Péče druhých

Zdál se mi tuhle dost zvláštní sen a nějak nevím, co si o něm mám myslet.

Jel jsem s několika dětmi ve věku tak deset dvanáct let někam vlakem, možná do Prahy. Jednoho z nich jsem potkal jako vedoucí (on byl dítě) na táboře, ostatní jsem neznal. Když jsme vystoupili z vlaku, pokračovali po městě hromadnou dopravou. Jeden spoj mi ujel, ale děti nastoupily všichni. Tak jsem šel pěšky s tím, že je to kousek a děti jsou v pořádku. Když jsme dorazily na místo, rozběhla se jakási soutěž, které se účastnily jenom děti.

Celou dobu jsem byl smířený s tím, že budu muset ještě večer jet domů. Pak ale v nějaké volnější chvilce mi ten mě známý chlapeček povídá, že tam přespím s nimi. Mě se moc nechtělo, protože jsem nechtěl obtěžovat. Ale on trval na tom, že je to zařízené a že tam přespím.

V tu chvíli sen skončil. A nějak si neuvědomuju první pocity po probuzení.

Nevím, jestli to souvisí se snem, ale pár dní před ním se mi stalo následující. Byl jsem se podívat na hlavních šachových turnajích místního mezistátního festivalu šachu a deskových her. Tam jsem potkal několik málo lidí, v drtivé většině mladších. Jeden z nich se mě snažil přesvědčit, ať jedu na šachový turnaj konaný v rámci tábora občanského sdružení, jehož jméno se nevyslovuje. Popisoval mi, kde jsou propozice, do kdy a jak se mám přihlásit atd. Prostě mi přišlo, že o mě chce pečovat. Tato situace ve mě vyvolala velmi dobrý pocit z dobře odvedené práce.

Jednovaječná dvojčata

Dovolil jsem si tuhle nedávno navštívit asi největší šachový svátek v ČR, pardubický Czech Open. Vyskytuje se zde velké množství lidí. A některé z nich si dovolím znát.

Mimo jiné se mi dostalo možnosti sledovat jednovaječná dvojčata. Tedy dva jedince se zcela identickou genetickou informací. Takže vlastně dva shodné jedince. A nebo že by to až taková pravda nebyla?

Když se na ně člověk podívá, vypadají úplně stejně. Pokud se obléknou stejně (což jednu dobu dělali), tak není šance je od sebe poznat. Prostě typická jednovaječná dvojčata, kterých jsou v naší maličké zemi tisíce.

Zrada nastane ve chvíli, kdy jeden z nich promluví. V tu chvíli to přestanou být dva stejní jedinci. V tu chvíli je zjevné, že ti dva chlapci jsou zcela rozdílní. Prostě tím, že jeden z nich promluvil a druhý ne. Jeden je tedy extrovertní a druhý introvertní.

S tím extrovertním jsem si trochu i popovídal. Zhruba stejně jako s každým extrovertem. On povídal a já poslouchal a občas něco prohodil. S tím introvertním jsem neprohodil ani jediné slovo. Ani "ahoj". Jenom se párkrát potkaly naše pohledy.

Tak nějak mi přijde, že jsou věci, na které je genetika krátká.