Cesta

Po delší době tu mám nějaký sen. Dost dobře zapamatovaný na to, abych jej napsal na blog.

Mířím na letiště. Velice se podobá letišti ve Filadelfii. Před vstupem na letiště si ještě kontroluji všechny věci. Zjišťuji, že nemám pas. Velmi dobře si pamatuji, že ten pas leží doma na stole. Říkám si "to jsem fakt tak blbej?" Chvíli tam smutně stojím a pak odcházím.

Po chvíli se mi v ruce zjeví pas i se všemi potřebnými dokumenty. Celý šťastný tedy nakráčím na letiště.

Po úvodních formalitách se postavím do fronty na bezpečnostní kontrolu. Tato fronta stojí na schodech dolů směrem k letištní ploše. Tímto se sen definitivně odklání od reality ve Filadelfii.

Když se ve frontě blížím ke kontrole, všimnu si, že jednoho člověka donutí převléknout si triko tak, aby neměl dlouhý rukáv. Ještě mu vynadají, že je to vážné porušení bezpečnosti. Někoho se tam ptám, proč je to problém. Odpověď na tuto otázku si nepamatuji, ale ve snu jsem se s ní spokojil. Najednou koukám na ruce, že mám taky dlouhý rukáv. Tedy narychlo sundám batoh, vytáhnu jiné triko a převléknu se.

Po bezpečnostní kontrole naatupuji do letadla. Podle dodaných dokumentu se snažím najít sedadlo. V místě, kde bych jej očekával ale není. Navíc mě překvapuje, že v zadní části letadla jsou místo klasických sedadel jenom nějaké staré židle, jako by z kulturního domu někdy z 80. let. Nakonec mi ostatní cestující poradí, že to sedadlo není u levého okýnka, ale u pravého. Tam tu svoji židli najdu a usadím se na ni.

Následuje čekání na další let při mezipřistání. Sleduji, jak personál letiště čistí letadlo a doplňuje provozní kapaliny. Ptám se svého kolegy, jestli budeme tam, kde jsme byli už jednou. Odpoví mi, že budeme ve stejném hotelu. Probouzím se s pocitem "jupí".

Válečný hrdina

Následující sen je první sen v průběhu mé služební cesty v USA, který jsem si zapamatoval dostatečně dlouho a dostatečně přesně na to, aby to stálo za zapsání.

Měl jsem jako jeden z válečných veteránů nastoupit k jakémusi snad hokejovému zápasu proti nějakým mladým místním klukům. Ten sport tam nebyl zcela jasně zmíněn. Je ale jasné, že měla hrát skupina válečných veteránů proti mladým klukům. Zápas probíhal se zjevně v zimě, všude kolem byl sníh. Hrálo se na nějakém odlehlém místě mezi garážemi na okraji města. Bylo zjevné, že my, váleční veteráni, máme silově hodně navrch. Pro ty kluky šlo podle všeho o zážitek ze zápasu s populárními válečnými veterány.

Následuje střih ve snu. Jeden z kluků leží na zemi zraněn. Kdosi volá sanitku. Já jdu k tomu klukovi a snažím se zjistit, co mu je. Následně přes vysílačku komunikuji s posádkou sanitky kvůli navigaci. Zároveň s klukem naloženým na nosítka jdeme sanitce naproti. Kde se vzala vysílačka nebo nosítka netuším.

Po dalším střihu jsem v domě babičky z mamčiny strany. Je tam poměrně dost lidí, ale jejich totožnost ve snu není. Říkám si, že budu muset ve vhodné chvíli pronést nějaký alkohol do místnosti, která je vyhrazena jenom pro mě. Tento alkohol jsem si uložil do společných prostor a odtud jej potřebuji v nestřežené chvíli pronést. Když se mi povede najít nestřeženou chvíli, povede se mi odnést dvoulitrovou PET láhev od vína, ve které je zhruba polovina. Cestou do mé místnosti musím projít přes jinou místnost. V této místnosti k mému překvapení někdo je. K mému druhému překvapení ten někdo je bývalý kolega z práce, který již je v důchodu. Nicméně tomu jen něco prohodím a projdu k sobě, kde lahev s vínem odložím.

Po posledním střihu stojím venku před vchodovými dveřmi domu. Přijíždí sanitka a veze onoho zraněného kluka. Ta sanitka se protáhne asi 30cm širokým prostorem mezi naším autem a plotem a zastaví těsně u vchodu do domu. Kluk má jednu nohu v sádře. Navíc prý si bude muset občas máčet své pozadí v čemsi. Aby toho nebylo málo, tak si bude muset provádět masáž prostaty. V jeho obličeji jsou vidět dvě protichůdné emoce. Jednak neštěstí, jednak štěstí. Sen skončí dřív, než se vysvětlí, k čemu se tyto dvě emoce vážou.

Let přes velkou louži

Inu stalo se, že jsem byl vyslán na služební cestu přes velkou louži. Cestu jsme si naprosto dokonale užívali. Z domu odjezd ve 3 ráno autem do Prahy na letiště. Tam je potřeba být 2 hodiny před odletem. Takže jsme spěchali na letiště, abychom tam mohli 2 hodiny čekat. V průběhu těchto dvou hodin jsme naštěstí absolvovali odevzdání kufru a bezpečnostní kontrolu. K mému překvapení bezpečnostní kontrola proběhla bez jediného problému. Přestože jsem v příručním zavazadle měl injekce s lékem na ředění krve.

Následoval první přelet z Prahy do Londýna. Všechno bylo naprosto v pohodě až do chvíle zhruba 15 minut před dosednutím. Letadlo se začalo klepat, několikrát jsme se propadli několik (možná desítek) metrů. Nevýhodou letadla a omezeného výhledu je to, že člověk nemá dost dobře představu o vzdálenostech. A nebo je to možná výhoda, kdo ví.

Po vystoupení z letadla jsme šli po šipkách značících cestu k přestupu. Tedy vlastně do odletové haly. Tedy bezpečnostní kontrola ihned po tom, co jsme vystoupili z letadla. Takže pěkně vystát kilometr dlouhou frontu. Následně opět sundat všechno kovové, nechat to projet rentgenem, sám projít rámem a pak zase všechno zpátky obléct. Degradace člověka na věc ad absurdum.

Následné pětihodinové čekání na přípojný let taky stálo za to. No co, aspoň měli u židlí USB zásuvky a WiFi. Takže jsem z Londýna odlétal s víc nabitou baterkou, než jsem tam přilítal.

No nic, hodinu a půl před odletem napsali na odletové tabuli přesné místo, odkud má letadlo letět. Takže jsme vyrazili na místo. Tam mě při vstupu paní, evidentně muslimka, poslala na jakousi dodatečnou bezpečností kontrolu. Nejdřív protáhli jakýmisi papírky mně, moje příruční zavazadla i vnitřek bot. Tyto papírky pak vložili do nějakého přístroje a všechno bylo OK. Asi vypadám jako pašerák :-)

No a pak jsme nastoupili na 8 hodin dlouhý let přes Atlantik. Přítomnost většího množství dětí dávala tušit, že v průběhu letu budu spát přesně 0 vteřin. Měl jsem pravdu, ale byl bych radši, kdybych ji neměl. Otec děti byl zjevně praktikující žid. Nic proti této víře nemám. Ale už jsem potkal pár věřících křesťanů, kteří by potřebovali profackovat hned od pohledu. Trochu jsem bál, aby tohle nebyl podobný případ. Včetně vlivu na děti. Obavy se potvrdily, bohužel. Co si tahle rodina dovolila, to je naprosto neuvěřitelný. Půlka letadla vypadala jako smetiště. No nic, tohle asi nemá cenu řešit.

Vzhledem k délce letu bylo průběžně podáváno různé občerstvení. Nejprve něco jako oběd. Chuťově to bylo celkem v pohodě, což mě příjemně překvapilo. Na množství toho moc nebylo, ale co by taky člověk čekal v letadle. Pak přišla zmrzlina, pak nějaké sušenky, pak zase trochu větší jídlo. No a pak už jsme se blížili k Filadelfii.

Druhé přistání bylo taky celkem zajímavé. Propady se sice již nekonali žádné. Za to se konal něco jako propad, ale směrem nahoru. Asi jsme trefili nějaký silně stoupavý proud vzduchu nebo co. Vrcholem bylo, když pár vteřin před dosednutím fouknul vítr ze strany. No nic, jsem rád, že mi v dopravních prostředcích nebývá špatně. To by taky mohlo dopadnout pěkně špatně. Bohužel někteří pasažéři sedící blízko mě to štěstí neměli. Snad dobře kousali a jídlo jim při návratu nevymlátilo zuby.

Po tomto již následoval pouze imigrační důstojník v USA. Informace, které se ke mně dostaly, se značně lišily. Možná jsem měl štěstí, ale tohle byla asi ta nejmíň náročná část cesty. Následkem tohoto jsem se oficiálně dostal do oněch velký Spojených Států Amerických. Teď je ještě otázka, jestli je to přesně to, co jsem chtěl.

Zranění

Dnešní sen si pamatuji celkem dobře. A je taky o poznání delší. Nebo si ho aspoň pamatuji jako jeden delší sen.

Po jakémsi zranění v oblasti kyčle levé nohy se dostávám do nemocnice. Dávají mě na nějaké ženské oddělení. Bohužel mě dávají do ohromné haly, kde je několik desítek lidí. Nikdo z personálu mi nechce nic moc říct. Jenom mi řeknou, že tam budu muset nějakou dobu ležet a moc se nehýbat. Téměř jim nerozumím, jenom zaslechnu slovo pánev. Snažím se s nimi usmlouvat, ať mě dají jinam. Nakonec se s nimi dohodnu, že alespoň 24 hodin tam budu a pak mě snad dají jinam.

V tuhle chvíli přijde střih a já koukám buď na televizi, nebo na video na počítači. Kde takový ten hluboký vypravěčský hlas říká, že z 24 hodin se stalo 2,5 měsíce. Na obrázcích je ukázána mladá dívka s umělou horní polovinou levého stehna a kyčelním kloubem, zbytek nohy má vlastní.

Další střih ve snu. Jsem v nějaké nemocnici a asi bych měl pomáhat zdravotní sestře. No nejdřív jenom sleduji, co se děje. Nějací zřízenci se snaží obézní ženu dát na lehátko. Ta je pravděpodobně pod vlivem nějaké omamné nebo psychotropní látky. V tomto stavu se chce za každou cenu dostat ke svému příteli, takže se zřízencům vzpouzí. Zřízenci se se ženou moc nemažou. Když žena zřízencům vyklouzne, tak ji prostě nechají spadnout na zem. Ostatní na chodbě dění sice sledují, ale mají ve tváři nepřítomný výraz. Mě se zmocňuje hrůza. Nakonec ženu dostanou na lehátko a přivezou jí poblíž nějakému muži ležícímu taktéž na lehátku. Žena chytne muže za ruku a je spokojená.

Následně se žena ptá, co s tím mužem bude. Nějaký lékař jí oznamuje, že mu bude dávka drog postupně snižována až na nulu. A pak mu začnou snižovat alkohol. Vedle muže si všímám injekčních stříkaček s velkým nápisem "heroin". Poté lékař sděluje ženě, že jí čeká totéž.

Následně sleduji, jak se odněkud plní takový ten barel, ve kterém se do některých firem dodává minerální voda. Když je barel téměř plný, ptám se sestry, odkud se ten barel plní. Ta říká, že se plní močí dotyčného muže na lehátku. Tak říkám, že za posledních několik desítek vteřin přibylo v tom barelu skoro půlka. Tak sestra jde ihned k tomu a jde s tím něco dělat. Než však stihne cokoliv, barel se doplní a jakousi přepadovou hadičkou obsah vytéká všude po podlaze. Sestra odpojí tu hadici a řekne mi, ať jdu obsah hadice někam vylít a hadici umýt. Dojdu na pánské sprchy, tam jeden konec nasměruji do odtokového kanálku a druhý konec zvednu nad hlavu. Tímto sen končí.

Lékově vlakový dvojsen

V noci na dnešek se mi zdály dva sny. Souvislost mezi nimi jsem zatím nenašel žádnou.

Večer před spaním si typicky připravuji léky na ráno. Kromě těch předepsaných od lékaře ještě navíc nějaké vitamínové doplňky. V tomto snu jsem se však zamotal do toho, co jsem si už připravil a co ještě ne. Takže mám něco připraveno dvakrát a něco ani jednou. Když ve snu vstávám, rozhodnu se zůstat v pondělí doma. A v úterý ráno už je všechno v pořádku. A tím sen končí. Obecně tento sen je poznamenán jakoby částečnou poruchou paměti. Možná to tak má být? Možná si jenom ten sen špatně pamatuji?

Druhý sen si pamatuji mnohem lépe. Vyjedu odněkud z nějaké odbočky na hlavní dvoukolejnou trať se soupravou v ČR zcela neznámou. Tam zastavím na širé trati, vystoupím a jdu dozadu směrem k výhybce. Prostě mi dispečer řekl, že mám zastavit. Když jsem venku, dispečer mi přes vysílačku hlásí, že už můžu jet. Tak rychle doběhnu na stanoviště strojvedoucího a dojedu do stanice. Tam nastoupí strašná spousta lidí. Ke mně na stanoviště nastoupí jeden člověk a oznámí mi, že dneska mám kontrolu. Za ním nastoupí ke mně 4 cestující. Cestou projíždím jakousi velkou halou, která je rozdělena přepážkami a v místě trati jsou zavěšené gumové černé pásy svisle dolů. Vidím, že v jedné místnosti se hrají šachy. Pak ale nastanou potíže. V jedné místnosti mi někdo nadává, že si nemám dovolovat jezdit si jak a kdy se mi líbí. V další místnosti už je před visícími gumami naskládaný nějaký nábytek. To asi nějak projedu a v další místnosti se zastavím. Jeden člověk v místnosti napadne mladou ženu ve vlaku. Vydám se za ním a po dopadení jej řádně profackuji. Když se vrátím zpátky k vlaku, zjišťuji, že jde o jakousi variantu parkových vláčků. Dále zjišťuji, že lidi z vlaku se pokouší vlastní nakolejit zpátky. Jdu jim s tím pomoci. A tím sen končí.

Špinavé povlečení

Po dlouhé době jsem si zapamatoval sen dost dlouho na to, abych jej sepsal. Možná i proto, že mi přišel poměrně zvláštní.

Jedu s rodiči a se psem autem na akci spolku, jehož jméno se zde nevyslovuje. Jedeme nějakými lesními silničkami. Ty zjevně znám, tak pobízím tátu, ať jede dál.

V jednu chvíli navrhuje mamka, jestli by neměli jít se psem na procházku. Odpovídám na to, že mohou jít na procházku až tam.

Po příjezdu rodiče odchází na procházku. Já čekám, než se začne něco dít. Když se rodiče vrátí, ještě se nic neděje. Tak říkám něco ve smyslu, že mohli jít klidně na procházku po cestě a mohli jsme přijet později.

Přichází čas na ubytování. Nejprve pomáhám s ubytováním rodičům. Trochu mě překvapuje, že ten pokoj nemá dveře, jen závěs. Dále zjišťuji, že je v pokoji celkem zima, i když elektrické topení zjevně topí na maximum. Vzhledem k otevřenosti prostoru je ale zima celkem pochopitelná.

Následuje moje ubytování. To se nachází na úplně opačném konci areálu, než jsou rodiče. Což mi celkem vyhovuje. Nejsem si ale jistý, kam se přesně vydat, tak volám svému kamarádovi P*, který mě nasměruje správně. Jsem ubytován v nějaké větší chatce s více postelemi, cca kolem 10.

Když se připravuji na ulehnutí, zjišťuji, že jsem jeden z prvních. Kupodivu však v mém pokoji téměř ve všech postelích už někdo leží.

Když už se chystám zalehnout, O*M* mi zamaže povlečení na peřině nějakým bahnem a uteče. Chvíli na to nešťastně koukám. Jeden z ležících chlapců se zeptá, jestli to je fakt tak špinavé. Otřu mi to o obličej a ptám se ho, jestli to je tak špinavé, n to přikývl. Snažím se najít O*M*, ale nikde jej najít nemůžu. Začínám přemýšlet o tom, že se na to vykašlu a že si půjdu lehnout do špinavé postele. Ale taky do říkám, že O*M* provedl lumpárnu a zase mu to projde. V průběhu přemýšlení mi zazvoní budík.

Vánoce

Účastním se vánočního oběda na 1. svátek vánoční. Jde o klasický oběd v rodinném kruhu v byvabýv bytě mojí babičky. Netypicky ale jíme v jiné místnosti. Ta je ale menší, takže někteří sedí na chodbě.

Následně přijde zpráva, že přítel jedné kamarádky se někde snad porval a teď ho vezou do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Že prý má nějaké ošklivé zranění v obličeji.

Skok ve snu. Nacházím se v nemocnici. Ležím pod nějakým docela vytrénovaným mužem a držím jej za hrudník. Do obličeje mu nevidím. Lékaři jej probudí, pravděpodobně z umělého spánku. Onen muž začíná ihned po probuzení sténat bolestí. Když se vhodně natočí, vidím část obličeje. Pruh mezi očima a pusou má jednu velkou modřinu, nos v podstatě nemá. Tohle mě dost vyděsí, takže odvracím pohled. V tu chvíli mi zazvoní budík a já se že sna probouzím.

Lyžování v Alpách aneb Cesta tam a zase zpátky

Dnešní sen zjevně odráží několik reálných situací. A pak taky odráží něco dalšího, co jsem zatím neodhalil.

Sen začíná cestou vlakem kamsi do Alp. Po cestě se vlaku minimálně jednou mění řazení. V této části snu není úplně jasné, jestli se něco připojuje, nebo odpojuje. Každopádně se jedná o nějaké vagony odkudsi z Francie. Poté jedeme lanovkou nahoru. Cesta je dost dlouhá a místy i dost prudká. Někdy téměř kolmo vzhůru. Málokdy je vidět další sloup lanovky. Pořád si říkám, že tohle nikdy nemůžu na těch lyžích sjet.

Když vysedneme z lanovky, musíme na lyžích sjet jakési schody. Já bez hůlek mám trochu problém se zastavováním v místech, kde se dav přede mnou štosuje. Takže se nejdřív přidržuji zábradlí. Později zjistím, že lze zabrzdit stejně jako na sněhu a že to tedy je v pohodě.

Následuje lyžování. Z toho jsem si zapamatoval jenom ty chvíle, kdy mi nejdou nasadit lyže. S tímto mám i v reálu problém.

Poté následuje cesta zpátky. Ze střediska k vlaku se  jede buď na lyžích, nebo zase tou lanovkou. Já s mamkou chceme jet lanovkou, táta na lyžích. Než s mamkou vlezeme na lanovku, musíme projít nějakým bunkrem zařízeným jako muzeum. V tom muzeu se mi celkem líbí, ale musím na lanovku, za chvíli zavírají. Místo klasické kabinky jedeme v něčem trochu podobném malé bárce. Kabinky prý jezdí jenom nahoru. A cesta kabinky dolů prý stojí 450 tisíc. Takže to dál neřeším a chci si užívat cestu dolů. Protože už nemusím lyžovat, jsem uvolněný, dalo by se říct spokojený nebo šťastný. Při jednom zlomu do hodně prudké části dokonce mamka má strach a já jsem z toho nadšený. Po chvíli si všímám sloupů. Ale je vidět jenom jejich horní část. Když přijedeme blíž, všímám si, že jsou počítačově vykreslené, jako by z počítačové hry. A tak nějak celkově mi přijde, jakoby byla vykreslená jenom část krajiny.

Po přeskoku ve snu diskutuji s nějakým namyšleným statným pánem, za kterým je ještě několik obdobně statných mužů. Já jsem sám. Ptám se ho, proč tak týrá toho psa. On mi něco nejasného arogantně odpoví. Já mu řeknu něco ve smyslu, že když nepojedu já jako strojvedoucí té parní lokomotivy, tak kdo asi? Ten arogantní pán začne volat na jakéhosi Pepu. A dojde ke skoku ve snu.

Sedím ve vlaku. V uličce pobíhá onen týraný pes, zjevně je dost šťastný. V jednu chvíli vidím vlak z venku. Ve předu je elektrická lokomotiva, za ní pár vagónů, pak dieselová lokomotiva a za ní další vagóny. Pak slyším jakési hlášení, že přední část vlaku pokračuje kamsi do Francie a zadní část tam, kam chci jet já.



Lyžování v Alpách je pravděpodobně narážka na tátovo přání k narozeninám. Lyžování s tátou mě nebaví, možná proto jsem tak šťastný cestou ze střediska pryč. Fakt, že bych měl být váženým strojvedoucím je částečně můj sen. A částečně ta celá scéna se strojvedoucím a cestou pryč může být odrazem situace v zaměstnání, kde se vedení začíná chovat arogantně a já i pár dalších lidí uvažuje o výpovědi.

Několik smíchaných snů

Dneska se mi určitě zdálo několik snů. Respektive několik částí. Některé sny si trochu pamatuji, některé spíš ne. Ani si nejsem úplně jistý, v jakém pořadí se mi části zdály.

Jedním ze snů bylo, že jsem dorazil na nějakou základní školu, kde jsem se měl začlenit do kolektivu žáků, přestože jsem o mnoho let starší. Nacházím se na chodbě a netuším, kam jít. Jeden z žáků se se mnou dá do řeči, ale mě ve snu do řeči není. Nakonec se ho zeptám, kde je kantýna a odcházím určeným směrem.

Další část snu se odehrává asi v místě, kde by měla být kantýna. Koukám do nějaké vytrýny v rohu místnosti, kde je napsána otevírací doba a jinak tam nic moc není. Otevírá se až po první hodině. Smutně na to koukám a přemýšlím, co teď.

Pak se mi zdála jedna nesouvisející část. Diskutuji o něčem s tátou. Říkám něco jako "to mám přestat chodit pro dřevo, vyklízet myčku, vařit čaj?" Při zmínce o vaření čaje táta zjevně nesouhlasí. A tím tato část končí.

Další část je nejspíš zase zpátky ve škole. Nějaký učitel si stěžuje na jednu matku, že je neustále pod vlivem. I dítě to potvrzuje. Na první pohled se mi zdá, že to dítě je hodně malé na to, aby to poznalo. Já jsem tady nezúčastněný pozorovatel.

No a to je asi všechno, co si pamatuju.

Žaludeční vředy

Žaludeční vředy nevzniknou tím, co jíte vy, ale tím, co žere vás.

Šachový turnaj na zámku

Dnešní sen bych zařadil do kategorie zvláštních. Děje se v něm několik značně nesourodých událostí.

Inu stane se, že na zámku ve Slatiňanech, který naše rodina vlastní, se má konat šachový turnaj. Postupně se sjedou účastníci a začne se hrát. Já procházím hrací sály a jsem spokojen s průběhem.

Následně zjišťuji, že je nějaký problém s vodou, máme příliš nízký tlak. S rodiči a bratrem sedneme do našeho letitého mondea a jedeme s tím něco udělat. V kufru máme naložené čerpadlo, já řídím. Dostanu pokyn jet po temných schodech dolů. Když dojedeme dolů, namontujeme čerpadlo. Následně v jedné z kuchyní, která má nějak patřit mě, diskutujeme s mamkou, že v této kuchyni bude asi menší tlak, ale že je to asi to nejlepší, co můžeme teď na rychlo udělat. Během této diskuze mne probudí budík.

Nový šéf

Po dlouhé době jsem si zapamatoval sen dost dlouho na to, abych ho stihl zapsat.

V práci za mnou přišel šéf, že mám šéfovat místo něj. Dokonce se mám i přestěhovat místo něj. Pořád nechápu, proč to mám dělat já. No nakonec se na jeho místo přestěhuji.

A pak přijde situace jako "co mám teď jako dělat?" Jestli ke své dosavadní práci, kterou už tak nestíhám, přidat ještě vedení oddělení? To by se mi teda sakra nelíbilo. Do toho ještě přijde telefonát od člověka, kterého neznám. Ptá se na něco, co si domluvil s mým předchůdcem a já o tom nevím vůbec nic. V tu chvíli zazvoní budík. Naštěstí.