a půl široký pás mírně se svažujícího trávníku a za ním téměř kolmo dolů skála.

Tam uvidím člověka, o kterém ve snu vím, že je to velmi zlý člověk. V obličeji připomíná herce, který hrál Brumbála a Gandalfa. Tento člověk si pokouší nasadit masku člověka, který přišel na vrátnici. Tuto masku mu strhnu a při tom ho poraním na hlavě. Následně ho povalím na zem a začnu ho bít do hlavy něčím jako kyjem. Kyj se objevil z ničeho nic. Když už si myslím, že musí být mrtvý, vedle mě se zjeví někdo jiný muž a drží v ruce nějaký amulet. Ten na zemi řekne, že než zemře, chce, aby byl amulet zničen. Tedy onen zjevený muž hodí amulet směrem k propasti. Načež oba oznámíme muži na zemi, že amulet je zničen. Po tom mu dám poslední ránu, která jej již definitivně zabije. Muž s amuletem mezitím vleze do jakési kapličky, kde už má připravenou oprátku, na které se obvěsí. Já se ještě podívám směrem, kam byl odhozen amulet. Zjišťuji, že se zachytil v trávě na okraji propasti. V tom slyším křupnutí zlomeného vazu toho obvěšeného.

V průběhu celého dění na tomto hřebenu se nakupilo pár přihlížejících diváků. Odcházím směrem do civilizace a nabádám ostatní, aby taky odešli. Tímto sen končí. Probouzím se s pocitem, že jsem sice musel zabít člověka, ale že to vlastně byl zlý člověk a že jsem tedy udělal dobře.

Celkově se mi zdá, že místa se mění velmi rychle, ale děj je relativně konzistentní. A taky se objevují různé předměty, budovy a lidi z ničeho nic. Tohle ze svých dřívějších snů neznám, nebo ne v takové míře.

Cesta do práce

Tento sen se mi zdál v pondělí ráno. Toto pondělí bylo první po téměř měsíci, kdy jsem měl jet do práce vlakem. Před tím docela dlouhá nemoc a po nemoci jsem týden jezdil do práce autem.

No a teď ke snu. Ve snu ráno vstávám a připravuji se k odchodu. Snídani už mám úspěšně za sebou a hledám oblečení. Ale nemůžu jej najít. Pak najdu nějaké oblečení na hromadě s vypraným a ještě neuklizeným prádlem. Pak nahlédnu ještě do jiné skříňky a tam zjistím, že mám spoustu oblečení. Každopádně v této situaci už musím poměrně spěchat. Takže rychle obleču a vyjdu ven.

Venku mě zastaví členové rodiny, že se s nimi mám jít podívat do blízkého přístavu. Tak tedy jdu. Procházíme docela dost úzkou brankou. Pak jdeme přes lesík, kde jsou mladé stromy. Taky je ten lesík dost podmáčený. Když z lesíka vyjdeme, uvidíme moře, přístav a v přístavu velké zaoceánské nákladní lodě plné kontejnerů. Chvíli koukám a pak se omlouvám, že musím běžet na vlak.

Tedy projdu přes lesík a protáhnu se úzkou brankou. V tom vidím, že nějací cizí lidé nosí věci z a do našeho domu. Když mě uvidí, mají tendenci se rozutéct. Jednoho z nich chytím a chystám se ho spoutat. V průběhu této činnosti přijíždí několik policejních vozů. Policisté poutají další lidi. Sousedka mi oznamuje, že zavolala policii.

K vlakové zastávce vede taková docela kamenitá lesní cesta. Vidím na zastávce stát vlak. Resp. vidím jenom lokomotivu. Zcela jasně si pamatuju lokomotivu řady 230 přezdívanou laminátka v původním červeno-bílém nátěru. Od zástavky směrem k nám jdou dvě mladé slečny, tak 17-18 let. Zjevně mají namířeno k nám. Jdu k nim, každou rukou chytnu jednu z nich a vedu je k policistům. Jedna z nic (ta hubenější a podle mého názoru i pěknější) říkala, že je chlapci do toho domu pozvali. A jak si myslela, že jsou to slušní kluci a jak jí vůbec nenapadlo, že ten dům není. Tuhle předávám policii. Tu druhou mám předat někam dál.

Nejspíš do nějaké nemocnice. Slečnu vedu v poutech za zády a chvílemi ji musím ruce přizvednout, protože se mi cuká. Přicházím do nějaké čekárny. Ta je docela pěkně zařízená. Podobně jako moderní kanceláře v některých IT firmách. Uvidím tam jednu paní, kterou vlastně znám jenom od vidění. Ta nervózně přechází po čekárně. Zkusím jí oslovit. Ona se jenom ohradí, ať po ní nic nechci. Kouknu za sebe a zjistím, že tam jsou ty dveře, co jsem hledal. Trhnu se slečnou a tlačím jí do těch dveří. Za prvními dveřmi jsou druhé dveře. Říkám slečně, že tohle přesně jsem hledal, a tlačím jí do druhých dveří. Za druhými dveřmi je nějaká lavice. Naznačím ji, že si má sednu. V průběhu jejího sedacího procesu se otočím a projdu prvními dveřmi. Pak druhými, třetími, čtvrtými. Pak se rozbíhám a rozrážím dveře před sebou. Zmocňuje se mě panika. V tom zazvoní budík. Naštěstí.

Únik

Sen začíná tím, že ve skupině několika lidí vyrážíme na pěší přesun do nějakého domu. V té skupině jsem jeden z nejstarších. Jinak ve skupině jsou lidé různého stáří. Ti nejmladší jsou zhruba ve věku 11 nebo 12 let, prostě velmi blízko prvních projevů puberty. Ti nejstarší jsou zhruba stejně staří jako já, tedy řekněme mezi 30 a 35 lety.

Cestu notoricky znám, chodím tudy velice často. Tak tedy vyrážíme bez nějaké navigace. Už docela brzo od počátku cesty zjišťuji, že je něco špatně, cesta vypadá jinak. Prolezeme nějakým houštím a dojdeme na nějakou vyšlapanou cestu. Tohle vůbec nepoznávám, kde to vlastně jsme? Vytahujeme tedy mobilní telefony a pouštíme navigace. Na mobilu jednoho ze starších účastníků najdeme ten dům, kam chceme dojít. Shodneme se na tom, že bude lepší jít podle navigace. Konkrétně podle navigace toho dotyčného.

Teď přichází střih ve snu. Stojím ve výtahu a se mnou další 2 lidi. Snažíme se odjet směrem nahoru. Venku kolem výtahu voda, ve které plavou lidé a snaží se doplavat směrem k výtahu a nastoupit do něj. Jeden z nich, poměrně statný muž, už se sápe z vody do výtahu. Kvůli tomu se nemůžou zavřít dveře a my nemůžeme odjet. Ti 2 pánové, kteří jsou se mnou ve výtahu, se snaží odhánět všechny od dveří. A to i za použití síly. Já už se ke dveřím nedostanu, takže stojím za nimi a tvářím se, že se mě to netýká. Po chvíli jeden z těch dvou mužů je stažen zpátky do vody. Zastoupím tedy jeho místo u dveří. Vytáhnu celkem dlouhý nůž a tomu sápajícímu se muži v podstatě uříznu levou ruku. Jeho tělo vypadne z výtahu, uvnitř zůstane jenom jeho ruka visící na kousku kůže a masa. Tak tu ruku vezmu a hodím ji do vody. Následně se ve výtahu snažím najít tlačítko pro zavření dveří. S nápovědou  jediného zbývajícího člověka ve výtahu se mi to nakonec povede. Dveře se zavřou a výtah se rozjíždí směrem nahoru. Už ve výtahu koukám na svoje ruce a oblečení, oboje zašpiněné od krve. Od teď mám na rukách cizí lidskou krev. Ten člověk, kterému jsem uříznul ruku, pravděpodobně zemře. Stal jsem se tedy vrahem. A to mě dost děsí.

Když výtah zastaví, otevřou se dveře a oba z výtahu vylézáme. Jsme v nějakém podzemním bludišti. Ten pán se tváří, jako že se od teď vydáme každý jinou cestou. Pak se podívá na moje ruce a zatváří se jako že mě lituje. Pak odbíhá někam do bludiště. Já se otočím a odbíhám přesně na opačnou stranu. Snažím se jít cestou, o které mám pocit, že mě vede k něčemu lepšímu. Nejde ani trochu o racionální rozhodování, všechno je čistě pocitové.

Po docela krátké době vycházím z bludiště ven. Nebo si to aspoň myslím. Chodby už jsou mnohem širší a vyšší a hlavně je tam mnohem víc světla. Tam uvidím některé členy skupiny, se kterou jsem vyrazil na začátku na cestu. Když mě někteří uvidí, jsou zjevně rádi, že mě vidí. Ale taky je jasné, že jsou zmatení z té krve a nevědí, co si o ní mají myslet. Vyrazím směrem k nim. A tím sen končí. Žádná interakce s kýmkoliv dalším už neproběhne.

Plavání

Jsem na nějaké dětské akci. Beru skupinu dětí plavat do nedalekého rybníku.

Ve vodě se dětem vlastně téměř vůbec nevěnuji. Já si plavu po svém stejně jako oni.

Při opouštění rybníka jenom kontroluji, že že všichni odevzdají majiteli 20 Kč a něco si u toho zapisuji do desek. Pak vezmu desky a jako poslední odcházím za dětmi. Cesta vede přírodou a bez bot není úplně jednoduchá. Ale ostatní si ji nejspíš užívají, tak jdu za nimi.

Výlet

Vydal jsem se kamsi na výlet vlakem. Podle vybavení vlaku jsem si nejdřív myslel, že jedu na západ. Velmi rychle jsem však zjistil, že jedu naopak na východ.

Cesta samotná ve snu nějak zvlášť zmíněná nebyla. Stejně jako ani pobyt na místě. Velmi výrazně však ve snu bylo zmíněno loučení.

Odjíždím z nějakého domu buďto bohatších občanů, nebo chudší šlechty. Navíc odjíždím zjevně na podzim.

Nejprve se loučím s poddanými. Zejména s jednou slečnou. Kterou v jednu chvíli držím za obličej a utírání jí slzy. Vysvětluju jí, že seu nás budu mít lépe. Že mám dobře placenou práci a že možná dokážu velké věci. Prohlásí něco o architektonické práci ve Francii. Pokouším se jí vysvětlit, že to není úplně přesně ono. Ale asi se to nesetkává s velkým úspěchem.

Pak se chci rozloučit s majiteli. Někteří mužští poddaní mě od toho zrazují. Že to přece jsou zlí lidé. I tak se chci rozloučit.

Odendám tedy OSB desky, které tvoří část zateplení obývacího prostoru majitelů. Za nimi je navrstvená nějaká skelná vata. Lezu nahoru, nohy i ruce zasekávám mezi jednotlivé vrstvy. Majitelé zrovna sedí kolem stolu a jedí. Chci každému podat ruku, nejdřív rodičům. Otec je oblečen v černém. Podám mu ruku a otočím se na matku. Zadívám se jí do očí. Panenky má úplně černé. Podám jí ruku, na tváři je znatelný lehký úsměv. Pokusím se podat ruku i jejich dětem. Ti ale nejeví o mě vůbec žádný zájem. A tímto sen končí.

Topení

Dnešní sen je dost zamlžený. Nebo je to možná tím, že ho sepisuji až při pozdním odpoledni.

Nacházíme se v nějakém velkém domě. Nejspíš hodně velkém domě. Asi je nějak rozdělený do více částí nebo více bytových jednotek. Dům patří pravděpodobně mým rodičům a já v něm žiju s nimi. Společně hostíme nějakou v akci podobnou těm LARPovým. Účastníci jsou převážně děti. Celý sen je poměrně dost temně ponurý.

Mým jediným úkolem v průběhu akce je vytápění. Což samo o sobě není jednoduché. Protože jednotlivé části domu jsou vytápěny samostatně různými zařízeními na tuhá paliva. Takže vlastně musím postupně obcházet jednotlivá topeniště a příslušně přiživovat oheň.

V jednu chvíli si tak ležím a říkám si, že bych asi měl jít přiložit. Tak tedy vstanu a jdu někam do horních pater. Tam v jedné místnosti nalézám zařízení k vytápění, kde je již oheň téměř vyhaslý. Přihodím do něj pár polínek a on se pohotově rozhoří. Nicméně v místnosti je zima. Na vrchu toho zařízení je nějaké kolo s páčkou, která pravděpodobně to kolo roztáčí. Tou páčkou zahýbu, kolo se roztočí a tím se do místnosti rozproudí teplý vzduch od ohně. Ve snu mě to vůbec nepřekvapuje. Lidé kolem jsou spokojeni, že už jim je teplo. Tak tedy odcházím.

Na chodbě potkám skupinu děti. Nejsem si jist, jestli vůbec moji přítomnost zaznamenaly.

Tímto sen končí.

Tak, a teď pár souvislostí, které jsem si uvědomil až při sepisování snu. Protože to bylo vlastně poprvé, kdy jsem o snu trochu víc přemýšlel.

V reálném bydlišti, kde bydlím jen já a rodiče, chodím taky přikládat téměř výhradně jenom já. A topím tak akorát, aby v horním patře bylo tak akorát teplo. Ono rozvíření tepla je však zajištěno automaticky čerpadlem.

Ono zařízení s kolem a páčkou vypadalo fakt dost divně. V tom snu jako bych byl dvakrát. Jednou jako ta postavička ve snu, která moc dobře ví, co dělá. A jednou jako jakýsi pozorovatel, který považuje ono zařízení za velice zvláštní a je vlastně zvědavý, co se stane po pohnutí páčkou. A v jednu chvíli obě osoby jednou společnou rukou zatáhnou za páčku.

Ona skupina dětí, která si mě vlastně ani nevšímá, mi připomíná věc řešenou včerejšího dne. V práci se účastníme tvorby jedné mezinárodní normy. No a ta norma má na konci nějakou tabulku lidí a firem, kteří se na procesu tvorby a schvalování normy podíleli. Můj zaměstnavatel tam je uveden se jmény mých kolegů, ale už bez mého jména. Tedy bez jména toho jediného vývojáře, který psal na naší straně kód.

Cesta

Po delší době tu mám nějaký sen. Dost dobře zapamatovaný na to, abych jej napsal na blog.

Mířím na letiště. Velice se podobá letišti ve Filadelfii. Před vstupem na letiště si ještě kontroluji všechny věci. Zjišťuji, že nemám pas. Velmi dobře si pamatuji, že ten pas leží doma na stole. Říkám si "to jsem fakt tak blbej?" Chvíli tam smutně stojím a pak odcházím.

Po chvíli se mi v ruce zjeví pas i se všemi potřebnými dokumenty. Celý šťastný tedy nakráčím na letiště.

Po úvodních formalitách se postavím do fronty na bezpečnostní kontrolu. Tato fronta stojí na schodech dolů směrem k letištní ploše. Tímto se sen definitivně odklání od reality ve Filadelfii.

Když se ve frontě blížím ke kontrole, všimnu si, že jednoho člověka donutí převléknout si triko tak, aby neměl dlouhý rukáv. Ještě mu vynadají, že je to vážné porušení bezpečnosti. Někoho se tam ptám, proč je to problém. Odpověď na tuto otázku si nepamatuji, ale ve snu jsem se s ní spokojil. Najednou koukám na ruce, že mám taky dlouhý rukáv. Tedy narychlo sundám batoh, vytáhnu jiné triko a převléknu se.

Po bezpečnostní kontrole naatupuji do letadla. Podle dodaných dokumentu se snažím najít sedadlo. V místě, kde bych jej očekával ale není. Navíc mě překvapuje, že v zadní části letadla jsou místo klasických sedadel jenom nějaké staré židle, jako by z kulturního domu někdy z 80. let. Nakonec mi ostatní cestující poradí, že to sedadlo není u levého okýnka, ale u pravého. Tam tu svoji židli najdu a usadím se na ni.

Následuje čekání na další let při mezipřistání. Sleduji, jak personál letiště čistí letadlo a doplňuje provozní kapaliny. Ptám se svého kolegy, jestli budeme tam, kde jsme byli už jednou. Odpoví mi, že budeme ve stejném hotelu. Probouzím se s pocitem "jupí".

Válečný hrdina

Následující sen je první sen v průběhu mé služební cesty v USA, který jsem si zapamatoval dostatečně dlouho a dostatečně přesně na to, aby to stálo za zapsání.

Měl jsem jako jeden z válečných veteránů nastoupit k jakémusi snad hokejovému zápasu proti nějakým mladým místním klukům. Ten sport tam nebyl zcela jasně zmíněn. Je ale jasné, že měla hrát skupina válečných veteránů proti mladým klukům. Zápas probíhal se zjevně v zimě, všude kolem byl sníh. Hrálo se na nějakém odlehlém místě mezi garážemi na okraji města. Bylo zjevné, že my, váleční veteráni, máme silově hodně navrch. Pro ty kluky šlo podle všeho o zážitek ze zápasu s populárními válečnými veterány.

Následuje střih ve snu. Jeden z kluků leží na zemi zraněn. Kdosi volá sanitku. Já jdu k tomu klukovi a snažím se zjistit, co mu je. Následně přes vysílačku komunikuji s posádkou sanitky kvůli navigaci. Zároveň s klukem naloženým na nosítka jdeme sanitce naproti. Kde se vzala vysílačka nebo nosítka netuším.

Po dalším střihu jsem v domě babičky z mamčiny strany. Je tam poměrně dost lidí, ale jejich totožnost ve snu není. Říkám si, že budu muset ve vhodné chvíli pronést nějaký alkohol do místnosti, která je vyhrazena jenom pro mě. Tento alkohol jsem si uložil do společných prostor a odtud jej potřebuji v nestřežené chvíli pronést. Když se mi povede najít nestřeženou chvíli, povede se mi odnést dvoulitrovou PET láhev od vína, ve které je zhruba polovina. Cestou do mé místnosti musím projít přes jinou místnost. V této místnosti k mému překvapení někdo je. K mému druhému překvapení ten někdo je bývalý kolega z práce, který již je v důchodu. Nicméně tomu jen něco prohodím a projdu k sobě, kde lahev s vínem odložím.

Po posledním střihu stojím venku před vchodovými dveřmi domu. Přijíždí sanitka a veze onoho zraněného kluka. Ta sanitka se protáhne asi 30cm širokým prostorem mezi naším autem a plotem a zastaví těsně u vchodu do domu. Kluk má jednu nohu v sádře. Navíc prý si bude muset občas máčet své pozadí v čemsi. Aby toho nebylo málo, tak si bude muset provádět masáž prostaty. V jeho obličeji jsou vidět dvě protichůdné emoce. Jednak neštěstí, jednak štěstí. Sen skončí dřív, než se vysvětlí, k čemu se tyto dvě emoce vážou.

Zranění

Dnešní sen si pamatuji celkem dobře. A je taky o poznání delší. Nebo si ho aspoň pamatuji jako jeden delší sen.

Po jakémsi zranění v oblasti kyčle levé nohy se dostávám do nemocnice. Dávají mě na nějaké ženské oddělení. Bohužel mě dávají do ohromné haly, kde je několik desítek lidí. Nikdo z personálu mi nechce nic moc říct. Jenom mi řeknou, že tam budu muset nějakou dobu ležet a moc se nehýbat. Téměř jim nerozumím, jenom zaslechnu slovo pánev. Snažím se s nimi usmlouvat, ať mě dají jinam. Nakonec se s nimi dohodnu, že alespoň 24 hodin tam budu a pak mě snad dají jinam.

V tuhle chvíli přijde střih a já koukám buď na televizi, nebo na video na počítači. Kde takový ten hluboký vypravěčský hlas říká, že z 24 hodin se stalo 2,5 měsíce. Na obrázcích je ukázána mladá dívka s umělou horní polovinou levého stehna a kyčelním kloubem, zbytek nohy má vlastní.

Další střih ve snu. Jsem v nějaké nemocnici a asi bych měl pomáhat zdravotní sestře. No nejdřív jenom sleduji, co se děje. Nějací zřízenci se snaží obézní ženu dát na lehátko. Ta je pravděpodobně pod vlivem nějaké omamné nebo psychotropní látky. V tomto stavu se chce za každou cenu dostat ke svému příteli, takže se zřízencům vzpouzí. Zřízenci se se ženou moc nemažou. Když žena zřízencům vyklouzne, tak ji prostě nechají spadnout na zem. Ostatní na chodbě dění sice sledují, ale mají ve tváři nepřítomný výraz. Mě se zmocňuje hrůza. Nakonec ženu dostanou na lehátko a přivezou jí poblíž nějakému muži ležícímu taktéž na lehátku. Žena chytne muže za ruku a je spokojená.

Následně se žena ptá, co s tím mužem bude. Nějaký lékař jí oznamuje, že mu bude dávka drog postupně snižována až na nulu. A pak mu začnou snižovat alkohol. Vedle muže si všímám injekčních stříkaček s velkým nápisem "heroin". Poté lékař sděluje ženě, že jí čeká totéž.

Následně sleduji, jak se odněkud plní takový ten barel, ve kterém se do některých firem dodává minerální voda. Když je barel téměř plný, ptám se sestry, odkud se ten barel plní. Ta říká, že se plní močí dotyčného muže na lehátku. Tak říkám, že za posledních několik desítek vteřin přibylo v tom barelu skoro půlka. Tak sestra jde ihned k tomu a jde s tím něco dělat. Než však stihne cokoliv, barel se doplní a jakousi přepadovou hadičkou obsah vytéká všude po podlaze. Sestra odpojí tu hadici a řekne mi, ať jdu obsah hadice někam vylít a hadici umýt. Dojdu na pánské sprchy, tam jeden konec nasměruji do odtokového kanálku a druhý konec zvednu nad hlavu. Tímto sen končí.

Lékově vlakový dvojsen

V noci na dnešek se mi zdály dva sny. Souvislost mezi nimi jsem zatím nenašel žádnou.

Večer před spaním si typicky připravuji léky na ráno. Kromě těch předepsaných od lékaře ještě navíc nějaké vitamínové doplňky. V tomto snu jsem se však zamotal do toho, co jsem si už připravil a co ještě ne. Takže mám něco připraveno dvakrát a něco ani jednou. Když ve snu vstávám, rozhodnu se zůstat v pondělí doma. A v úterý ráno už je všechno v pořádku. A tím sen končí. Obecně tento sen je poznamenán jakoby částečnou poruchou paměti. Možná to tak má být? Možná si jenom ten sen špatně pamatuji?

Druhý sen si pamatuji mnohem lépe. Vyjedu odněkud z nějaké odbočky na hlavní dvoukolejnou trať se soupravou v ČR zcela neznámou. Tam zastavím na širé trati, vystoupím a jdu dozadu směrem k výhybce. Prostě mi dispečer řekl, že mám zastavit. Když jsem venku, dispečer mi přes vysílačku hlásí, že už můžu jet. Tak rychle doběhnu na stanoviště strojvedoucího a dojedu do stanice. Tam nastoupí strašná spousta lidí. Ke mně na stanoviště nastoupí jeden člověk a oznámí mi, že dneska mám kontrolu. Za ním nastoupí ke mně 4 cestující. Cestou projíždím jakousi velkou halou, která je rozdělena přepážkami a v místě trati jsou zavěšené gumové černé pásy svisle dolů. Vidím, že v jedné místnosti se hrají šachy. Pak ale nastanou potíže. V jedné místnosti mi někdo nadává, že si nemám dovolovat jezdit si jak a kdy se mi líbí. V další místnosti už je před visícími gumami naskládaný nějaký nábytek. To asi nějak projedu a v další místnosti se zastavím. Jeden člověk v místnosti napadne mladou ženu ve vlaku. Vydám se za ním a po dopadení jej řádně profackuji. Když se vrátím zpátky k vlaku, zjišťuji, že jde o jakousi variantu parkových vláčků. Dále zjišťuji, že lidi z vlaku se pokouší vlastní nakolejit zpátky. Jdu jim s tím pomoci. A tím sen končí.

Špinavé povlečení

Po dlouhé době jsem si zapamatoval sen dost dlouho na to, abych jej sepsal. Možná i proto, že mi přišel poměrně zvláštní.

Jedu s rodiči a se psem autem na akci spolku, jehož jméno se zde nevyslovuje. Jedeme nějakými lesními silničkami. Ty zjevně znám, tak pobízím tátu, ať jede dál.

V jednu chvíli navrhuje mamka, jestli by neměli jít se psem na procházku. Odpovídám na to, že mohou jít na procházku až tam.

Po příjezdu rodiče odchází na procházku. Já čekám, než se začne něco dít. Když se rodiče vrátí, ještě se nic neděje. Tak říkám něco ve smyslu, že mohli jít klidně na procházku po cestě a mohli jsme přijet později.

Přichází čas na ubytování. Nejprve pomáhám s ubytováním rodičům. Trochu mě překvapuje, že ten pokoj nemá dveře, jen závěs. Dále zjišťuji, že je v pokoji celkem zima, i když elektrické topení zjevně topí na maximum. Vzhledem k otevřenosti prostoru je ale zima celkem pochopitelná.

Následuje moje ubytování. To se nachází na úplně opačném konci areálu, než jsou rodiče. Což mi celkem vyhovuje. Nejsem si ale jistý, kam se přesně vydat, tak volám svému kamarádovi P*, který mě nasměruje správně. Jsem ubytován v nějaké větší chatce s více postelemi, cca kolem 10.

Když se připravuji na ulehnutí, zjišťuji, že jsem jeden z prvních. Kupodivu však v mém pokoji téměř ve všech postelích už někdo leží.

Když už se chystám zalehnout, O*M* mi zamaže povlečení na peřině nějakým bahnem a uteče. Chvíli na to nešťastně koukám. Jeden z ležících chlapců se zeptá, jestli to je fakt tak špinavé. Otřu mi to o obličej a ptám se ho, jestli to je tak špinavé, n to přikývl. Snažím se najít O*M*, ale nikde jej najít nemůžu. Začínám přemýšlet o tom, že se na to vykašlu a že si půjdu lehnout do špinavé postele. Ale taky do říkám, že O*M* provedl lumpárnu a zase mu to projde. V průběhu přemýšlení mi zazvoní budík.

Vánoce

Účastním se vánočního oběda na 1. svátek vánoční. Jde o klasický oběd v rodinném kruhu v byvabýv bytě mojí babičky. Netypicky ale jíme v jiné místnosti. Ta je ale menší, takže někteří sedí na chodbě.

Následně přijde zpráva, že přítel jedné kamarádky se někde snad porval a teď ho vezou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Že prý má nějaké ošklivé zranění v obličeji.

Skok ve snu. Nacházím se v nemocnici. Ležím pod nějakým docela vytrénovaným mužem a držím jej za hrudník. Do obličeje mu nevidím. Lékaři jej probudí, pravděpodobně z umělého spánku. Onen muž začíná ihned po probuzení sténat bolestí. Když se vhodně natočí, vidím část obličeje. Pruh mezi očima a pusou má jednu velkou modřinu, nos v podstatě nemá. Tohle mě dost vyděsí, takže odvracím pohled. V tu chvíli mi zazvoní budík a já se že sna probouzím.

Lyžování v Alpách aneb Cesta tam a zase zpátky

Dnešní sen zjevně odráží několik reálných situací. A pak taky odráží něco dalšího, co jsem zatím neodhalil.

Sen začíná cestou vlakem kamsi do Alp. Po cestě se vlaku minimálně jednou mění řazení. V této části snu není úplně jasné, jestli se něco připojuje, nebo odpojuje. Každopádně se jedná o nějaké vagony odkudsi z Francie. Poté jedeme lanovkou nahoru. Cesta je dost dlouhá a místy i dost prudká. Někdy téměř kolmo vzhůru. Málokdy je vidět další sloup lanovky. Pořád si říkám, že tohle nikdy nemůžu na těch lyžích sjet.

Když vysedneme z lanovky, musíme na lyžích sjet jakési schody. Já bez hůlek mám trochu problém se zastavováním v místech, kde se dav přede mnou štosuje. Takže se nejdřív přidržuji zábradlí. Později zjistím, že lze zabrzdit stejně jako na sněhu a že to tedy je v pohodě.

Následuje lyžování. Z toho jsem si zapamatoval jenom ty chvíle, kdy mi nejdou nasadit lyže. S tímto mám i v reálu problém.

Poté následuje cesta zpátky. Ze střediska k vlaku se  jede buď na lyžích, nebo zase tou lanovkou. Já s mamkou chceme jet lanovkou, táta na lyžích. Než s mamkou vlezeme na lanovku, musíme projít nějakým bunkrem zařízeným jako muzeum. V tom muzeu se mi celkem líbí, ale musím na lanovku, za chvíli zavírají. Místo klasické kabinky jedeme v něčem trochu podobném malé bárce. Kabinky prý jezdí jenom nahoru. A cesta kabinky dolů prý stojí 450 tisíc. Takže to dál neřeším a chci si užívat cestu dolů. Protože už nemusím lyžovat, jsem uvolněný, dalo by se říct spokojený nebo šťastný. Při jednom zlomu do hodně prudké části dokonce mamka má strach a já jsem z toho nadšený. Po chvíli si všímám sloupů. Ale je vidět jenom jejich horní část. Když přijedeme blíž, všímám si, že jsou počítačově vykreslené, jako by z počítačové hry. A tak nějak celkově mi přijde, jakoby byla vykreslená jenom část krajiny.

Po přeskoku ve snu diskutuji s nějakým namyšleným statným pánem, za kterým je ještě několik obdobně statných mužů. Já jsem sám. Ptám se ho, proč tak týrá toho psa. On mi něco nejasného arogantně odpoví. Já mu řeknu něco ve smyslu, že když nepojedu já jako strojvedoucí té parní lokomotivy, tak kdo asi? Ten arogantní pán začne volat na jakéhosi Pepu. A dojde ke skoku ve snu.

Sedím ve vlaku. V uličce pobíhá onen týraný pes, zjevně je dost šťastný. V jednu chvíli vidím vlak z venku. Ve předu je elektrická lokomotiva, za ní pár vagónů, pak dieselová lokomotiva a za ní další vagóny. Pak slyším jakési hlášení, že přední část vlaku pokračuje kamsi do Francie a zadní část tam, kam chci jet já.



Lyžování v Alpách je pravděpodobně narážka na tátovo přání k narozeninám. Lyžování s tátou mě nebaví, možná proto jsem tak šťastný cestou ze střediska pryč. Fakt, že bych měl být váženým strojvedoucím je částečně můj sen. A částečně ta celá scéna se strojvedoucím a cestou pryč může být odrazem situace v zaměstnání, kde se vedení začíná chovat arogantně a já i pár dalších lidí uvažuje o výpovědi.

Několik smíchaných snů

Dneska se mi určitě zdálo několik snů. Respektive několik částí. Některé sny si trochu pamatuji, některé spíš ne. Ani si nejsem úplně jistý, v jakém pořadí se mi části zdály.

Jedním ze snů bylo, že jsem dorazil na nějakou základní školu, kde jsem se měl začlenit do kolektivu žáků, přestože jsem o mnoho let starší. Nacházím se na chodbě a netuším, kam jít. Jeden z žáků se se mnou dá do řeči, ale mě ve snu do řeči není. Nakonec se ho zeptám, kde je kantýna a odcházím určeným směrem.

Další část snu se odehrává asi v místě, kde by měla být kantýna. Koukám do nějaké vytrýny v rohu místnosti, kde je napsána otevírací doba a jinak tam nic moc není. Otevírá se až po první hodině. Smutně na to koukám a přemýšlím, co teď.

Pak se mi zdála jedna nesouvisející část. Diskutuji o něčem s tátou. Říkám něco jako "to mám přestat chodit pro dřevo, vyklízet myčku, vařit čaj?" Při zmínce o vaření čaje táta zjevně nesouhlasí. A tím tato část končí.

Další část je nejspíš zase zpátky ve škole. Nějaký učitel si stěžuje na jednu matku, že je neustále pod vlivem. I dítě to potvrzuje. Na první pohled se mi zdá, že to dítě je hodně malé na to, aby to poznalo. Já jsem tady nezúčastněný pozorovatel.

No a to je asi všechno, co si pamatuju.

Šachový turnaj na zámku

Dnešní sen bych zařadil do kategorie zvláštních. Děje se v něm několik značně nesourodých událostí.

Inu stane se, že na zámku ve Slatiňanech, který naše rodina vlastní, se má konat šachový turnaj. Postupně se sjedou účastníci a začne se hrát. Já procházím hrací sály a jsem spokojen s průběhem.

Následně zjišťuji, že je nějaký problém s vodou, máme příliš nízký tlak. S rodiči a bratrem sedneme do našeho letitého mondea a jedeme s tím něco udělat. V kufru máme naložené čerpadlo, já řídím. Dostanu pokyn jet po temných schodech dolů. Když dojedeme dolů, namontujeme čerpadlo. Následně v jedné z kuchyní, která má nějak patřit mě, diskutujeme s mamkou, že v této kuchyni bude asi menší tlak, ale že je to asi to nejlepší, co můžeme teď na rychlo udělat. Během této diskuze mne probudí budík.

Nový šéf

Po dlouhé době jsem si zapamatoval sen dost dlouho na to, abych ho stihl zapsat.

V práci za mnou přišel šéf, že mám šéfovat místo něj. Dokonce se mám i přestěhovat místo něj. Pořád nechápu, proč to mám dělat já. No nakonec se na jeho místo přestěhuji.

A pak přijde situace jako "co mám teď jako dělat?" Jestli ke své dosavadní práci, kterou už tak nestíhám, přidat ještě vedení oddělení? To by se mi teda sakra nelíbilo. Do toho ještě přijde telefonát od člověka, kterého neznám. Ptá se na něco, co si domluvil s mým předchůdcem a já o tom nevím vůbec nic. V tu chvíli zazvoní budík. Naštěstí.

Obrana Československa

Dnešní sen se odehrává v Československu před druhou světovou válkou. Z nějakého důvodu se schováváním před dopadením policií. Pak zazní sirény a já se jdu spolu s ostatními někam schovat. Tam mě policie dopadne.

Pak následuje přeskok ve snu. Opět se schovávám před policií a opět zazní sirény. Tentokrát se mi však pozornosti policie povede uniknout.

Po dalším střihu jsem v nějaké celé a někdo mě vyslýchá. Pravděpodobně někdo velmi vážený od policie. Tento muž mě následně vede k nějaké ženě. Když se mu žena začne věnovat, povede se mi utéct.

Při dalších sirénách se mi nepovede se ani dostat do krytu a chytí mne. Stojím společně se dvěmi kamarády před nějakými vojenskými důstojníky. Mým kamarádům řeknou, že jdou do války jako řadoví vojáci. Mě začnou vysvětlovat, že jsem celkem obstojně utíkal před váženým policistou a že mě teda chtějí k odstřelovačům. V průběhu vysvětlování se za vojáky objeví ten policista, co mě vyslýchal a tváří se pyšně. Dají mi do ruky dlouhou zbraň, kterou mám používat. Chvíli zkoumám hledáček. Pak říkám něco ve smyslu, že jsem ochoten bránit Československo. Vojáci říkají, že Československo stojí za mnou. A tím sen končí.

Oběd

Vydali jsme se v práci na oběd, jako každý den do té stejné restaurace. Problém je, že tu cestu, kterou jdeme, vůbec nepoznávám. Ale všichni se tváří, že je všechno v naprostém pořádku. Začínám přemýšlet o nějaké rekonstrukci, na kterou jsem vlivem léčby jistých zdravotních problémů mohl zapomenout.

Když přijdeme do restaurace, tak zjišťuji, že ta taky vypadá úplně jinak. Ve snu to přikládám přestavbě způsobené změnou provozovatele. Když přijde paní objednat jídlo, už mám před sebou nealkoholické pivo. Když ji řeknu svoji objednávku jídla, zeptá se mě, jestli si nedám normální pivo. Chvíli váhám a pak odmítnu. A tím sen končí.

Cyklistika

V tomto snu jsem cyklistou na nějaké velké akci typu Tour de France. Po dojezdu jedné z etap mě ošetřuje nějaká slečna. Kontroluje mi puchýře na prstech jedné nohy. Žádné puchýře tam naštěstí nejsou a nic v tom místě nebolí.

Další scéna je diskuze s někým z týmu, nejspíš s jakýmsi trenérem. Z jeho slov jsem vyrozuměl, že na nováčka do nevedu špatně, ale že je ještě co zlepšovat. Následně diskutuji se svým bratrem o své ztrátě na čelo závodu. 7 minut není úplně málo, ale ještě není nic ztraceno.

Následně jako divák sleduji sleduji svůj vlastní dojezd do cíle další etapy. Tuto etapu vyhrávám.

Následně s nějakou jinou slečnou jdeme za nějakou paní doktorkou, která se stará o moji protézu, nebo ortézu, nebo něco takového. Jdeme jakýmsi tajným vstupem. Přes několik dveří se dostaneme na záchod a když otevřeme klasické dveře že záchoda, ocitáme se v bytě doktorky. Té ihned oznamuji, kde mě to tlačí a dře. Vyjadřuje se ve smyslu, že to nebude problém, že to upravíme. V tom mi zazvoní budík.