Sebevražda a pocity

Není to tak dlouho, co jeden z mých rozhovorů s mým strýcem smrděl sebevraždou.

V průběhu toho rozhovoru mi to ani nepřišlo. Ale jakmile vypnul počítač a šel spát, přišla krize na mě. Jde o pocit, kdy si říkáte co všechno se mohlo stát.

Mohlo se stát spousta věcí. Mohl se strejda zabít. Potom jsem se mohl zabít já.

Nebo jsem to mohl vyčíst jeho bývalé manželce. Která by si z toho nic nedělala.

Nebo jsem to mohl vyčíst jeho bývalé tchýni s tchánem, svým prarodičům. Kteří by se mohli trápit kvůli 4 vnoučatům z 5, které mají.

Poslední 2 odstavce se mi zdají nejpravděpodobnější. Asi je udělám oba.

Tetička a strýček I

Je docela zvláštní, jak některé věci vyplouvají na povrch. A jak někteří lidé lžou, mlží a zatloukají. I když za tímto odstavcem následuje spousta písmenek, určitě není napsáno vše, co se ve skutečnosti stalo. Nikdo nikdy nebude všechno vědět.

Celý text se pokusím psát objektivně a subjektivní pocity si nechat do poznámek na konec. Doufám jen, že se mi to povede.

Je začátek roku 2010. Moje teta M* začíná chodit s nějakým T*. Lehce zvláštní je, že je vdaná a má 3 děti v rozpětí 10 až 14 let. Krom T* nikdo nic netuší, ani manžel U*, ani děti. Po rozchodu s T* se rozhodne, že chce jet s dětma bez U* do Alp. U* vše zaplatí a odjedou. Po návratu se ještě chvíli nic neděje.

Pak U* dostane od svého otce finanční dar v řádu jednotek miliónů korun. To už je prosinec 2010. Někdy v půlce prosince, okamžitě po předání daru, M* podává žádost o rozvod⁽¹⁾. Otec U* byl dostatečně chytrý na to, aby napsal darovací smlouvu, kde říká, že dar je pro U*. Nikoliv pro děti, nikoliv pro manželku. Při dělení majetku neuvidí M* z daru ani korunu. Teda pokud jí U* něco nedá dobrovolně.

K soudu došli s tím, že jsou dohodnutí na rozdělení dětí - všechny zůstanou u matky. Soud je rozvedl. Dodnes (víc jak 3 měsíce poté) nemají rozdělený majetek. Až do té doby jsem si myslel, že je to k rozvodu potřeba. No nic, ještě před Vánoci 2010 se rozvedli.

Na 1. svátek Vánoční jela celá rodina (oba rodiče a všechny děti) k rodičům matky, mým prarodičům. Tam jsme se na oběd sešli všichni, tedy obě děti prarodičů s manžely nebo manželkami a dětmi. Celkem 11 lidí. V té době nenasvědčovalo nic tomu, že jsou rozvedení.

Někdy začátkem února jsem já dozvěděl, že jsou rozvedení. Děti a M* byli na horách. A strejda se potřeboval vypovídat. Následovala více než dvouhodinová debata přes facebook chat. Okamžitě, jak jsem se to dozvěděl, řekl jsem to zejména svému otci, staršímu bratru M*.

Zhruba v půlce března M* přijela na víkend za svými rodiči. Oznámila jim, že je rozvedená. V té době já jsem to už měsíc věděl. A táta taky. Samozřejmě dostal vynadáno od svých rodičů, že jim nic neřekl, i když věděl.⁽²⁾

Od svých rodičů se M* dozvěděla, že ve velkoobchodě vlastněném U* musí být spousta peněz. A že tedy má chtít víc, než dostala nabídnuto. U* při tom tvrdí něco jiného. A to, že tam moc peněz není.⁽³⁾

Ten víkend navštívila i nás. Nutno uznat, že se v poslední době M* hodně změnila. Je mnohem víc namyšlená, než dřív. Ano, bývala docela namyšlená vždy. Ale tento víkend výrazně víc, než kdykoliv dřív.

Hned následující víkend, který byl zároveň víkendem, kdy začalo sčítání lidu, jela představit svým dětem nového tatínka R*. Ano, přesně takto jim to prezentovala.

Někdy mezi tím si U* našel přítelkyni. Z Paříže. A ne dlouho před tímto sčítacím víkendem ona pařížanka U* opustila.

Je to ten samý víkend, kdy se U* dozvěděl, že jej M* podváděla s T*.

Tedy U* je ve stavu, kdy jej během 3 měsíců opustily dvě ženy. Přičemž tu přítelkyni z Paříže stále miluje.⁽⁴⁾


Poznámky:
(1) Nechat si dát dar, aby se zvýšilo společné jmění manželů a pak se rozvést?? No to je ale sv*ně.
(2) Mám to chápat tak, že já jsem ta svině??
(3) Mno fakt nevím, jak to mají majetkově. Jak by to dopadlo u soudu? Nebudou trpět soudem nejvíc děti?
(4) Tento blogpost píšu ve chvíli, kdy si s ním povídám. O tom, jak ho opustila Pařížanka a jak ho nikdo nemá rád. Co když se zabije? Co když jsem poslední, kdo s ním mluví? Vy mi chcete říct, že mám dneska usnout?

Celkově to na mě působí dost zvláštním způsobem. Mám říct rodičům M*, svým prarodičům, že vychovali zrůdu? Mám jim to říct do očí, nebo jim poslat email nebo SMS? Nebo jim nemám říct vůbec nic?

Sčítání

Minulý víkend nás navštívila sčítací komisařka a donesla sčítací formuláře. Bohužel tatínek odmítl obálku s tím, že formuláře vyplníme na počítači. Nic proti tomu, jsme dost počítačově založená rodina.

Spustil jsem svůj počítač, naběhl jeden z nejstabilnějších operačních systémů - Debian. O chvíli později už běžel Google Chrome. Stáhnul jsem si svůj formulář a jal jsem se ho vyplňovat.

Otevřel jsem ho v jakémsi předinstalovaném prohlížeči pdf souborů. Zobrazila se anglická hláška o tom, že si mám nainstalovat Acrobat Reader. Mno, takže český stát mi nutí jeden konkrétní proprietární software a ještě mi to neumí napsat česky? Co to jako je? Já rozumím tomu, co je tam napsáno? Ale co když tuhle hlášku čte nějaké BFU? Za tohle se zaplatilo 2.5 miliardy? OMFG!

Mno ok, následovala instalace acrobatu: sudo apt-get install acroread. Nainstalovala se verze 9.4.2. Na webu sčítání píšou, že je potřeba verze 9.0 nebo vyšší. Říkám si OK, to bude fungovat. Omyl. Uviděl jsem tu samou hláškou. Nezbylo mi nic jiného, než odkráčet k jinému počítači s Woknama a vyplnit to tam.

Ještě chvíli a fakt se odstěhuju na mars.

Za dobrotu na žebrotu

To se takhle konal jeden tábor. Konal se každý rok po mnoho let. Byl to jeden z nejdéle se konajících táborů široko daleko.

Stalo se jednoho pěkného léta, že na tábor přijel jeden malý, devítiletý chlapeček Jára. V té době byl pro tábor zajímavý leda tím, že jeho rodiče dovezli na tábor počítač. Ke kterému však přišel jen o pár poledních klidech. Jinak se věnoval hrám, které mu připravili vedoucí, nebo stáním fronty na přídavek výborného jídla, které připravila nejlepší kuchařka, která kdy existovala.

Jak čas plynul, Jára zestárnul natolik, že se stal instruktorem. Jedním z pěti instruktorů. Ale jediným instruktorem, který měl na táboře svůj počítač. Ještě o pár let později se stal oddílovým vedoucím. Jedním z deseti. Jedním z mála, kdo měli počítač.

Teprve nedávno došlo ke změně organizátora. Založilo se občanské sdružení. A tehdy skončilo idylické ježdění na tábor.

V domnění, že pomůže novému občanskému sdružení, Jára vyhlásil soutěž o logo. Informaci o ní napsal na webové stránky a na facebook. Do soutěže se přihlásil jediný člověk. Všechna přihlášená loga, tedy jedno, odeslal výkonnému výboru, nechť si s tím udělají, co uznají za vhodné. Naivně při tom předpokládal, že tímto bude soutěž ukončena s jednoznačným vítězem.

Jenomže to byl velice ošklivý omyl. Logo se mezi členy dostalo až téměř 3 měsíce po uzávěrce soutěže. Ozvaly se samé negativní ohlasy. Všichni logo strašně zkritizovali. A navíc se všichni vymluvili na to, že o soutěži nevěděli. Jára se naštval. Protože kdo se zajímal, zjistil, že nějaká soutěž je. Kdo se nezajímal, zjistil to po hodně dlouhé době.

Co čert nechtěl. Výbor uznal námitky těch křičících. A prodloužil uzávěrku o více než 4 měsíce. Čímž Jarouškovi vnukl zajímavou myšlenku: když se takto zachází s jednou mojí činností, nebude se tak zacházet i s ostatními?

A proto se Vás ptám, co byste udělali na Járově místě. Vykašlat se na všechno, veškerou práci zbourat a začít se chovat k ostatním tak, jak se chovají oni k němu? Nebo pokračovat v tom, co považuje za správné a co pomáhá organizaci tábora?

Rychlonabíjecí baterky

Tuhle nedavno jsem četl článek o baterkách, které se nabijí během několika minut. V diskuzi byl zmíněn jeden poměrně závažný problém těchto baterií.

Baterka v mém telefonu má kapacitu 4.81 Wh. Tedy baterka je schopna dodávat 4.81 W po dobu jedné hodiny. Autoři článku tvrdí, že jde o baterie schopné nabít se v řádu jednotek minut. Předpokládejme tedy, že by se stihla zcela nabít během 15 minut. To by znamenalo elektrický odběr při nabíjení 19.24W. To není zase tak moc. Teď si ale představme, že milion lidí v ČR přijde v 17:30 z práce domů a strčí mobil do nabíječky. Spotřeba elektrické energie skokově vzroste téměř o 20MW, aby o několik málo minut opět skokově spadla o těch samých skoro 20MW.

A co když nebudu nabíjet obyčejnou baterku v mobilu, ale třeba baterku v notebooku. Baterka v mém notebooku má cca 48Wh. Tedy desetkrát tolik. Kdybych chtěl nabíjet baterku, musel bych mít 200W zdroj k notebooku. Posluchárny S3, S6 a S9 V budově matematicko-fyzikální fakulty mají každá kapacita přes 100 míst. Představme si, že v každé se sejde 100 studentů, každý s notebookem. Jak už to ve škole bývá, všechny vyučovací hodiny začínají ve stejnou chvíli. V řádu několika vteřin tedy vzroste odběr těchto tří poslucháren o 60kW. Unesou něco takového rozvody v posluchárnách? Unesou to centrální jističe v místě, kudy elektřina vstupuje do budovy? Unese takovouhle změnu rozvodná síť PRE?

A teď ještě jeden vtípek. Automobilky (a nejen ony) nám začínají nutit elektromobily. Nic proti tomu, nápad je to dobrý. Představme si ale, že ti lidé, co přijeli z práce a nabíjí si mobilní telefon, začnou nabíjet i svá auta. Zde jsem se dočetl, že auto s kapacitou baterií 115 kWh ujelo 605 km. Nám ale bude stačit dojezd 100km. Tedy nějakých 19kWh. Tohle chci nabít během 15 minut? Ok, odběr 76kW! Vy někdo máte doma elektrickou přípojku, která Vám dodá 76kW? Tedy nějakých 345A při 220V? Co udělá rozvodná síť ČEZu, když k ní připojím 1000 takových aut najednou? A co když avizovaný milión? Ten odběr by byl 76GW! to je sedmkrát víc, než je dnes špičkový odběr celé české republiky!

Pojďme ještě dál. Zaveďme elektrické autobusy. Alespoň na linkách MHD. Jak velké ty budou mít baterie? Třeba jenom 100kWh? Při nabíjení tedy odběr 400kW. Kolik jich bude potřeba nabít po večerní dopravní špičce? 5000? To je odběr 2GW! To znamená plný výkon jaderné elektrárny Temelín! Která navíc pojede 15 minut a pak ji vypnem? Ne, tohle jaderný reaktor fakt neumí, jak jsme viděli ve Fukušimně.

A z čeho bude krmit baterie, když ne z uranu? Ze slunce? Po skončení večerní dopravní špičky? To už je u nás tma! Z větrných elektráren? Co když nebude foukat?

No koukám, že pan vedoucí útvaru rozvoje ČEZu se bude muset ještě hodně ohánět, pokud chce zavést elektromobily a dobíjecí stanice na všelijakých parkovištích.

Modlitba

Sude náš, jenž jsi naražený,
roztoč se pípa Tvá,
buď vůně Tvá po všech restauracích a hospodách
a odpusť nám naši dočasnou střízlivost,
jakož i my odpouštíme našim číšníkům
a neuveď nás na záchytnou stanici
a zbav nás všech protivných abstinentů.
Ámen.

Děti a vedoucí

Jel jsem dneska z Chrudimi do Prahy a rodiče mě nevezli do Pardubic na vlak. To znamenalo o hodinu delší cesta. Ale ok, měl jsem o hodinu víc času přemýšlet o souvislostech, které jsem si dřív neuvědomil nebo mě prostě nenapadly.

Když jsem byl na 1. stupni ZŠ, bylo pro mne důležité, když mě někdo dospělý poslouchal. Uvědomil jsem si to až když jsem šel na vlak. Mno ok, trvalo mi to 15 let. Ale došlo mi to. Napadlo to mě samotného. Teď to velice snadno můžu aplikovat na děti, které přijedou na tábor. Když to bylo důležité pro mne, nejspíš to bude důležité i pro ně. Nebo aspoň pro část z nich.

Doufám, že si časem uvědomím víc takových souvislostí. A taky doufám, že mě nebudou přivádět v úžas moji blízcí příbuzní.

Vegetariánství

Je zvláštní, jak nepříjemná věc může někomu pomoct.

Můj strýc byl rozveden. Vlastně už to není můj strýc. Před tím byl něco mezi vegetariánem a veganem. Kromě masa nejedl ani mléčné výrobky. Po té, co byl před 1/4 rokem rozveden, začal jíst ryby. De facto začal jíst to nejlepší maso, které je.

Nyní si dovolím citaci z tohoto blogpostu, čímž uctím památku člověka, kterého jsem neznal:

Teri měl v době kdy jsme spolu byli v kontaktu poměrně nerad zeleninu a preferoval ve stravě maso. Když jsme se jednou na tohle téma bavili prohlásil, že lidi, kteří jedí zeleninu a speciálně vegetariáni jsou bezohledná pakáž. "Až sežerou všechno zelený, tak mi co poctivě jíme maso se kvůli nim udusíme....."

Jaslovské Bohunice

Vtípek hodící se k aktuálnímu dění ve světě:
Když bouchnou Jaslovské Bohunice, češi a slováci si vymění hymny. Češi budou zpívat "nad Tatrou sa blýska" a slováci "Kde domov můj?"

Moudro dne

Všichni jsme se narodili blbí. Některým to zůstalo.
-- Samuel Beckett