Lyžařský závod

Tento sen začíná v okamžiku začátku sjezdového závodu, kterého se účastním jako závodník. Zvláštní je, že jde o závod s hromadným startem. Naštěstí závodníků je do deseti.

Jedna skupinka rychle ujíždí a ztrácí se z dohledu. Já jsem ve druhé skupince. O chvíli později se místo změní. Už nejsme na sjezdovce. Dokonce nemáme ani lyže, ani typické sjezdové boty. Jsme v jakési chodbě s trochu zvláštní podlahou. Podlaha je složena z pohyblivých pásů přes celou šířku těsně za sebou. Tyto pásy se spouštějí a vypínají na první pohled zcela náhodně.

Když se ale chvíli koukám, jak se pásy pohybují, objevuji jistou pravidelnost. Podle této pravidelnosti dokážu pokračovat v před. V příhodnou chvíli vyrazím kupředu. O pár metrů dál se zastavím a čekám na další vhodnou chvíli k pokračování. K mému překvapení ostatní členové skupiny vyrazili za mnou. Teď čekají, co udělám dál, odhodlaní mě následovat za každou cenu.

Po několika popoběhnutích a zatáčkách v chodbě dorážíme do typické horské hospůdky. Zde členové skupiny, která nám ujela na začátku, dojídají svoji polévku. Když se vynoříme, zvednou od polévky hlavu a s úžasem zjišťují, že jsme dokázali projít. V tuto chvíli sen končí.


Ona chodba, kterou procházíme, docela věrně připomíná nahnědlé chodby z her Doom I a Doom II.
Celou cestu chodbou mám pocit, že zbytek skupinky mi zcela důvěřuje a bez zaváhání opakují každý můj pohyb.

Nevinní

Jsou pomluvy, před kterými i nevinní ztratí odvahu.
(Napoleon Bonaparte)

Účastník

V tomto snu jsem účastníkem nějaké akce. Nejspíš jde o nějakou sportovní akci, koná se na sportovišti, ale přímo jsem žádné sportování neviděl. Chvíli se pohybuji mezi účastníky skoro jako duch. Nikdo mě nevnímá, já sám se pohybuju jako bych nemusel chodit nohama po zemi.

Náhle ke mě přibíhá plačící chlapeček zjevně ve snaze najít rameno, na kterém by se vybrečel. Dozvídám se, že teď bydlí u dědečka a že ten ho v noci každou chvíli budí a že už ani nespí. Po chvíli se uklidní a rozcházíme se. Když odcházím, ptám se sám sebe proč že si vybral chlapeček zrovna mě? Čím jsem tak výjimečný? Pak to hodím za hlavu a pomyslím si u toho něco jako že je to normální, rozhodně není první takový.

Po chvíli stoupám po nějakých schodech. Jsou dlouhé a úzké. Na vrcholu jsou troje dveře. Nemůžu se rozhodnout, do kterých vlezu. Chvíli se zaposlouchám, jestli neuslyším zpoza některých hlasy. A taky že jo. Nejdřív jsou slabé. Potom zesilují v začínající hádce, jeden mužský hlas se blíží ke dveřím. Když se dveře otevřou, s překvapením zjišťuji, že onen mužský hlas patří Pelinovi. Jeden krátký pohled do jeho očí mi stačí k tomu, abych přesně věděl, co se děje. Začínám přemýšlet, kde jsou klíče od mého pokoje, protože se musím zabalit. V této chvíli sen končí.

To, co se děje, co jsem tak rychle poznal jediným pohledem do očí, je nádherně popsáno v Pelinově vlastním příspěvku Už tradiční zklamání.

Krvavý útěk

Tento sen začíná ve chvíli, kdy jdu s někým po ulici. Já mám na zádech velký batoh. On jde na lehko. Mám pocit, že jde o Prahu, ale jistý si nejsem.

On mi ukazuje nějaký rozvrh hodin, zjevně jde o vysokou školu. Přesvědčuje mě, abych do té školy chodil. Ale já nechci. Po chvíli chůze zapadneme do nějaké hospody. On mě stále přesvědčuje, ať do té školy jdu, ale já se bráním. Následně dojdu k názoru, že ten člověk mě neposlouchá a že bude nejlepší zmizet. Zvolím velmi rychlý odchod. Po cestě mě potká číšník a chce zaplatit. Podám mu tedy bankovku a on mi odpoví, že drobné mi dá na stůl, kde jsem seděl. Chvíli na něj vyděšeně zírám, pak se otočím k východu a rychlým krokem odcházím.

Venku na ulici pokračuju velmi rychle, ale při tom na mobilu hledám nejbližší spoj domů. Při tom mířím ke stanici metra. Když se k ní blížím, slyším výstřely. Někdo vykřikne, že se musíme schovat do metra. O trochu obezřetněji pokračuji dál. Když procházím kolem horní stanice výtahu, který zjevně vede dolů do stanice metra, vidím jak výtah vyjíždí nahoru a v něm je několik mrtvých těl a několik ještě živých zkrvavených lidí, kteří se snaží dostat co nejrychleji pryč. Kousek ode mě někdo tiše řekne, že tam musí být aspoň 40 litrů krve.

V tuto chvíli mě vzbudil budík. Což se v tu chvíli jevilo jako úleva.

Náhrobní kámen

Nápis na náhrobním kameni: Zde leží moje žena a já doma odpočívám v pokoji.

Slyšíš, co říkám?

Jsem zodpovědný za to, co říkám. Ne za to, co ty slyšíš.

Prozření

Přemýšlel jsem o tom možná deset let. Proč se ten děda tak dlouho o něco stará. Proč se stará o malinkatý kousek půdy déle, než já sám jsem na světě. Až jednoho dne přišla skupina na ono místo a donutila mě pochopit.

Je to opravdu malinký kousek půdy. V přírodě.

Je páteční červnový večer. Slunce se blíží k obzoru. Zvuk automobilových motorů zůstal daleko za mnou. Slyším jen poslední prozpěvování ptáků před tím, než ulehnou k zaslouženému spánku. Po chvíli slyším něco naprosto úžasného. Teda vlastně neslyším nic. Rozhostil se klid. Skoro by se chtělo božský klid po západu. Je to něco, co se dá poslouchat hodiny.

Konečně chápu matfyzáka narozeného za První Republiky.

Zpátky do školních let

Sen začínal ve školní lavici gymnázia, kde jsem strávil 8 let. Za katedrou seděla učitelka, kterou jsem pravidelně vídával 6 let. Bylo zcela zjevné, že třída je plná, i když ostatní studenti byli ve snu zcela rozmazáni. Jediné jasné bylo to, že jsem byl mezi studenty výrazně nejstarší.

Učitelka neskrývala to, že mě nemá moc v lásce. Což ostatně v reálu dělala naprosto běžně, takže nic divného. V tu chvíli zazvonil na katedře telefon. Učitelka jej zvedla a po chvíli poslouchání mi oznámila, že je to pro mě. Pár kroky jsem došel z první lavice ke katedře a převzal sluchátko.

Mužský hlas mi bez představení oznámil, že se vše mění k lepšímu a že se k němu mám dostavit. V průběhu těchto několika má slov ve mě sílil pocit, že ten hlas znám. Ale nebyl jsem si jistý na 100%. Nakonec jsem řekl: "Tak já to zkusím." a položil sluchátko. Potom jsem slušně, s pokorou a úctou požádal učitelku, zda mohu opustit učebnu. Mé žádosti bylo vyhověno.

Ze dveří učebny jsem rovnou zamířil do ředitelny. Tam mě čekalo překvapení. V ředitelně se konala nějaká oslava, chlebíčky, sladkosti, slané zákusky, pití i alkoholické. A ředitelem byl přesně ten, koho jsem tipoval, předseda jednoho nejmenovaného občanského sdružení.

V tuto chvíli sen skončil. A vlastně doteď nevím, jestli ono překvapení bylo příjemné či nepříjemné.

Moudro dne

Trvá nám dva roky, než se naučíme mluvit. Trvá nám padesát let, než se naučíme mlčet.

Ernest Hamingway

Diskuze

Kdo mlčí, nemusí vždy souhlasit. Možná jen nemá náladu diskutovat s idioty.

Povodeň týden poté

Jeden týden půlka republiky pod vodou, druhý týden 35°C. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.

Příčná ulice

Sen začíná na vlakovém nádraží, kde jako každé ráno čekám na vlak do práce. Po chvíli se dozvídám, že vlaky kvůli zimě nejezdí a že je zavedena náhradní autobusová doprava. Nastoupím tedy do autobusu a rozjíždíme se.

Po chvíli vjedeme do lesa. Už to je mi divné, protože na cestě přeci žádný les není. Později se zdá, jako bych seděl úplně vepředu vedle řidiče. A autobus jakoby jel po úzké cestě pro pěší. Sjíždíme z kopce, autobus se chová spíš jako sáňky. Řidič je úplně v klidu a snaží se mě uklidnit. Když s lehkým ťuknutím do jakési bariéry před námi zastavíme, s překvapením zjišťuji, že je před námi můj cíl - Příčná ulice. Užaslý z nečekaného dosažení cíle se chystám posbírat svoje věci a vystoupit z autobusu. To je poslední, na co si ve snu pamatuji.

Moudro dne

Každý, kdo už nějakou dobu píše písničky ví, že některé se dají napsat kdekoliv. Ale tuhle bych nenapsal, kdybych nežil tady.

Jaromír Nohavica

Miluj bližního svého

Šel jsem dnes ráno po nábřeží do práce. Uviděl jsem cikána topícího se ve vodě. Zoufale se snažil udržet se nad hladinou, přestože měl kolem těla omotaný ukradený měděný drát. Spolu s ním zápasil s živlem jeho asi desetiletý syn, který měl na zádech přivázané ukradené kolo od auta. Bylo mi jasné, že pokud rychle nepřijde pomoc, oba utonou. Jako zodpovědný občan, který nesnáší slepý rasismus, jsem událost ihned oznámil městské policii, hasičům a záchranné službě.

Jsou 4 hodiny odpoledne. Oba utonuli a já se nemohu zbavit pocitu, že jsem zbytečně vyhodil peníze za tři poštovní známky.

Moudro dne

Bohatství je pro moudrého sluhou, pro hlupáka pánem.

Lucius Annaeus Seneca

Tvorba CD s fotkami z akce

Potřeboval jsem tuhle nedávno vytvořit CDčko s fotkama. Vzhledem k tomu, že počet fotek na CD byl od začátku odhadován na cca 500, napsal jsem si dva skripty v BASHi, které mi měly práci usnadnit.

První z nich vytáhne z aktuálního adresáře (podadresáře ne) všechny soubory s příponou .JPG (leze snad ze všech foťáků, nesetkal jsem se s protipříkladem). Tyto fotky seřadí podle data vzniku od nejstaršího po nejmladší. V tomto pořadí pro každou fotku vyrobí dva soubory, xxxxv.jpg a xxxxm.jpg. Zde xxxx je pořadové číslo zleva doplněné o nuly, číslováno od nuly (takže nejstarší fotka bude mít 0000v.jpg a 0000m.jpg). Soubor s písmenem 'm' v názvu je náhled fotky o velikosti 19200 pixelů (při poměru stran 4:3 to vychází na 160x120). Soubor s písmenem 'v' v názvu je fotka samotná, akorát zmenšená na 3,84 MPx (původně bylo 1,92MPx, tedy 1600x1200 při poměru stran 4:3, dvojnásobek použit z důvodu dostatečné kapacity na CDčku). U obou nově vzniklých souborů je nastaveno datum shodně s datumem původního souboru.

Všechny fotky byly takto převedeny na 3.84 MPx, aby to bylo shodné i při použití fotek z různých foťáků. Problém nastává ve dvou případech. Jednak u foťáků, které nemají nastavený poměr stran 4:3. Pak fotka bude mít jiné rozměry. Druhý problém nastává u obstarožních foťáků, které mají menší rozlišení. Já jsem nakonec takové fotky na CDčko neumístil, i když se ke mně dostaly.

A zde ten skript:

#!/bin/bash

fotky=`ls -t -r | grep "\.JPG$" | sed "s/\.JPG//g"`
i=0

for f in $fotky
do
 nazev=`printf "%04d" $i`

 printf "Converting %s.JPG to %s.jpg\n" ${f} ${nazev}

 convert ${f}".JPG" -resize 3840000@ ${nazev}"v.jpg"
 touch -r ${f}".JPG" ${nazev}"v.jpg"

 convert ${f}".JPG" -resize 19200@ ${nazev}"m.jpg"
 touch -r ${f}".JPG" ${nazev}"m.jpg"

 let i=i+1
done

Následně jsem vytvořil html stránku s tabulkou tvořenou náhledy (tedy soubory s 'm' v názvu). Po kliknutí na náhled se otevřel javascriptový prohlížeč, kde šlo klikat na levý a pravý okraj a tím jsem se posouval po jednotlivých fotkách. K tomuto jsem použil lightzap, framework založený na lightboxu. Oproti lightboxu navíc dělá to, že fotku před zobrazením zmenší tak, aby se celá vešla na monitor. Nevýhodou je fakt, že pro procházení nelze použít šipky na klávesnici.

Skript generující tabulku vypadá takto:

#!/bin/bash

fotky=`ls | grep "m\.jpg"`

echo "<table>"
echo -n "<tr>"
hranice=4
poz=0

adresar=`basename $PWD`

for f in $fotky
do
 f2=`echo $f | sed "s/m\.jpg//"`
 if [ $poz -eq $hranice ]; then
  poz=0
  echo -n -e "</tr>\n<tr>"
 fi
 echo -n "<td><a href=\"${adresar}/${f2}v.jpg\" data-lightzap=\"fotky\" title=\"\"><img alt=\"\" src=\"${adresar}/${f2}m.jpg\"></a></td>"
 let poz=poz+1
done
echo -e "</tr>\n</table>"

Tento skript na svůj standartní výstup vypíše html tabulku. Tuto tabulku stačí jednoduše vložit do html dokumentu v nadřazeném adresáři, do kterého bude vloženo css/lightzap.css a js/lightzap.js ze staženého archivu z odkazu výše.

Shrnutí postupu. Potřeba je linux, bash, lightzap (odkaz viz výše) a prográmek convert (v debianu a v ubuntu je v repozitářích). Vytvořit adresář, kde bude obsah budoucího CD/DVD. Do něj nakopírovat adresáře css, js a icons z lightzap. Vytvořit adresář pro každou kategorii fotek, do něj nakopírovat požadované fotky, spustit první skript, spustit druhý skript a zachovat si jeho výstup (třeba přesměrovat do souboru). Tento výstup vložit do html souboru umístěného přímo v adresáři pro CD/DVD. Pokud s nějakou fotkou nejsme spokojeni, upravit a znovu spustit skripty. Na závěr vymazat všechny pomocné soubory a původní fotky (ty se ve skriptu nemažou, aby šlo postup velmi snadno opakovat s úpravou některých fotek).

V prvním skriptu se vyskytují jako parametr convert věci jako 19200@ nebo 3840000@. To znamená, kolik pixelů má mít náhled, resp. fotka. Není problém změnit a spustit znovu. Ve druhém skriptu se vyskytuje hranice=4. To znamená, že v html tabulce budou 4 fotky na řádku. Pokusy s tímto číslem mohou taktéž přinést zajímavé výsledky.

Uzdrav se sám

O tomhle snu mám dojem, že byl delší, ale pamatuju si jen kousíček. Mám někoho někam odvážet autem F*. Chvíli jsem se pohyboval po jakési zatravněné ploše. Náhle jsem zjistil, že v levé ruce mám několik trnů. Došel jsem tedy za zdravotnicí E*M*, aby mi trny vyndala. Ta mi však řekla, že mi nepomůže a že prý si mám pomoci sám. Trny jsem si tedy začal jeden za druhým vyndávat. Tato činnost je poslední, co si ze snu pamatuju.

Daně

Pokud má spotřební daň z alkoholu odradit lidi od pití.
Pokud má spotřební daň z cigaret a tabáku odradit lidi od kouření.
Potom nechápu daň ze mzdy.

Horský výlet

Sen začíná na jakési horské stezce. Vpravo sráz dolů, vlevo naopak sráz nahoru. Údolí vpravo kousek přede mnou končí a zvedá se do srázu podobného, na jakém jsem já. Stejný sráz je vidět i přes údolí. Podle výšky kopce vpravo a přede mnou lze usoudit, že onen sráz nalevo ode mne není příliš vysoký. Po pár metrech dojdu na konec stezky. Tam se otočím a na chvíli se zastavím. Musím se vydat na cestu zpátky. Jde o úzkou stezku, po které se pohybuje spousta lidí. Cestovat po ní není zrovna jednoduché, ani bezpečné. Přesto ji musím z nějakého důvodu absolvovat dost často, možná pravidelně. Nadechnu se a vyrážím na zpáteční cestu.

Následuje skok ve snu. Snažím se dostat k domovu. K tomu potřebuji překonat horskou bystřinu, nyní rozvodněnou. "No jo, zase je to rozvodněný", říkám si. V tom jako mávnutím veškerá voda valící se korytem zmizí. Nelením a využiji toho k překročení koryta. Jakmile tak učiním, voda se vrátí tak, jak byla. Bez mrknutí oka pokračuji v cestě. Blížím se k místu, kde očekávám svoje obydlí. Ve skutečnosti je tam těch obydlí několik, zjevně menší osada. Několik lidí mne vítá. Rychle zpozoruji, že můj dům je bez střechy. Zjevně to není poprvé. Proto se ukládám ke krátkému odpočinku.

Vypuštěná přehrada

Sen začíná v situaci, kdy se s bráchou a rodiči plavím po nějaké přehradě. Jedeme ve dvojicích na dvou lodích. Lodě vypadají jako nějaké nafukovací hračky, jenom malinko větší. Diskutujeme o tom, že se přehrada začíná vypouštět a že to možná nestihneme. Ať je to "to" cokoliv.

Najednou se ocitáme v jakési ohradě, která je ze tří stran obehražena prkny a má strop. Čtvrtá stěna je za mými zády a není vidět, jak je tvořena. Na prkna přivazujeme dvě PET lahve s blíže nespecifikovaným obsahem. Tímto jsme splnili to, co jsme splnit měli. Přehrada je v tu chvíli již vypuštěna a my řešíme, jak se dostat zpět. V tuto chvíli se probouzím s pocitem, že pokračování již není důležité.

Cesta do práce

Tento sen začíná v situaci, kdy zjevně spěchám do práce. Nastupuji do výtahu, který by mě měl dovézt velmi blízko. Nejprve se zdá, že výtah jede normálně nahoru. Po chvíli jakoby výtah přestal jet nahoru a začal jet do strany. Jakmile výtah zastaví, vystoupím a po krátkém bloudění na chodbě vlezu do nějakých dveří. V místnosti je spousta členů jednoho občanského sdružení a spousta lidí, kteří jezdí na jejich akce. Většina lidí si ani nevšimne, že někdo vstoupil do místnosti. Těch několik zbývajících se okamžitě vrací ke své činnosti a zcela mne ignorují. Skleslý opouštím místnost a sen končí.

Dítě

Celý sen se odehrává v malinkém nemocničním pokoji s jedinou postelí. Na ní leží A*M*, nad ní stojí její rodiče a kamarád J*K*. Já stojím opodál u dveří a sleduji, co se bude dít. Otec A*M* vyčítá J*K*, že došlo ke stavu, kdy A*M* otěhotněla. Ten slibuje, že se udělá pro dítě vše, co bude v jeho silách. Otec mu to věří a já se probouzím ze snu.

Po probuzení mám rozporuplný pocit. Na jednu stranu jsem musel něco udělat špatně, protože došlo k početí dítěte. Na druhou stranu to ještě není nejhorší, protože nastávající děda je v pohodě.

Snové vzdání všeho

Sen není příliš jasný. Jsem na nějaké cestě vlakem. Z vlaku přestupuji na metro, z metra na autobus. Až konečně vystoupím na cílové zastávce, odkud odcházím ještě kamsi pěšky. V tuto chvíli si uvědomuji tíhu zavazadel, které s sebou nesu, a vyčerpání. Už za tmy dorazím k domu, ke kterému jsem chtěl dojít. Vidím rozsvícené cílové okno. Chystám se vyrazit tím směrem. V tu si řeknu "ale co, stejně to nemá cenu", otočím se a probudím se ze sna.

Má-li to být něco z reálného života, pak by mne docela zajímalo, co přesně to vlastně nemá cenu. Kde jsem těsně před cílem a vzdám svoje snahy?

Ideální stav

Asi holt budu muset přejít na variantu papír a tužka vedle postele. Za poslední dobu se mi zdálo několik snů, jejichž obsah jsem do rána stihl zapomenout. Dnes se mi však povedlo si jeden sen zapamatovat.

Celý sen se odehrával v tábořišti nedaleko od místa mého trvalého bydliště. Zde probíhala nějaká blíže nespecifikovatelná akce. Jediné, co šlo spolehlivě určit, bylo to, že tam bylo několik málo dospělých vedoucích a spousta dětských účastníků.

S dětmi jsme si užívali spoustu srandy při různých hrách. Ostatní vedoucí nebylo příliš vidět.


Vzbudil jsem se s pocitem, že tohle je vlastně ideál. Děti, které se chtějí bavit. Ale už žádní vedoucí, kteří by chtěli tuto zábavu zkazit. A to ani nesmyslnými žvásty, vzájemným urážením a hádkami mezi sebou v době, kdy už děti spí.

Doufám, že je tohle věštecký sen a že se tohle brzy změní. V kterémkoliv tábořišti. S kterýmikoliv dětmi. S kterýmikoliv vedoucími.

Přístup

Představte si svět, kde všichni lidé mají přístup k veškerým lidským znalostem.
(Jimmy Wales, zakladatel Wikipedie)

Moudro dne

‎

"Být člověkem, znamená být závislý. Vděčnost je odpověď na podmínky, které jsme si nevybrali. Je to dar tomu, kdo péči poskytuje. Péče je však morálně obhajitelná jen tehdy, jestliže se děje s nejhlubším respektem vůči autonomii příjemce. Porušit autonomii jedince totiž znamená zranit jeho lidskou důstojnost."

Henriksen, Vetlesen

Proč vlak drnčí

No vlak, to je lokomotiva a vagóny. Vagóny, to je jenom náklad, to zanedbáme. Zbude lokomotiva. Lokomotiva je vlastně jenom motor a kola. Motor je zátěž, to zanedbáme. Zbudou kola. Kolo je πr². π je konstanta, tu zanedbáme. Zbyde r², tedy čtverec. No a čtverec drnčí, když se točí.