Povodeň týden poté

Jeden týden půlka republiky pod vodou, druhý týden 35°C. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Příčná ulice

Sen začíná na vlakovém nádraží, kde jako každé ráno čekám na vlak do práce. Po chvíli se dozvídám, že vlaky kvůli zimě nejezdí a že je zavedena náhradní autobusová doprava. Nastoupím tedy do autobusu a rozjíždíme se.

Po chvíli vjedeme do lesa. Už to je mi divné, protože na cestě přeci žádný les není. Později se zdá, jako bych seděl úplně vepředu vedle řidiče. A autobus jakoby jel po úzké cestě pro pěší. Sjíždíme z kopce, autobus se chová spíš jako sáňky. Řidič je úplně v klidu a snaží se mě uklidnit. Když s lehkým ťuknutím do jakési bariéry před námi zastavíme, s překvapením zjišťuji, že je před námi můj cíl - Příčná ulice. Užaslý z nečekaného dosažení cíle se chystám posbírat svoje věci a vystoupit z autobusu. To je poslední, na co si ve snu pamatuji.

Moudro dne

Každý, kdo už nějakou dobu píše písničky ví, že některé se dají napsat kdekoliv. Ale tuhle bych nenapsal, kdybych nežil tady.

Jaromír Nohavica

Miluj bližního svého

Šel jsem dnes ráno po nábřeží do práce. Uviděl jsem cikána topícího se ve vodě. Zoufale se snažil udržet se nad hladinou, přestože měl kolem těla omotaný ukradený měděný drát. Spolu s ním zápasil s živlem jeho asi desetiletý syn, který měl na zádech přivázané ukradené kolo od auta. Bylo mi jasné, že pokud rychle nepřijde pomoc, oba utonou. Jako zodpovědný občan, který nesnáší slepý rasismus, jsem událost ihned oznámil městské policii, hasičům a záchranné službě.

Jsou 4 hodiny odpoledne. Oba utonuli a já se nemohu zbavit pocitu, že jsem zbytečně vyhodil peníze za tři poštovní známky.