Den 1

Dnes přijížděly děti. Měl jsem mít na starosti ubytovávání dětí. Předem však byl připraven návrh, jak by to asi mohlo vypadat.

Ale Jaroušek míní, F* mění. Takže jsem toho musel nechat a odjet do Ch* pro děti. Strávil jsem tím 2 hodiny, přestože cesta jedním směrem trvá asi 20 minut. Ale tak to se dalo celkem čekat. Jedno z dětí mělo zpoždění.

Ovšem po příjezdu jsem se nestačil divit. Nefungovalo skoro nic a nikdo neví, kde kdo bydlí. Je v tom nechutnej bordel. Situace, že bych se zúčastnil patnácti ročníků v řadě, je tímto ohrožena.

Den 0

Tak jsem dojel do tábořiště. Spolu s kamrádem A*, kterého jsem vezl, jsem byl třetí až čtvrtý přijetý člověk. Pochopitelně pršelo.

Celý den dopadl přesně tak, jak jsem předpokládal: nejdříve nečinné čekání na příjezd ostatních a poté spousta úkolů, které pochopitelně zbyly na ITC.

Čekání se neslo ve znamení všeobecně známé hry miny. Někteří zvládli i nejtěžší obtížnost na poprvé. Ostatní se s tím trápili i dvě hodiny. A to i přesto, že jsou to oddílový vedoucí na táboře.

Počasí

Nejprve jeden z Murhyho zákonů:
Jestliže se může něco pokazit, pokazí se to. Jestliže se může pokazit více věcí, vždy to bude ta, která způsobí nejhorší důsledky.


Za nějaké 3,5 hodiny již budu v tábořišti. A jelikož začíná tábor, tak se muselo něco pokazit. Zákonitě muselo. Zákon jsem na to psal. Takže co je to tentokrát? Začalo pršet!

Balení na tábor

Zítra lehce po poledni opouštím místo, které je stále ještě mým trvalým bydlištěm. A to i přesto, že se v něm jen stěží vyskytuji polovinu dní v roce. Jedu na letní dětský tábor, jako vedoucí - vlastně jako ajťák (kteří jsou vlastně od letoška dva, i když to tak nikdo explicitně neřekl).

Problém první: zabalit si. Nutno uznat, že zabalit si podle pokynů, které dodalo vedení všem dětem, je strašně jednoduché. Ale já beru mnohem víc věcí, než běžné dítě. Resp. mnohem víc věcí, než jsem brával kdysi dávno jako dítě. Navíc seznam jsem nedostal. A stejně by mi nepomohl - půlku těch věcí z toho seznamu si neberu, ale beru spoustu věcí navíc.

Ale tak co, potvrzení schopnosti práce s dětmi mám, notebook zabalím až zítra, zdroj k němu už mám a foťák už taky mám. Spodní prádlo mám taky a něco málo dalšího oblečení taky. No a když něco nemám, tak to nemám. Koneckonců ať si děti zvykají, že lidé jsou různí.



Při vzpomínání jsem narazil na písničku Kometa Jarka Nohavici: "Spatřil jsem kometu, oblohou letěla, chtěl jsem jí zazpívat, ona mi zmizela". Lidský mozek dělá sakra dobře, když zahazuje ty nepříjemné vzpomínky. Problém je u vzpomínek, které jsou nepříjemné a příjemné zároveň ...

Parní a dieslové lokomotivy

Při pohledu na tuto fotografii mě napadla zvláštní myšlenka:

1. Maximální délka nákladního vlaku je v ČR 700m, včetně hnacích vozidel. Uvažujme vagóny, které mají 20m přes nárazníky, 4 nápravy a nápravový tlak maximálně 22.5 tuny. Do 700m se jich tedy vejde 35 (sice se tam potom nevejde lokomotiva, ale toto zanedbejme, později uvidíme, že si tím přihoršíme). Což dává hmotnost vlaku bez lokomotivy 3150 tun.

2. Myslíte, že Štokry jezdily na vlacích pod 5000 tun ve dvojicích? Já bych neřekl. A pokud ano, tak to bylo na sklonově velice obtížných tratích (např. kolem České Třebové).

3. Je levnější jízda dvou Brejlovců, nebo jednoho Štokra na stejném vlaku a stejném traťovém úseku?

Počátek

Ano, shlédl jsem film Počátek.

Celkově bych film označil za zdařilý. A to i přes svoji délku 142 minut, tedy skoro 2,5 hodiny. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nudil.

Nic víc Vám o tom filmu neřeknu. Koho by zajímalo víc, nechť se na něj podívá.

Proč ale vlastně píšu tenhle text? Ihned po začátku filmu mě překvapila jedna věc: Film byl v originálním anglickém znění s titulky. Žádný český dabing! Nečekal jsem něco takového v zemi, kde se dabují i filmy slovenské. Každopádně to hodnotím jako klad a ptám se: Kdy se mnou někdo zase půjde na anglicky mluvený film? V angličtině je třeba se zlepšovat :-p

Sdělovací prostředky

Při pročítání novinek ze světa linuxového jádra jsem našel citát, který lze nalézt na konci tohoto blogpostu. A nesnažte se mě přesvědčit o tom, že novináři si s náma nedělají co chtějí.

Poznámka: Když respektované zdroje informací mluví o něčem, s čím máte opravdu dobré zkušenosti, výsledkem je často to, že přemýšlíte, kolik výkalů jste jim zbaštili v oblastech, ve kterých se nevyznáte.

-- Rusty Russell

Srovnání parních a dieselových lokomotiv v provozu ČSD

Nikdy mě nenapadlo srovnávat technické parametry lokomotiv parní a dieselové trakce. Až dnes při pročítání komentářů k fotce na serveru želpage.cz.

Takže nejdříve pár (nudných) technických dat:
Parní lokomotivy:
unirzální řada 475.1 (šlechtična, pětasedma): trakční výkon 1480 kW
osobní řada 477.0 (papoušek, papagáj): trakční výkon 1595 kW
rychlíková řada 498.0 (albatros): trakční výkon 1626 kW
rychlíková řada 498.1 (albatros, albatros jednička): trakční výkon až 2000 kW
nákladní řada 556.0 (štokr): trakční výkon 1500 kW

Dieselové lokomotivy:
unverzální řady 753-755 (brejlovec, T478.3, T478.4): trakční výkon kolem 1200 kW
univerzální řada 742 (kocour, T466.2): trakční výkon 883 kW
nákladní řada 781 (sergej, T679.1 a T679.5): trakční výkon 1470 kW, po modernizaci 1435 kW
nákladní řada 775 (pomeranč, T678.0): trakční výkon 1470 kW, po modernizaci 1215 kW
rychlíková řada 759 (sergej, T499.0): trakční výkon 1766 kW


U parních lokomotiv byly vybrány řady, které byly vyvinuty po druhé světové válce. U dieselových lokomotiv byly vybrány řady, které svými parametry můžu konkurovat nejvýkonnějším parním lokomotivám. K dieselovým lokomotivám byl navíc přidán kocour jako jedna z nejspolehlivějších dieselových lokomotivních řad, i když svými technickými parametry nestačí na některé výkony (a je tedy často k vidění ve dvojicích).

Závěr: ČSD neměli (a ani nástupnické společnosti jako ČD a ČD Cargo v ČR, popřípadě ŽSSK ve SR nemají) dieselové lokomotivy, které by se mohly rovnat svým výkonem parním lokomotivám ze druhé poloviny 40. let a z let 50. A to i přesto, že některé řady jsou od sebe vzdáleny i více než 20 let.


P.S.: Výkon parních lokomotiv záležel na schopnostech lokomotivní čety. U lokomotiv bez automatického přikladače zejména na fyzických dispozicích topiče.

P.P.S.: Vytáhneme Štokry, Albatroy a Šlechtičny a jdeme jezdit :-)

Magazín Víkend

Dnes po dlouhé době jsem si našel chvíli času na shlédnutí magazínu víkend.

Krom jiných věcí přišla řeč na člověka jménem Petr Šafář. Ano, má (měl) české předky, přestože je o něm udávána rakouská národnost (narodil se ve Vídni). Jen díky němu dnes existuje pojem resuscitace.

Nyní si dovolím tohoto Čecha, který byl třikrát navržen na Nobelovu cenu za medicínu ocitovat:

Čím rychleji se pohybuješ, tím pomaleji jde čas, tím déle žiješ.
-- Peter Safar (12. duben 1924 - 2. srpen 2003)

I v depu může být sranda

Při procházení fotek na serveru www.zelpage.cz jsem nalezl velice pěknou fotečku. Aneb když si v depu hrají.

Porada vedoucích

Motto příspěvku: Duše je jak padák, funguje jen když je otevřená.

Víkend před zahájením dvoutýdenního tábora se konala schůzka vedoucích. Cílem bylo zjistit, co je připraveno, co není připraveno, zajistit vše potřebné a tak celkově doladit detaily. Porada dopadla z mého pohledu zcela dle očekávání: Je připraveno vše krom toho, co měl připravovat kolega G*. Nejvíc mě štve, že mu to zase projde a že jeho práci dostanu alespoň z části já.

Kromě přípravy jsme samozřejmě prováděli i spoustu dalších věcí, např. krátká procházka, deskové hry, kolektivní psychologické hry a podobně.

Pár vět si zaslouží krátká procházka. Měla být určena k provětrání všech 14 účastníků porady. Spíš bych řekl, že měla být určena k vyhladovění účastníků. Večer bylo plánováno grilování masa. Procházka byla plánována organizátorem akce, budoucím učitelem tělesné výchovy. Netušil jsem, že město J* s cca 20000 obyvateli může mít tak velký obvod, abychom jej šli 2,5 hodiny. Ale pravda je, že provětrali jsme se ažaž a vyhládlo nám taky. Po příchodu však fyzických sil nezbylo a tak gril roztápěl majitel domu, otec organizátora A*.

V průběhu procházky mimochodem se popovídalo o problému, jehož řešení zatím nikdo nenalezl a tudíž se domníváme (z matematického hlediska ne příliš oprávněně ;-) ), že řešení neexistuje.

Taky jsem objevil, že si skutečně všímám spousty věcí, které jsou ostatním zcela skryty. Ovšem i těch věcí, do kterých mi vlastně nic není. Otázka je, zda-li je to na škodu.

Cestování s ČD

V průběhu jednoho zamračeného pátečního odpoledne mě čekala dvouhodinová cesta z místa bydliště v Ch* do místa pořádání poslední porady vedoucích tábora, která se konala v J*. V průběhu této osmdesátikilometrové cesty mě čekaly dva přestupy, oba na prvních 30 kilometrech.

Oba přestupy se kupodivu povedly. A to i přesto, že jsem měl na oba přestupy jen něco kolem pěti minut.

Překvapilo mne však, že na osobním vlaku mezi P* a HK jela lokomotiva v majetku polských drah, která je určená pro vozbu vlaků, které by u nás odpovídaly vlakům kategorie InterCity, případně Expres (tato kategorie zejména dříve, dnes již není tolik významná).

Po druhém přestupu mě čekala více jak hodinová jízda přímo až do J*. Vlak byl veden soupravou Regionova duo. Jsou to ty žluté motorové dvouvozové soupravy, pohybující se dnes však po všech vedlejších tratích. Když v nich jedete chvíli, tak to ještě celkem jde. Ale chvíle je tak 20 minut. Ne čtyřnásobek. Navíc kvalita trati nebyla taktéž nijak oslňující. Výsledek je ten, že jsem sice dojel, ale záda mě budou bolet ještě delší dobu.

Cesta zpět měla probíhat stejným způsobem. Jenomže to už jsem věděl, co mě čeká a kde budu vystupovat, a tedy jsem si vytáhl notebook a začal jsem provádět některé úkoly, které na mě u porady zbyly. Tedy ta větší půlka cesty uběhla ani nevím jak.

Výsledek je ten, že pokud nemáte problém se zádama, tak se dá někdy dojet vlakem ČD i s dvěma přestupy na místo včas.

Oslava narozenin

Není to tak dávno, kdy jsem se zúčastnil oslavy jistého kulatého jubilea svého strýce. Jelikož se jednalo o nemálo významné životní jubileum, dal si tu práci a hosty sezval písemnou pozvánkou. Motto, které bylo zároveň první větou této pozvánky, znělo takto: Život je, jaký je, tak proč se tím trápit. Škoda jen, že smysl tohoto motta jsem pochopil až v okamžiku, kdy oslava končila a odjížděli jedni z posledních hostů - vlastně poslední krom mne, mého bratra a mých rodičů.

Oběd probíhal ve velice příjemné restauraci přímo na náměstí v B*. Po obědě jsme se přesunuli do bytu oslavence. Nutno uznat, že cca 15 lidí v bytě 2+1 bylo celkem zajímavé. Ale tak co, vlezli jsme se; však moravaci nejsou hloupi, že?

Oslavy se účastnily i 2 malé děti, sourozenci. Starší sestra byla v druhé třídě základní školy, mladší bratr ještě nechodil do školy. Jelikož většinu hostů jsem neznal, řekl jsem si: "oni se určitě znají, nechám je popovídat si a pohlídám ty dvě děti, aby se o ně nemusel starat nikdo z nich." Až do jejich odjezdu bylo vše v naprostém pořádku (tedy až na to, že já byl v obleku, kterému se tímto omlouvám, jelikož dostal jistě velmi zabrat). Ani já jsem si neuvědomil, že uplynuly více jak 3 hodiny.

V průběhu jejich odchodu přišel blesk z jasného nebe v podobě věty "Proboha už mu nenalejvejte".

Což byla zjevně pověstná poslední kapka a já pochopil, že jsou lidé, kterým se nezavděčím nikdy v životě. Nikdy v životě myšleno tak, že ani neomezený vládce celé planety a držitel několika Nobelových cen nebude dost dobrý. A proto jsem si ještě schválně dal panáka slivovice. Však co, vynadáno dostanu tak jako tak, takže mám si dát jednoho panáka, nebo 4?

Tak, a po dnešních 4 pivech jdu spát. Sice dostanu vynadáno, že jsem vypil 4 piva, ale vynadáno jsem dostal už tolikrát, že jednou navíc to přežiju. Dobrou noc.