Let přes velkou louži

Inu stalo se, že jsem byl vyslán na služební cestu přes velkou louži. Cestu jsme si naprosto dokonale užívali. Z domu odjezd ve 3 ráno autem do Prahy na letiště. Tam je potřeba být 2 hodiny před odletem. Takže jsme spěchali na letiště, abychom tam mohli 2 hodiny čekat. V průběhu těchto dvou hodin jsme naštěstí absolvovali odevzdání kufru a bezpečnostní kontrolu. K mému překvapení bezpečnostní kontrola proběhla bez jediného problému. Přestože jsem v příručním zavazadle měl injekce s lékem na ředění krve.

Následoval první přelet z Prahy do Londýna. Všechno bylo naprosto v pohodě až do chvíle zhruba 15 minut před dosednutím. Letadlo se začalo klepat, několikrát jsme se propadli několik (možná desítek) metrů. Nevýhodou letadla a omezeného výhledu je to, že člověk nemá dost dobře představu o vzdálenostech. A nebo je to možná výhoda, kdo ví.

Po vystoupení z letadla jsme šli po šipkách značících cestu k přestupu. Tedy vlastně do odletové haly. Tedy bezpečnostní kontrola ihned po tom, co jsme vystoupili z letadla. Takže pěkně vystát kilometr dlouhou frontu. Následně opět sundat všechno kovové, nechat to projet rentgenem, sám projít rámem a pak zase všechno zpátky obléct. Degradace člověka na věc ad absurdum.

Následné pětihodinové čekání na přípojný let taky stálo za to. No co, aspoň měli u židlí USB zásuvky a WiFi. Takže jsem z Londýna odlétal s víc nabitou baterkou, než jsem tam přilítal.

No nic, hodinu a půl před odletem napsali na odletové tabuli přesné místo, odkud má letadlo letět. Takže jsme vyrazili na místo. Tam mě při vstupu paní, evidentně muslimka, poslala na jakousi dodatečnou bezpečností kontrolu. Nejdřív protáhli jakýmisi papírky mně, moje příruční zavazadla i vnitřek bot. Tyto papírky pak vložili do nějakého přístroje a všechno bylo OK. Asi vypadám jako pašerák :-)

No a pak jsme nastoupili na 8 hodin dlouhý let přes Atlantik. Přítomnost většího množství dětí dávala tušit, že v průběhu letu budu spát přesně 0 vteřin. Měl jsem pravdu, ale byl bych radši, kdybych ji neměl. Otec děti byl zjevně praktikující žid. Nic proti této víře nemám. Ale už jsem potkal pár věřících křesťanů, kteří by potřebovali profackovat hned od pohledu. Trochu jsem bál, aby tohle nebyl podobný případ. Včetně vlivu na děti. Obavy se potvrdily, bohužel. Co si tahle rodina dovolila, to je naprosto neuvěřitelný. Půlka letadla vypadala jako smetiště. No nic, tohle asi nemá cenu řešit.

Vzhledem k délce letu bylo průběžně podáváno různé občerstvení. Nejprve něco jako oběd. Chuťově to bylo celkem v pohodě, což mě příjemně překvapilo. Na množství toho moc nebylo, ale co by taky člověk čekal v letadle. Pak přišla zmrzlina, pak nějaké sušenky, pak zase trochu větší jídlo. No a pak už jsme se blížili k Filadelfii.

Druhé přistání bylo taky celkem zajímavé. Propady se sice již nekonali žádné. Za to se konal něco jako propad, ale směrem nahoru. Asi jsme trefili nějaký silně stoupavý proud vzduchu nebo co. Vrcholem bylo, když pár vteřin před dosednutím fouknul vítr ze strany. No nic, jsem rád, že mi v dopravních prostředcích nebývá špatně. To by taky mohlo dopadnout pěkně špatně. Bohužel někteří pasažéři sedící blízko mě to štěstí neměli. Snad dobře kousali a jídlo jim při návratu nevymlátilo zuby.

Po tomto již následoval pouze imigrační důstojník v USA. Informace, které se ke mně dostaly, se značně lišily. Možná jsem měl štěstí, ale tohle byla asi ta nejmíň náročná část cesty. Následkem tohoto jsem se oficiálně dostal do oněch velký Spojených Států Amerických. Teď je ještě otázka, jestli je to přesně to, co jsem chtěl.

Hravý víkend aneb Cesta tam a zase zpátky

Zde jsem psal o minulém víkendu. Nyní ale chci mluvit o něčem trochu jiném - o cestě z Prahy do Růžené a zase zpátky.

Cesta nezačala příliš šťastně. Domluvený sraz ve 14:20 jsem asi o 2 minuty nestihl. Nakonec se nám ale podařilo sejít se všem a mohli jsme vyrazit.
Po projetí pouhých tří křižovatek jsem se dostal na pražskou magistrálu. A taky jsem se dostal do kolony. Asi druhý nebo třetí rozjezd v koloně se mi nepovedl - chcíplo mi to. No prostě začátek cesty fakt super.
Po pár stech metrech a po přejetí Vltavy se naštěstí kolona rozjela. Jet sice 70 ve fabii obložen 2,5tunovými auty od BMW nebo Audi je sice fajn, ale tak aspoň jsme jeli. Po opuštění Prahy jsem té tříválcové parodii na motor vysvětlil, že bych chtěl jet 130km/h. Dokonce to pochopila a jeli jsme 130, občas nedopatřením i víc. Trochu problém byl dost silný nárazový vítr. Další problém nastal asi 30 vteřin později. Ten problém se jmenoval kolona. Co jiného by se taky dalo čekat na D1 v pátek odpoledne ve směru z Prahy, že? Čekal jsem leccos, ale že pojedu 3km hodinu, to mě překvapilo. Zbytek cesty probíhal již zcela v pořádku a bez větších komplikací.

První půlku zpáteční cesty řídila majitelka vozu. Jakmile najela na dálnici pustila k řízení mě. Kvůli silnému větru. Jakmile jsem se rozjel, překvapila mne jedna věc. D1 má u Prahy 3 jízdní pruhy v každém směru. Jako vyžaduje silniční zákon v platném znění v ČR, zařadil jsem se do zcela pravého jízdního pruhu. Ten k mému úžasu byl téměř prázdný, přestože se hustota dopravy v levých dvou pruzích místy přibližovala stupni 3. Když jsem uviděl volný pruh před sebou, dospěl jsem k názoru, že rychlost 130km/h je to pravé. A to i přes nárazový vítr.
Mezi stupni 2 a 3 se doprava pohybovala až do zdárného konce cesty.

Ale jednu věc jsem nepochopil. Proč je dálnice tříproudá, když po ní ti pražáci jezdí jako by zcela pravý pruh neexistoval a tedy jako by dálnice byla tříproudá? Jo holt jsou asi věci, na které jsem příliš chytrý a které nemůžu pochopit. Prostě proto, že to jsou pražáci.

Budoucnost silniční dopravy v ČR

Mno, tak jsem si přečetl jeden z blogů na abclinuxu.cz. Konkrétně tento. A nějak nevím, co si o tom mám myslet.

Teda vlastně: Za jakým účelem je mýtné v tomto rozsahu plánováno? Napadají mě 2 scénáře. Tím prvním je znevýhodnit silniční dopravu oproti jiným způsobům dopravy. Tím druhým je finanční zisk státu.

Nejprve k tomu druhému scénáři. Pokud to dopadne takto, tak potěš koště. Prostě nadělme další daňovou zátěž našim dětem a ať se snažej. Budu si někdy chtít koupit auto? Čím dál víc mám pocit, že ne.

První důvod je už o něco zajímavější. Myslím, že jediný druh dopravy, který je schopný jakžtakž konkurovat silniční dopravě co do pokrytí území, je železnice. Ano, na železnici dneška v ČR je spousta věcí špatně. Ale když už měníme silniční dopravu, změňme i tu železniční. Zejména převoz nákladu na delší vzdálenosti je ideální přemístit na železnici. Elektrická lokomotiva táhnoucí 3000 tun nákladu bude asi lepší, než 100 kamiónů. 100 kamiónů z TPCA do Francie se v silniční síti poměrně projeví. Kdežto jeden vlak projede železniční sítí snadno. Zvlášť, když železniční vlečka do TPCA vede. Fakt tam vede, já ji viděl! V reálu, ne na mapě.
Samozřejmě, otázka je, kde se vezme ta elektřina pro lokomotivu. Ale to už je na jiné povídání.

Vánoční nakupování aneb cesta tam a zase zpátky

Vskutku vydatný oběd. I výbornou kulajdu jsme dneska měli. Ještě že jsme si na podzim nasbírali dost hub :-)
A po obědě ... žádný spánek, ale odházet auto a jet nakupovat. Teda nejdřív se zeptat baterky, co ona a startování. Tedy odházet sníh ze středy z okolí předních dveří tak, aby šly otevřít. Vlézt do auta, nastartovat pustit topení a jít škrábat. Tentokrát se to už povedlo bez zkratů jako minulý týden. Asi to bylo tím, že nebylo dvě v noci, ale dvě odpoledne.
Baterka se sice chvíli netvářila šťastně, ale auto nakonec nastartovalo. Naštěstí. Pak už stačilo vzít smeták a odházet onu 15cm vysokou vrstvu sněhu.
Před křižovatkou, kterou naše parkoviště ústí do silniční sítě, jsem pochopitelně přibrzdil - přijížděl jsem po vedlejší a není moc vidět. Načež mě auto začalo mlátit do nohy brzdovým pedálem. Zlobivý auto! :-)
Cesta na nákup proběhla celkem bez obtíží a zcela podmíněna počasí. Tedy teplota -9 stupňů a silnice prohrnutá jen ke krajnicím. A dost možná i nasolená - místy byla silnice zjevně mokrá.
Nákupy proběhly zcela očekávaně - hafo lidí snažící se o prázdné regály a personál snažící se o plné regály.
Cesta zpátky byla už docela zajímavá. Čekal jsem spoustu věcí. Ale když mě nějakej de*il začal předjíždět ještě v křižovatce, tak to bylo na mě trochu hodně. Ale co, doufám, že se někde vyboural a zrušil si auto. Jenom auto, sebe ne. O pár kilometrů dál jsem zase potkal řidiče svátečního. Jel 50-60 v místech, kde se dalo v pohodě jet 90. I s přihlédnutím k aktuálnímu počasí. Po vjezdu do města následoval první kruhový objezd. Před vjezdem na něj začal blikat doleva. Nezbylo mi, než začít poněkud vehementně brzdit a čekat, co človíček udělá. Človíček něco udělal a projel normálním způsobem kruhový objezd.
A pak už jen cesta po městě domů. Už bez komplikací ...