Sen začíná na vlakovém nádraží, kde jako každé ráno čekám na vlak do práce. Po chvíli se dozvídám, že vlaky kvůli zimě nejezdí a že je zavedena náhradní autobusová doprava. Nastoupím tedy do autobusu a rozjíždíme se.
Po chvíli vjedeme do lesa. Už to je mi divné, protože na cestě přeci žádný les není. Později se zdá, jako bych seděl úplně vepředu vedle řidiče. A autobus jakoby jel po úzké cestě pro pěší. Sjíždíme z kopce, autobus se chová spíš jako sáňky. Řidič je úplně v klidu a snaží se mě uklidnit. Když s lehkým ťuknutím do jakési bariéry před námi zastavíme, s překvapením zjišťuji, že je před námi můj cíl - Příčná ulice. Užaslý z nečekaného dosažení cíle se chystám posbírat svoje věci a vystoupit z autobusu. To je poslední, na co si ve snu pamatuji.
Dosažení cíle ve vozidle smýkaném jakoby na sněhu (či v mém případě s méně účinnými brzdami) ti pouze říká, že se děje v reálném životě něco, co moc nemůžeš ovlivnit. V tvém případě to dopadlo dobře a ty si toho važ.
OdpovědětVymazatV podstatě ten sen beru jako uklidnění sama sebe - zdál-li by se mě ... :-)
Momentálně se děje něco, co nemůže ovlivnit nikdo. Kombinace leukémie a slabého srdce, které znemožňuje chemoterapii, znamená, že dotyčná osoba se nemusí dožít Vánoc ... ale i ve slově beznaděj je naděje.
OdpovědětVymazat