Pravda bolí

Včera jsem se pokusil na facebooku uvést některé pravdivé informace. No jak je vidět, byla to strašná chyba. Můj včerejší text vypadal takto:

Po*erte se z těch žhářů z Vítkova. To, že někdo spáchal rasisticky motivovaný pokus o vícenásobnou vraždu vědí všichni. To, že dotyčná rodina žila v domě několik let nelegálně, kradli naftu a benzín, otec popálené Natálky nikdy nepracoval, zato několikrát seděl a dnes svým sousedům kradou dřevo, to už nikdo neví. Navíc člověku, který nahlásí krádež dřeva na policii, tato policie řekne: "Sepište si, kolik dřeva se vám ztratilo, my vám to zaplatíme, hlavně to nikam nehlašte".
Nechci tvrdit, že pokus o vraždu je v pořádku. Ale to všechno, co se děje kolem, mi taky nepřijde OK.

Nemilé překvapení na mne čekalo po návratu z vany v komentářích k tomuto příspěvku. Tyto příspěvky se nahrnuli v počtu 30 kousků během prvních 20 minut po zveřejnění. Byl jsem označen za hnusného hajzla a rasistu, který podporuje žhářství a vraždění.

Pokud se hodlají mí kamarádi tvářit tímto způsobem, nemá smysl nadále existovat. Mějte se krásně.

Košem ve snu

Do Štědrého dne roku 2011 jsem se vzbudil ze snu, který nebyl zrovna příjemný.

Ocitám se vsedě na jakési pohovce. Vedle mne někdo sedí, zpočátku ho ale nevnímám. Věnuji se spíše notebooku, který mám na kolenou. Otevřu facebook a tam se dozvídám, že jistá A*M* začala chodit s člověkem nesoucím dost podivné jméno, snad turecké. V tu chvíli se otáčím k lidem vedle sebe. Tam sedí A*M* a vedle ní nějaký člověk. Skoro to vypadá, že odejdu se slzami v očích, ale sen končí.

Václav Havel

Fakt, že zemřel Václav Havel, již jistě všichni zaznamenali. Já si dovolím jen 2 poznámky k tomuto tématu.

V první řadě bych si hrozně přál, aby měl Václav Havel důstojný pohřeb, bez bezduchých výroků bulvárních médií a bez fotek ze soukromé části pohřbu. Pochybuji však, že mé přání bude vyslyšeno.

V době kolem premiéry Odcházení byl sám autor poněkud nemocný. Tehdy jsem si z toho dělal srandu, že když Odcházení, tak odcházení. Tehdy jsem ještě netušil, že jsem se trefil do roku, kdy skutečně zemře.

Živý Betlém

Poslanci v parlamente sa rozhodli, že počas Vianoc urobia v NR SR živý Betlehem. Narazili však na vážne problémy:
V celom parlamente nenašli ani jedinú pannu, a ani troch mudrcov. Naopak, bol veľký prebytok volov a somárov.

Ranní vlak

Jednoho ošklivého podzimního rána jsem dorazil na nádraží. Čekal jsem na vlak, který mě odveze jen pár desítek metrů od místa, kde pracuji.

Jaké však bylo překvapení, když vlak přijel. Očekáván byl vlak složený výhradně z regionov nebo řady 810 (podle starého značení M152). Už když se vlak vynořil z poslední zatáčky před stanicí, bylo jasné, že tomu tak není. Již v této chvíli šlo rozeznat lokomotivu řady 742, přezdívanou kocour. Ten s sebou přivezl 2 vagóny Btax a jednu regionovu.

883kW výkonu se ukázalo jako dost značný výkon na soupravu o hmotnosti cca 150 tun včetně lokomotivy. Trať z Chrudimi směrem na Pardubice se zvedá ihned za poslední nádražní výhybkou. Regionova tedy z Chrudimi vyjíždí s maximálním výkonem, který poleví z důvodu dosažení maximální rychlosti až několik stovek metrů po skončení stoupání. Tohoto rána se kocour v půlce stoupání začal flákat, protože již té rychlosti 80 km/h dosáhl.


Chápu, že provozování jednoho kocoura a několika vagónů může být dražší, než provozování jedné regionovy. Ale je fakt kocour a vagóny dražší, než dvojice nebo dokonce trojice regionov?

Celotáborovka

V našem úžasném občanském sdružení se začala řešit celotáborová hra pro příští rok. Do této diskuze jsem se rozhodl zapojit se pod přetvářkou. Tvářil jsem se jako totální hovado a sledoval jsem, co se stane. Výsledek byl pro mne poměrně překvapivým.

Diskuze samotná, řešená veřejnou cestou (všichni členové si ji mohou přečíst kdykoliv budou chtít), proběhla víceméně tak, jak jsem předpokládal. Autorka návrhu si jej dokázala obhájit proti mým relativně slabým argumentům.

Na základě této diskuze se mi ozval jeden z členů, že co se to jako děje. Od něj jsem se dozvěděl, že je spousta lidí, kteří si všimli jakési změny v mém chování. Což si všimli zcela správně. Zaráží mě však to, proč se nikdo z nich nezmínil jediným slovem. Napadají mě dva důvody. První z nich je, že se o mne nezajímají. Druhý z nich, že se o mne už nezajímají.

První důvod platí u lidí, kteří mne dosud neměli rádi. A to je přesně ta skupina, jejíž obsah jsem chtěl zjistit. Do budoucna je poznám tak, že se (už nikdy) neozvou.

Druhý důvod může platit u lidí, kteří ke mně dosud byli neutrální. A z toho principu, že jsem nikdy hovado nebyl, mi to nebudou tolerovat. Tito lidé se možná ozvou, možná ne. Ale to je mi vlastně jedno - s těmito lidmi nechci mít nic společného já.

Nezbývá mi, než doufat, že existuje neprázdná množina lidí, kteří mě měli rádi a budou mít rádi.

Politický vývoj

Politický vývoj po listopadu 1989: Bylo zjištěno, že systém debilní totality vystřídala totální debilita.


Jaký je rozdíl mezi dobou před listopadem 1989 a po něm? Před tím to politici mysleli vážně a lidi si z toho dělali srandu. Teď to lidi myslí vážně a politici si z toho dělají srandu.

Komorní záležitost

Minulý rok koncem listopadu jsem psal blogpost o podzimním koncertu Big Bandu Chrudim. Letos ten koncert byl opět.

A opět byl super. A to i přesto, že Jiří Stivín letos nebyl na pořadu. Letos totiž měli stejného bubeníka. Chlapce ve věku zhruba 12-13 let. Nutno zkonstatovat, že se choval jak malej Jarda. Zejména, když po přestávce dostal nový hudební nástroj vydávající zvuk podobný několika malých zvonečků. Měl jsem na něj přímý výhled z první řady a celý koncert jsem jej sledoval. Přestože koncert trval cca 2.5 hodiny čistého času, vždy dokázal pobavit něčím novým.


Nyní k průběhu samotného koncertu. V první části do přestávky šlo o koncert Big Bandu samotného. Jen se vystřídaly 3 zpěvačky. Před zahájením přestávky nám bylo slíbeno, že po přestávce bude uvedena Jazzová mše v ryze komorním provedení. Smíšený pěvecký sbor prý z prostorových důvodů podia bude čítat jen 70 lidí. Když tuto skladbu hráli 17. listopadu tohoto roku v Praze, pěvecký sbor čítal 250 lidí. No popravdě, přestože velká scéna chrudimského divadla byla zaplněna téměř do posledního místa, 250-ti členný sbor by byl v poměrně slušné přesile nad diváky.

No nic, příští rok si koupím lístky včas. Na to samé místo. Abych mohl sledovat bubeníka :-)

Programátorská konstrukce


char ** pole;
int delka_pole;
char *string;
... //naplnění deklarovaných proměnných
for(int i = 0; i < delka_pole; ++i)
  for(int j = 0; j < strlen(string); ++j)
    if(strstr((char*)&string[j], pole[i]) != NULL)
      do_something();


Ano, tak takovéhoto kódu jsem byl svědkem v komerčním softwaru. Kam jsem se to proboha dostal??

Webové stránky

Ano, dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslel.

Po skončení tábora jsem se rozhodl zanechat správcovství webových stránek občanského sdružení, které tábor pořádalo. Důvody, které mne k tomuto kroku vedly, si nechám pro sebe minimálně do doby, než je dotyčným vysvětlím osobně. A ani pak není jisté, zda je budu šířit veřejně.

Každopádně to dopadlo tak, že stránky spravuje P*, který na to nemá čas, protože kromě práce chodí do školy. Takže drahý P*, promiň. Všichni ostatní členové onoho občanského sdružení vězte, že jste mi (opět) hnuli žlučí. Což Vám nikdy nezapomenu.

Vyfouknuté pneumatiky

U příbuzných na Moravě se překvapivě vyjevil další sen. Překvapivě proto, že z té postele mě bolí záda. Nebo že by právě proto se mi něco zdálo? No to je jedno, přejděme ke snu.

Sen začíná situací, kdy sedím na zadním sedadle za spolujezdcem v autě velice podobném Mondeu. Auto řídí jeden z mých kamarádů J*Ch*. Ve skutečnosti nemá řidičák, ještě mu nebylo 18. V autě sedíme v 5 lidech, u dalších tří však nedokážu určit totožnost. Po chvíli nerušené jízdy je zjevné, že pneumatiky jsou podhuštěné. Vyměňuju se tedy s J*Ch* za volantem. Dojedu kamsi, pravděpodobně do pneuservisu. Tam si stěžuju, že 6 kol z 6 je podhuštěných. Což je docela zvláštní, protože mondeo má přece jen 4 kola. Tímto sen končí.

Informace, která se může týkat snu: den bezprostředně předcházející noci, kdy se mi sen zdál, jsem ladil tlak v pneumatikách na benzince a od této benzinky jsme vyrazili na 170km dlouhou cestu k oněm příbuzným.

Barva očí

Dámy, když si muž pamatuje barvu Vašich očí po prvním rande, znamená to, že máte malá prsa.

Ujíždějící vlak

Po dlouhé době jsem se dnes ráno vzbudil s tím, že se mi něco zdálo. Byť šlo o sen velice krátký.

Jednalo se o jediný pohled. Stojím před vlakovým nádražím v Žamberku a koukám, jak zpoza budovy vyjíždí vlak směr Letohrad, kterým jsem chtěl odjet. Vlak je veden motorovým vozem 854 Hydra.

No a to je všechno.

Myslím, že tento sen má znamenat, že mi ujíždí vlak :-p

Oslava narozenin

Po dlouhé době jsem měl to štěstí být pozván na oslavu narozenin. Nebo vlastně počkat. Fakt to bylo štěstí?

Začátek vypadal docela slibně. Našli jsme místo konání, malou útulnou vinotéku u řeky, v areálu bývalého mlýna. Zde bylo vše výborně připraveno, utopenci, spousta slaných i sladkých pochutin, spousta vína. Prostě super.

Průběh nezaostával za slibným začátek. Přestože jsem 2/3 z asi 10 přítomných neznal, bylo to dost zajímavé.

Problematické to začínalo být s přibližující se půlnocí. Tedy po více než 4 hodinách strávených v přítomnosti vína i ostřejších nápojů. Popravdě řečeno jsem čekal hodně věcí, ale to, že se naproti mně začnou líbat dvě osoby stejného pohlaví, to už začínalo být dost zajímavé. Tyto dvě slečny se po chvíli sebrali a na delší dobu se vzdálily směr toalety. Podotýkám, že obě mají (mužského) přítele. Jeden z nich dokonce byl přítomen.

Ještě lepší bylo jejich rozhodnutí po návratu. To už bylo kolem půl jedné. Že prý se půjdou projít. V listopadu po půlnoci u řeky jen v krátké sukni a halence jde jistě o geniální nápad. Škoda jen, že jsem je nezastavil, mohl jsem si ušetřit následující hodinu.

Jedna ze dvou výletnic byla natolik pod vlivem, že byla ráda, že byla schopná se udržet ve vzpřímené poloze. Tento stav jí vydržel bohužel (nebo možná naštěstí) jen pár desítek metrů. Poté ke vzpřímené poloze a chůzi zpět potřebovala výraznou podporu dvou lidí. Někde na těchto pár desítkách metrů byla schopná ztratit kabelku s mobilem, doklady a vším ostatním.

Ano, oslava byla naprosto dokonalá. Škoda jen, že jsem se staral o oslavencovy hosty.

PS: Kabelka se našla.

Psát, či nepsat

Psát, či nepsat? Toť otázka.

Zejména to souvisí s mým zaměstnáním. Resp. ani ne tak se zaměstnáním, jako spíš se zaměstnavatelem. Jde o firmu rozdělenou na dvě části. V té menší pracuji já. Zabývá se vývojem nahrávacího zařízení pro nahrávání telefonních hovorů. Ta druhá výrazně větší část se zabývá dodávkami speciální elektroniky pro armádu po celém kontinentě a možná ještě dál.

A teď otázka: kolik toho můžu z vnitřku zveřejnit? Můžu vůbec něco? I když pracuju v neutajované části firmy?

Oslava narozenin

V lednu budu mít narozeniny. Zároveň je letošní zimu poprvé funkční naše zahrádka - byla přistavěna druhá část s komínem a krbovými kamny.

Což mě přivedlo na úžasnou myšlenku uspořádat zde oslavu svých narozenin. S lidmi, kteří se účastnili letos v březnu jiné oslavy narozenin, kam jsem byl i já pozván. K účelu sezvání lidí a domluvení termínu jsem zvolil jednu z rozšířenějších sociálních sítí - facebook. Zejména pak jeho zprávy.

Trošinku problém je fakt, že zprávy a chat na facebooku jedno jest. Tedy když vám někdo pošle zprávu, vyskočí vám okno chatu. Když pošlete hromadnou zprávu 10 lidem, tak 10 lidem vyskočí okno. A teď si představte, že se těch 10 lidí začne do krve hádat o něčem, čeho jste se vůbec neúčastnili. Do krve hádat jako tak, že kdyby je nedělily desítky kilometrů, nejspíš by se pozabíjeli.

Skutečně úžasné. V tomto chatu jsme oslavu (samozřejmě) nevyřešili. Holt bylo zapotřebí direktivně určit datum a místo pomocí facebookovských akcí a najednou to všechno funguje.

Což mě jen utvrzuje v myšlence, že když všichni kecají do všeho, nevyřeší se nic.

Citát dne

Nejdřív zaspím a pak mi nejde nastartovat auto. Co se dnes ještě může stát?

Akio Hamašaki, Hirošima 1945

EU

V tomto článku se (mimo jiné) nachází tato věta:

Richard Falbr poté odmítnul referendum o zavedení eura a uvedl, že Češi jsou soustavně bombardování z Hradu protievropskými výroky, ale lidé jsou pro EU, jejíž výhody jsou obrovské.

Byla doba, kdy jsem si skutečně myslel, že výhody EU jsou skutečně obrovské. Můžu svobodně jezdit v podstatě po celé Evropě jen s občankou v ruce, bez zařizování pasu, bez hraničních kontrol. Navíc na většině míst zaplatím jedinou měnou. V době vstupu ČR do EU jsme z rozpočtu EU dostávali více, než jsme do něj vkládali. Úžasné.

Dnes si však nejsem jist, zda tyto výhody jsou až tak zásadní. Sice již nedostáváme víc, než dáváme, ale naopak. Na druhou stranu prostřednictvím firmy RegioJet vchází v praxi nařízení EU o tom, že vlastních kolejí (u nás SŽDC), provozovatel osobní železniční dopravy (ČD) a nákladní železniční dopravy (ČDCargo) jsou oddělené společnosti. Ale teď si představte, kdybychom platili eurem. Kolik € bychom natlačili do tzv. "záchranného balíčku"? A kolik do Řecka? A možná ani to nebude stačit. A ještě k tomu nesmíme dávat dětem hračky, aby si neublížili. Přestože děti si se stejnými hračkami hrají již desítky let.

Ehm, tento způsob léta ... teda společného soužití zdá se mi poněkud podivným.

Moudro dne

"Ever tried. Ever fail. No matter. Try again. Fail again. Fail better."
Samuel Beckett

Těžké rozhodování

Na jistý nejmenovaný víkend na začátku listopadu mám možnost si vybrat ze dvou akcí. Při troše snahy bych zvládnul obě. Ale taky můžu jet na jednu, nebo dokonce na žádnou.

Jednou z nich je oslava narozenin jednoho z mých lehce vzdálenějších kamarádů. Oslava se koná v sobotu večer ve vinárně nedaleko mého bydliště. Ideální šance napít se dobrého vína a poznat pár nových lidí.

Druhou akcí (o které jsem se vlastně dozvěděl dřív) je členskou schůzí jistého nejmenovaného občanského sdružení. Koná se v pátek večer 100km od mého bydliště. Tam vím docela přesně, koho potkám. Nejsem si však až tak jistý tím, jestli všechny z nich chci (ještě někdy) potkat. Nejet tam by ale znamenalo zahodit posledních cca 15 let mého šachového života.

Tak, a teď babo raď.

Přepošli a vyhraj!

Pošli tuto zprávu 20 lidem, dostaneš chleba s paštikou. Potom vyjdi před dům, jebni si chleba na čelo a z plna hrdla zařvi: "Jsem totální kokot, protože věřím na takovou píčovinu, jako je řetězová zpráva. Mám asi v hlavě nasráno a proto to musím posílat dalším lidem." Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi posílali řetězové zprávy. Už jsem měl být 500x zamilovaný, 290x nešťastný, 248x bohatý a 178x mrtvý. Dále jsem měl zaplatit asi půl milionu za placené ICQ a Facebook. Navíc mi měl supervirus 30x vymazat počítač a 28x telefon. A to jenom proto, že jsem něco nepřeposlal 15 lidem.
Přísahám, že pokud nepošleš tuto zprávu do 10 sekund alespoň 750 000 lidem, zítra v 18:30 přijde dinosaurus a takovou ti natáhne, že tě ani google nenajde.

Spadlé letadlo

Dnes v Rusku spadlo letadlo. Z 45 lidí na palubě jen 2 přežili.

Jenomže co se nestalo. Češi tuto událost berou pomalu jako národní smutek. A to jenom proto, že 3 ze 43 lidí byli Češi. Pravda, všichni 3 měli zlaté medaile z mistrovství světa. Jeden z nich měl dokonce 2 týdny starého syna, kterého již nikdy neuvidí.

Ale co těch ostatních 40 lidí? Oni tam vůbec nebyli? Nemají takhle náhodou i oni svoje rodiče, životní partnery nebo děti? Jsou to snad horší lidi, než naši 3 hokejisté? Jsou horší jenom proto, že nemají zlatou medaili? Doufám, že si ze mě děláte srandu.

Vynález telefonu

Když Graham Bell vynalezl telefon, měl už dva zmeškané hovory od Járy Cimrmana.

Podivný sen

Po několika bezesných týdnech opět dorazil sen, který jsem si zapamatoval a dokážu jej sepsat do souvislého textu.

Sen začíná mým pátečním příjezdem k babičce na Severní Moravu. Ta podle očekávání není doma. Šel jsem na záchod. Je takové zvláštní, že to nebyl ten záchod, který znám z domu své babičky. Zde jsem si všimnul, že radiátor je teplý. Po vykonání potřeby jsem šel zkontrolovat termostat a ten skutečně dával plynovému kotli příkaz k topení. Ten termostat vypadal přesně jako ten u babičky doma. Přemýšlel jsem, zda nemám vypnout plynokotel a jít zatopit dřevem do sklepa. Zatápění sice není jednoduchá záležitost, ale teplo z dřeva je příjemnější, než teplo z plynu.

V tom neočekávaně přišli domů babička s dědou. A hádali se. Když jsem jim dal jasně najevo, že se hádají a že se mi to nelíbí, byl jsem dost rázně umlčen. Čímž sen skončil.

Gymnázium Josefa Ressela Chrudim

Moje mamka se jako správce sítě na chrudimském gymnáziu potkává se spoustou zajímavých lidí. Tak třeba dneska řekla jedné z učitelek nechť se přihlásí do své nové mailové schránky přes webmail. Ona učitelka se otázala cože má dělat s těma podivnýma písmenka, která zněla https://www.gjr.cz/webmail. Po odpovědi, že je má přece napsat do prohlížeče, přišel zásadní dotaz: "A to je co?"

Nebo si představte situaci, kdy přijdete k počítači v počítačové laboratoři ve škole. Zjistíte, že je někdo přihlášen. Co udělá normální soudný člověk? Já bych nejdříve šel hledat jiný volný počítač. Pokud bych takový nenašel, přihlášeného uživatele bych odhlásil a přihlásil bych sebe.
Ale naši milí učitelé z gymnázia ne. Oni si sednou k počítači a vesele pracují pod cizím uživatelem. A když jim správce sítě nadává, že tohle fakt nejde, tak se tváří jako že "pojďme jí tam něco provést".

Takže vážení vyučující na GJR,
do dnešního dne jsem byl pyšný na to, že jsem úspěšně absolvoval GJR. Ode dneška se hluboce stydím za to, že jsem na ten ústav kdy páchnul.

Staré Palučiny

Minulou sobotu skončila XXXI. Palučinská šachová škola, pořádaná na Seči. A kde že se vzalo místní označení Palučinská? Od prvního místa konání, Palučin. Tábor zde mohl proběhnout 22x, než se majiteli nedalekého domku povedlo to, oč usiloval několik let - zrušit tábořiště.

V tábořišti byla jediná zděná budova, v ní se nacházela kuchyně, sprchy, dvě ložnice a klubovna. Naproti ní přes vyasfaltovaný plácek se nacházel krmelec, tedy vybetonovaná podlaha s dřevěnou ohrádkou a střechou. Když jste se postavili na asfalt tak, že jste měli budovu po levé ruce a krmelec po pravé, koukali jste na náměstíčko s ping-pongovým stolem, tvořené z chatiček vyskládaných do tvaru písmene U. Další chatičky již byly mimo hlavní náměstíčko v řadě jako kdyby pokračující ze spodní hranou písmene U. Chatičky tedy tvořily tvar, který lze nakreslit dvojicí znaků _U. Před touto řadou chatiček se nacházel rybník. Na druhou stranu od písmene U v lese byly suché záchody.

Pozemek se zděnou budovou, bývalou hájenkou, byl v majetku nedaleké obce Janovice. Od této obce jej mělo pronajato chrudimské DDM, které si zde vybudovalo vše ostatní. K tomuto pozemku náležela i polovina zmíněného rybníku. Druhá polovina, ta se stavidlem, patřila našemu milému sousedu, panu Š*.

Pan Š* se nás z tábořiště snažil vyštípat již několik let. Několikrát volal policii kvůli porušení zákona, přitom k žádnému porušení zákona nedošlo. Jenom prostě neměl rád hluk, který se přirozeně nesl z tábora. Několik posledních let jsme v táboře strávili s vypuštěným rybníkem. Konec však nastal poté, kdy se pan Š* stal starostou obce Janovice. Za obci pronajal pozemek sobě jako fyzické osobě místo toho, co by prodloužil nájemní smlouvu s DDM.

Následující fotka ukazuje dnešní pohled z výše zmíněného místa: zděna budova po levé ruce, (bývalý) krmelec vpravo a (bývalé) náměstíčko.




Tak, a teď se všichni otočte. Nechci, abyste viděli dospělého člověka brečet.

XXXI. Palučinská šachová škola II

Jak již bylo předesláno v předchozím příspěvku, přichází druhá část. Ta negativní.

Ve druhé polovině roku 2010 jsem se dobrovolně přihlásil na pozici webmaster našeho občanského sdružení. Tehdy jsem ještě netušil, co to znamená. A nebyl jsem na to zcela připraven. Což je v první řadě moje chyba. V druhé řadě i můj trest a zároveň moje životní zkušenost.

V průběhu tvorby stránek i soutěže o logo mi bylo více či méně taktně naznačeno, že jsem totální idiot, co nic neumí. Což mi bylo naznačeno několikrát i během letošního tábora. Moje chyba je v tom, že jsem měl očekávat tak velký tlak, být na něj připraven a ustát jej. Udělal jsem nejednu chybu a tlak jsem neustál.

Rozhodl jsem se tedy předat štafetu dál. Rozhodl jsem se tam i přes silnou pozitivní injekci od dětí a jejich rodičů. Ta negativita od ostatních vedoucích tábora je prostě silnější, než já dokážu v tuto chvíli snést.

Možná je to způsobeno mým relativně nízkým věkem. Což se může zlepšit mým dočasným opuštěním funkce webmastera s tím, že tu pozici mohu znovu obsadit někdy později.

Možná je to mojí povahou. Kterou asi nikdo nikdy nezmění. Leda časem se mohou ostré hrany zbrousit. Což je předchozí případ.

Novému webmasterovi PŠŠ přeji hodně štěstí a pevné nervy.

Moudro dne

Nemůžete vyhrát hádku s blbcem. Nejdříve Vás stáhne na svoji úroveň a poté ubije zkušenostma.

XXXI. Palučinská šachová škola I

Konečně jsem se odhodlal k napsání prvního blogpostu ohledně tábora zmíněného v nadpisu. 60 hodin, 2,5 dne, po jeho skončení. Ten tábor pro mne znamenal dost věcí. Tolik, že se to nevejde do jednoho blogpostu.

V letech 2004-2008 včetně jsem jezdil na tábor jako instruktor. Vždy byl byl můj oddílový vedoucí A* a k němu zpravidla nějaká osoba ženského pohlaví - pokaždé jiná. Mě i A* to vyhovovalo. Pokud dotyčná osoba ženského pohlaví z nějakého důvodu nemohla, zvládali jsme oddíl s přehledem ve dvou místo ve třech. Rok 2009 byl pro mě temnou můrou - byl jsem na táboře po 13. a to se asi projevilo. Tehdy jsem se rozhodl, že nemůžu dělat 2 funkce (člen IT týmu a oddílový vedoucí) zároveň. Došel jsem k názoru, že jedné funkce se musím vzdát. Pro rok 2010 jsem se zkusil vzdát se funkce oddílového vedoucího. Což, jak jsem zjistil později, nebyla šťastná volba. Pro letošní rok jsem to tedy zkusil obráceně. Byl jsem "jenom hloupý oddílový vedoucí".

A tábor sám o sobě byl lepší, než ten předchozí. Na ročníku 2010 mi vadilo to, že jsem byl jenom zalezlej u PC a děti jsem dohromady nepotkal. Úsměv dětí jsem neviděl, ale všechny sr*čky od vedoucích jsem schytal. Letos jsem těch sr*ček dostal taky dost, možná víc jak loni, ale nefalšovaný úsměv osmiletých dětí to vyvážil.


Ale letos se udála jedna významná změna. Dokud jsem byl v oddíle s A*, byl jsem jakoby zástupce vedoucího. Věděl jsem, že je ještě někdo nademnou, kdo mne hlídá. Letos jsme oba byli na stejné úrovni. Kdysi jsem byl instruktor a nademnou oddílový vedoucí. Letos jsme byli dva oddílový vedoucí. A z toho jsem byl já starší, s prokazatelně větší praxí; já byl ten, kdo měl být úplně na vrcholu vedení daného oddílu.

To byla popravdě dost výrazná změna. Ne všechno jsem zvládl tak, jak bych si představoval. Ale kdo dělá ve 23 letech věku všechno správně? Jedno mám jasné: chci se ze svých chyb poučit a příští rok jet na tábor znovu jako oddílový vedoucí. Jako lepší oddílový vedoucí.

Dobrota, láska a štěstí

V tomto blogpostu se píše o tom, že dobrota láska a štěstí je mnohdy jako zhaslý knot.

Mám takový pocit, že u mě ten knot ještě hoří. Ale objevuje se čím dál víc lidí, kteří jej chtějí zhasnout. Možná to souvisí s tím, že jsem začal dělat něco, co je na očím více lidem.

Zároveň mi ale pár lidí (možná, že i to je moc) říká, že je víc těch, kteří chtějí, aby knot hořel. Doufám jen, že až bude třeba, někdo z nich přijde se sirkou v ruce. I přesto, že tato skupina lidí je momentálně značně tichá.

Veřejná sbírka

Je mi cikánů - romů vážně líto.
Jsou neuvěřitelně utlačovaní všude, kam přijdou.
Navrhuji tedy uspořádat celoevropskou sbírku.
Zakoupit odpovídající území v Rusku nebo Austrálii, ješte lepší v USA, nebo v Kanadě.
Přidám na stany, maringotky a vysokou zeď pro jejich bezpečí.
Doprava do nového domova by měla být zdarma.
Takhle by konečně dostali reálnou a čestnou možnost ukázat celému světu, jak dokáží žít bez nás, tyranů.
Nakonec doporučuju zavést vízovou povinnost, aby jsme je tam nemohli jezdit obtěžovat

Nastal čas

Dalo by se říct, že pohár přetekl. Rozhodl jsem se jednomu nejmenovanému občanskému sdružení vytvořit webové stránky. Když jsem k tomuto svolil, ještě jsem netušil, co všechno to obnáší. Dnes musím uznat, že na to prostě nemám.

Fakt, že někomu se stránky nebudou líbit, se dal předpokládat. Někomu se líbí, někomu ne. Tak to bylo a bude u všeho.

Z vlastní iniciativy jsem vypsal soutěž o logo nově vzniklého o.s. Pravda je, že jsem nevodil každého za ručičku a každého jednotlivě jsem se nedoprošoval, zda nechce něco laskavě udělat. Nicméně přišel výbor, všechno zrušil a vypsal novou soutěž. Čímž mi bylo naznačeno, že jsem to pos*al.

Když jsem naopak chtěl iniciativu já po výboru, tak ticho po pěšině. Předpokládat, že odpověď na moji otázku znají všichni, by bylo dost hloupé. Nicméně já jsem se dostal jen toho, že jsem dost drzej, když chci odpověď od pátečního odpoledne již v pondělí dopoledne. Ano, chtěl jsem tatínkovi odpovědět dřív, než za týden na dotaz ohledně toho, co má svému synovi přibalit. Sorry vole.

A víte co? Tak ať si to dělají sami. Já nemám zapotřebí se s nima hádat. Možná jednou pochopí, že jsem to s nima myslel dobře. A pokud ne, je čas šoupnout se o dům dál.

Mimořádný zápisek deníku uprchlého císaře

Konečně. Konečně uvidím to, co jsem chtěl vidět již dávno. Vybuchující pozemské lodě na orbitě planety Země jsem již viděl, i když jen zprostředkovaně. Nyní uvidím narnské lodě v plamenech kolem Narny. Je jen jediná věc, která mě hrozně sss .... štve. Ty záběry uvidím opět pouze zprostředkované. O to horší to je, že moje lodě byly sestřeleny poblíž Narny omylem spojencem, který netušil, že já jako bezobčan jsem jeho spojencem. Škoda. Ale co už. Hlavně že ty záběry uvidím.

Pomocník

Po delší době přidávám blogpost. Po ještě delší době přidávám sen.

Sen začíná zhruba v období středověku. A to zrovna v okamžiku, kdy naše vesnice je vypalována kýmsi, kdo lze jen těžce určit. Jisté je, že mají meče a pochodně. Ještě chvíli je sen takový ... nevím jak bych to popsal, asi jako bych byl napůl v mdlobách. Když si začínám plně uvědomovat sen, stojím jako pravá ruka svého pána, tedy po jeho pravé straně, jeden krok za ním.
Je zjevné, že můj pán je mladší, než já. Mě může ve snu být tolik, co v reálu. Mému pánovi možná není ani 18. Na druhou stranu je nutno uznat, že můj pán je na tom fyzicky velice dobře. Pokud bych si měl představit řecko-římského zápasníka, představil bych si jej přesně takto.
Můj pán se v této situaci hádá s nějakou slečnou. Ona slečna poté odbíhá kamsi pryč. Potichu říkám svému pánovi, že ji nesmí nechat utéct, že ji ještě bude potřebovat. Po chvíli hledání ji nalezneme. Zvláštní je, že ji nalézáme v garáži v jakési garážové kolonii. V této garáži je naskládáno několik málo cihel. Já k nim přidávám několik dalších (kde jsem je vzal netuším) s pocitem, že se jich sice většina rozbila, ale alespoň něco jsme zachránili. Můj pán mezitím něco řeší se slečnou a vypadá to nadějně. Za této situace se probouzím ze sna s pocitem dobře odvedené práce.


Napadá mě několik výkladů. Netvrdím, že je některý z nich správný. Možná všechny, možná žádný, nevím:
1) Rozbité cihly mohou navazovat na realitu. Když nám přivezli komín, několik tvárnic bylo otlučených. Otlučeny byly jen některé, jiné byly uchráněny (nebo je lepší slovo zachráněny?).
2) Snažím se radit někomu s méně životními zkušenostmi. Paradoxně ale v oblasti, o které vím velké kulové nebo možná ani to ne.

Moudro dne

Proti lidské blbosti nelze vyhrát, ale nikdy s ní nesmíme přestat bojovat.
(Jan Werich)

Zápisek z onlinovky

Tušil jsem to. Tušil jsem, že to, co dělám, je chyba. A já blbec neposlouchal svoje předtuchy. A tak je to všechno tady.
Republika opustila své alianční partnery a nyní proti nim vede válku. Část Centaurů s tímto souhlasí. Část je důrazně proti. Pokud se ta druhá část nezapojí do bojů, centauri prime padne. Já to dopustil. Dopustil jsem naši záhubu. Jdu si vypít kafe. A počkat na ten atentát, který se na mě jistě plánuje.

Rodinné setkání

Dnes se mi zdál jeden zvláštní sen, který by podle mého mohl něco naznačovat. Dokonce i si myslím co konkrétně naznačuje. Prozradím to ale až na konci. Nejdříve ten sen.

Sen začíná tím, že se vzbudím v pokoji ne nepodobném pokoji na vysokoškolské koleji 17. Listopadu Karlovy Univerzity v Praze. Ve dveřích pokoje stojí můj spolužák z gymnázia D*B* a můj kamarád ze šachového tábora A*J* ⁽¹⁾.

Po střihu se ocitáme pravděpodobně v rodinném domku jednoho z nich. Ve společnosti těchto dvou se cítím velice příjemně. Přesto mne chování A*J* docela zaráží. Chová se spíš jako desetileté dítě, které znám už delší dobu a má ke mě blízko. Ve skutečnosti je mu 17. (A znám ho delší dobu. A myslím, že jsou lidí, kteří ke mě mají blíž.)

I přes příjemné prostředí se o chvíli později balím a odcházím na jakousi oslavu. Jakmile tam přijdu, všichni po mě něco chcou. Začnu vyklízením jakési myčky. Po jejím vyklízení se opět balím a odcházím zpět k výše zmíněnému domu. Sen končí zazvoněním v tom domě.


A teď moje vysvětlení: Nemá náhodou moje podvědomí v plánu opustit něco příjemného a nemohlo by toho později litovat?

Poznámky:
(1) Je zvláštní, že ve snu se tváří jako bratranci. Při tom mému vědomí není známo, že by se znali.

Moudro dne

Nemůžete vyhrát hádku s blbcem. Nejdříve Vás stáhne na svoji úroveň a poté ubije zkušenostma.

Moudro dne

Neříkejte hop, dokud Vám nepřeskočilo

Osudová chyba

Udělal jsem hroznou chybu. Dost možná budu kvůli této chybě trpět po zbytek svého života. Nebo že bych se vysvobodil a nakonec to pro mne byla úleva?

Nedavno jsem na blogu popisoval rozhovor se svým strýčkem, který chtěl spáchat sebevraždu. V podstatě jsem mu řekl to, že jestli mu to přijde nefér, může se bránit. Což on nakonec udělal. Ale to není ta chyba, kterou jsem udělal. Já osobně to beru tak, že jsem zachránil jeden lidský život.

Ta chyba je, že jsem se o možné sebevraždě prokecl jeho dnes už bývalému tchánovi, mému dědovi. Svoji chybu jsem si však uvědomil až o den později, když jsem mluvil s babičkou. Děda jí to pochopitelně řekl. Výsledek je ten, že jsem strašnej hajzl, kterej přilejvá olej do ohně. Dost možná to babička dá strejdovi sežrat. Ale já doufám, že to bude jenom horší pro její nejmladší dítě a pro 3 z 5 vnoučat. Abych se jí mohl jednou vysmát do očí.

Ale do té doby budu tvrdit, že oheň mám rád. A tedy přileju oleje o trochu víc. Dokud bude babička trvat na svém, že přilévám oheň do vody, nechci ji vidět. Nezajímají mě narozeniny, svátky, svatby, pohřby ani křesťanské svátky jako Vánoce nebo Velikonoce (stejně jsem ateista, tak vo co go).

Mno nic, tak já jdu naformulovat omluvnou facebookovou zprávu strejdovi a mail babičce, že ve čtvrtek nepřijdu na oběd. Ani v pátek. Ani příští čtvrtek. Ani příští pátek. A ještě dlouho po tom ne.

Za dobrotu na žebrotu II

Seběhly se mi dvě věci. Mamka po operaci nesmí šlápnou na nohu, chodí tedy o berlích a všechno se jí musí nosit. Od minulého podzima máme stavební povolení na přístavbu ke stávající budově na zahrádce v místní zahrádkářské kolonii.

Takže výsledek je, že pokud náhodou nenesu mamce pití nebo nezalévám její kytky, tak nosím cihly o hmotnosti cca 23 kg v počtu ks skoro 200.

Ale to není to nejhorší. To nejhorší je, že dostanu vynadáno za to, že si dovolím jít pro vodu na kytky zrovna v okamžiku, kdy tatínek něco dělá v kuchyni. Takže se na mě začne tvářit jako na strašný hovado, který něco chce ve dřezu zrovna ve stejnou chvíli jako on.

Takže dost. Já končím. Na tohle nemám. Má někdo tip na personální agenturu?

Noční můra?

Až teď jsem si našel čas sepsat sen ze začátku týdne. Nebo jsem možná našel odvahu. Ve snu se cestovalo na lodi. To je věc, kterou jsem vždy nenáviděl. Kdykoliv jsme na dovolené jeli jen kousíček na lodi, udělalo se mi špatně. Z celého dne jsem si pamatoval jen to, jak mi bylo špatně na lodi.

No ale ke snu. Sen začíná v okamžiku, kdy přicházím ke kapitánovi jakési lodi, možná rybářské. Žádám jej, aby mne svezl "na druhou stranu" (na druhou stranu čeho se dokonce snu nedozvím). Nabízím mu i nějaké peníze - vlastně všechny peníze, které mám v peněžence.

Nakonec vyplouváme. Já jsem v kabině s kapitánem. Pár chvil po vyplutí nabíráme rychlost větší, než jsem od dané lodi očekával. O něco později vplouváme do jakéhosi tunelu. Tunel je osvětlen podobně, jako bývají osvětleny tunely silniční. Tunelem jedeme značnou rychlostí. Za této situace sen končí. Pocit, který ve mně po probuzení zůstal, by se dal shrnout následující otázkou: Chci ven, nebo ne?

Moudro dne

V dětství se učíme chodit a mluvit. Ve stáří sedět a držet hubu.

Boj za spravedlnost aneb Tetička a strýček IV

Super. Dosáhl jsem svého. Dosáhl jsem toho znalostí sebe samotného.

Přestože tetička a strýček jsou rozvedení od půlky prosince, což je už skoro 5 měsíců, dosud nemají rozdělený majetek. Je to sice trochu zvláštní, ale co už.

Problém byl v tom, že nikdo neví, jakou má jejich majetek hodnotu. A každý pochopitelně tvrdí něco jiného. Rodiče tety, moji prarodiče navíc tvrdí následující 2 tvrzení:
1) Strýc nevydělává peníze a má jenom dluhy.
2) Strýc by měl dát spoustu peněz.
Asi to nechápu. Ale mě ty dvě tvrzení přijdou značně protichůdná.

Strýc při tom tvrdil, že je všechno nefér a že po něm chtějí strašně moc peněz a že když je nedá, že si o něm všichni budou myslet, že je zloděj. Tak jsem jej přesvědčoval, ať se brání a ať nechá rozhodnout soud. Hodně dlouho nechtěl. Ale nakonec se minulý týden rozhodl požádat soud o rozsouzení.

Nezbývá mi, než mu popřát hodně štěstí u soudu.

Snové sjezdování

Dnes nad ránem se mi zdál již druhý sen týkající se lyžování. Respektive ani ne tak lyžování, jako spíš dění okolo.

Sen začíná příchodem do pokoje hotelu, kde jsme byli ubytováni. Pokoj celkem slušný dvoulůžkový. Akorát měl nějaké naprosto nesmyslné číslo. No nic, obleču se na lyže, vezmu klíče a jdu.

Následoval střih. Najednou jsem stoupal do schodů hotelu zjevně se vracejíc z lyžování (mokrá bunda, lyžáky v ruce). Došel jsem do patra, kde měl být můj pokoj. Přečetl jsem si všechna čísla pokojů a porovnával je s číslem na klíčích. Ani jedno nesedělo. Šel jsem tedy přes jakousi společenskou místnost patra, kde měly být dveře do druhé chodby s pokoji. Jenže ty dveře jsem nenašel. Tak jsem si přisedl k jakýmsi cizím lidem a začal se s nimi bavit. Ptali se mne, proč nejsem převlečený jako všichni ostatní. Odpověděl jsem, že jsem zapomněl, kde je můj pokoj. Začali se mne vyptávat, proč jsem zapomněl, jestli jsem neutrpěl v poslední době nějaké trauma. Co mě ale zaráží je to, co jsem na toto odpověděl. Ani nevím proč, ale začal jsem povídat o příhodě z loňských Velikonoc. Pro ty cizí lidi byla zajímavá zejména osoba A*M*, o které tvrdili, že ji znají.

Celý ten sen byl takový zvláštní tím, že byl takový jakýsi rozmazaný. Nikde žádné detaily. Když jsem šel po schodech nahoru, cítil jsem na sobě vlhké oblečení. Ale nemůžu s naprostou jistotou tvrdit, že jsem měl bundu. Cítil jsem, že něco docela těžkého nesu v ruce. Ale jsou to skutečně lyžáky?

Cesta do Turecka

Tuto noc se překvapivě dostavily dva sny. Co už tak překvapující není, že ty sny spolu vůbec nesouvisely.

První, delší, sen byl o cestě do Turecka. Začínala v Chrudimi. Z Chrudimi jsem měl jet do Mostu vlakem. V Mostě mě měli nabrat rodiče a měli jsme pokračovat autem do Turecka.⁽¹⁾ Pochopitelně jsem neměl nic zařízeno. Automaticky jsem totiž předpokládal, že Turecko je v schengenském prostoru. Tedy že nepotřebuji ani pas, ani pojištění. Ani jedno jsem neměl. A taky jsem za oboje dostal vynadáno. Nadávkami sen skončil.

Druhý sen byl o nákupní tašce. Šel jsem po schodech v paneláku do našeho bytu a v tu se obě uši tašky utrhly,⁽²⁾ čímž sen okamžitě skončil.

Poznámky:
(1) Proč z Chrudimi do Mostu a pak do Turecka? Není to trochu jiným směrem? A proč vůbec do Turecka autem?
(2) Pravda je taková, že u dané tašky jsou již obě uši na obou svých koncích přišity, protože se utrhly. Ale ne najednou jako ve snu.

Tetička a strýček III aneb Gastronomický terorismus

Zítra mám jít na oběd k babičce. Na tom není nic špatného. Trochu problém je to, že tam bude i její dcera, moje teta.

Teta je vegetariánka. Trochu problém je v tom, že tímto způsobem vychovala svoje děti. Přestože její nejstarší dcera nedavno oslavila 15. narozeniny, ještě nikdy nejedla maso. Skutečně nechápu, jak ty děti můžou žít bez masa. Ale zjevně žijou ...

Zítra k obědu má být svíčková. Nicméně oni budou jíst knedlíky, máčku a SÝR! Může mi někdo vysvětlit, jak může někdo ke svíčkové jíst sýr? Co to je sakra za nesmysl???

Vzhledem k tomu, že mám brát domů oběd pro mamku, myslím, že si vezmu s sebou i svůj. A výmluva? Ze svíčkové se sýrem se mi dělá špatně a nemůžu to vidět.

Ale to ještě není všechno. V pátek tam mám jít znova. A to má být knedlo-vepřo-zelo. Tohle by mohla být docela zábava.

Tetička a strýček II

Tuhle před chvílí jsem vezl své prarodiče z otcovy strany na hřbitov. Chtěli po zimě zkontrolovat hrob. No ok, tak je tam odvezu. Přeci jenom, před 3,5 roky jsem tam vlastnoručně pohřbíval svoji prababičku.

No dobře, dojeli jsme tam, vyčistili hrob, zapálili pár svíček a jeli jsme. Dohromady nic zajímavého.

To zajímavé se stalo až na cestě zpátky. Babička se rozhodla, že si nařeže nějaké větve v lese. No dobře, podali jsme jí nůž a zůstali jsme s dědou v autě. Ať si nařeže větve, která ona sama uzná za vhodné. My, chlapi, bychom to pochopitelně udělali špatně.

Jedna větev jí nešla moc uříznout. Děda nemohl vylézt z auta. Jediný, kdo jí mohl jít pomoci, jsem byl já. Docela dlouho s tou větví zápasila tím nožem tupějším než poleno. Šel jsem jí pomoci až když bylo zjevné, že to vzdala. Vynadáno dostal děda. Že prý "to je ale galantnost". Při tom bylo zcela zjevné, že z toho auta skutečně nemůže vylézt.

V tu chvíli jsem pochopil jednu zásadní věc. Panička je příliš sebevědomá a namyšlená na to, aby si o pomoc sama řekla. Ví, že minulou zimu byla v nemocnici s ramenem levé ruky a před dvěma měsíci na operaci s loktem druhé ruky. Ale že by si sama řekla o pomoc? Ne! To radši seřve všechny okolo.

A teď se teprve dostaneme k mé tetě, dceři zmíněné babičky. No, jakým způsobem mohla matka vychovat svoji dceru? Zjevně tak, že dcera je namyšlená mnohem víc, než její matka.

Své tetě přeji brzký pád z ega na IQ. Své babičce přeji totéž. Svým jediným dvěma sestřenicím a svému nejmladšímu bratranci přeji brzký pád jejich maminky z ega na IQ.

Revizoři ve snu

Tohle začíná být zajímavé. Dvě noci po sobě se mi něco zdálo.

Sen začíná tím, že se usazuji s velkým batohem v autobuse ne nepodobném těm, které jezdí v Praze na linkách tamního MHD. O chvíli později ke mně přichází revizor. Zjišťuji, že nemám jízdenku. Ptám se tedy revizora, zda bych si jej u něj nemohl koupit. Předává mi formulář zaplňující obě strany papíru formátu A4. Formulář je dost komplikovaný. Když už jsem přejel zastávku, kde jsem chtěl vystupovat, vzdal jsem vyplňování. O pár vteřin později sen končí.


Škoda jen, že tohle se v Praze v MHD stát nemůže. U revizora si jízdenku nekoupíte. Zaplatíte 700,-Kč a na nejbližší zastávce vystoupíte.

Snové běžkování

Dnes se mi po dlouhé době zdál sen. A byl opravdu zvláštní.

Sen začal pár okamžiků po startu závodu na běžkách. V tomto závodě jsem měl být jeden z favoritů. Tato představa se jen o pár km později projevila jako ne zcela mylná. Někdy v půlce závodu jsem běžel osamocen na druhém místě. Vedoucí závodník utekl všem hned ze začátku a už jsem jej neviděl. Taktéž jsem se dozvěděl, že mám hodinu náskok na dalšího v pořadí.
To už jsem ale jel lesem, kde sněhu nebylo zrovna nejvíc. Vlastně jsem místama jel po trávě. Pak jsem dojel k jakési hospůdce. Jelikož se stmívalo, vlezl jsem dovnitř. Tam jsem se od pomocné síly závodu dozvěděl, že mám zavolat organizátorovi, zda bude závod pokračovat. Než jsem mu však stihl zavolat, sen skončil.

Je zvláštní, že toho organizátora, který se ve snu neobjevil, znám. Je předsedou občanského sdružení, které jsme založili za účelem pořádání letního tábora.

Což mě přivádí na myšlenku, co by tento sen mohl znamenat. Ten závod zjevně nebyl dobře zorganizován. Alespoň z mého pohledu. Stejně jako víkend v Růžené, pořádaný lidmi z výše zmíněného o.s., i když ne přímo předsedou. Možná jen můj mozek zvolil předsedu jako vhodného zástupce za celek.

Na druhou stranu, nemůže to znamenat, že jsem v něčem lepší, než většina ostatních (a existuje jen málo lepších)? A že bych se toho měl držet, i kdyby to mělo znamenat nějakou verzi osamělosti?

Hravý víkend aneb Cesta tam a zase zpátky

Zde jsem psal o minulém víkendu. Nyní ale chci mluvit o něčem trochu jiném - o cestě z Prahy do Růžené a zase zpátky.

Cesta nezačala příliš šťastně. Domluvený sraz ve 14:20 jsem asi o 2 minuty nestihl. Nakonec se nám ale podařilo sejít se všem a mohli jsme vyrazit.
Po projetí pouhých tří křižovatek jsem se dostal na pražskou magistrálu. A taky jsem se dostal do kolony. Asi druhý nebo třetí rozjezd v koloně se mi nepovedl - chcíplo mi to. No prostě začátek cesty fakt super.
Po pár stech metrech a po přejetí Vltavy se naštěstí kolona rozjela. Jet sice 70 ve fabii obložen 2,5tunovými auty od BMW nebo Audi je sice fajn, ale tak aspoň jsme jeli. Po opuštění Prahy jsem té tříválcové parodii na motor vysvětlil, že bych chtěl jet 130km/h. Dokonce to pochopila a jeli jsme 130, občas nedopatřením i víc. Trochu problém byl dost silný nárazový vítr. Další problém nastal asi 30 vteřin později. Ten problém se jmenoval kolona. Co jiného by se taky dalo čekat na D1 v pátek odpoledne ve směru z Prahy, že? Čekal jsem leccos, ale že pojedu 3km hodinu, to mě překvapilo. Zbytek cesty probíhal již zcela v pořádku a bez větších komplikací.

První půlku zpáteční cesty řídila majitelka vozu. Jakmile najela na dálnici pustila k řízení mě. Kvůli silnému větru. Jakmile jsem se rozjel, překvapila mne jedna věc. D1 má u Prahy 3 jízdní pruhy v každém směru. Jako vyžaduje silniční zákon v platném znění v ČR, zařadil jsem se do zcela pravého jízdního pruhu. Ten k mému úžasu byl téměř prázdný, přestože se hustota dopravy v levých dvou pruzích místy přibližovala stupni 3. Když jsem uviděl volný pruh před sebou, dospěl jsem k názoru, že rychlost 130km/h je to pravé. A to i přes nárazový vítr.
Mezi stupni 2 a 3 se doprava pohybovala až do zdárného konce cesty.

Ale jednu věc jsem nepochopil. Proč je dálnice tříproudá, když po ní ti pražáci jezdí jako by zcela pravý pruh neexistoval a tedy jako by dálnice byla tříproudá? Jo holt jsou asi věci, na které jsem příliš chytrý a které nemůžu pochopit. Prostě proto, že to jsou pražáci.

Hravý víkend

Tento víkend jsem se účastnil víkendu plného her v Růžené pořádaného naším skvělým a úžasným občanským sdružením. Ne že by ten víkend byl úplný propadák, ale některá má očekávání nebyla naplněna.

Předchozím víkendem na Slapech jsem byl nesmírně nadšen. I když jsem tam zničil kalhoty a cestou tam i zpět jsem dostal několik smyků. Očekával jsem, že víkend v Růžené bude mít zhruba stejný počet účastníků, jako víkend na Slapech - přes 50. To jsem se ovšem šeredně spletl. Počet byl poloviční.

Navíc mi bylo asi 3 týdny před akcí slíbeno, že víkend v Růžené bude značně dynamický a bude se každou půlhodinu dělat něco jiného. Tento ideál padnul už v pátek večer, když se kvůli (typické) zácpě na dálnici D1 nepovedl tak, jak bylo plánováno. Výletem v sobotu odpoledne ideál padnul zcela. Na výlet vyrazila jen asi polovina lidí - 7 malých dětí (cca 10 let) a 6 dospělých včetně mě. Výsledek byl, že já hlídal 7 dětí a 5 zbývajících dospělých kecalo mezi sebou. Pravda, v jednu chvíli si jeden z nich všimnul něčeho, čeho já ne. Jedna věc za hodinu a půl dlouhý výlet v 5 lidech je fakt super :-(

No nic, z 272 nafocených fotek jsem vybral cca 50, nahrál je na facebook a je klid. Myslím, že na víkend koncem června nepřijedu.

HW firewall

1. Jedna lidská buňka obsahuje 75 MB genetických informací.

2. Jedna spermie má tedy 37,5 MB.

3. V jednom mililitru spermatu je přibližně 100 milionu spermií.

4. Při ejakulaci trvající v průměru 5 sekund se uvolní asi 2,25 ml spermatu.

5. Výpočtem zjistíme, že datová propustnost mužského penisu je (37,5 M x 100 M x 2,25) / 5 = 1687,5 terabajtů za sekundu.

6. Ve výsledku je tedy ženské vajíčko schopno odolávat DDoS útokům o objemu více než 1,5 petabajtů za sekundu a přitom propustí jen jediný datový paket. Tím pádem je to nejrobustnější hardwarový firewall na světě.

7. Tento jeden paket, který firewall propustí, však shodí celý systém na devět měsíců.

Sebevražda a pocity

Není to tak dlouho, co jeden z mých rozhovorů s mým strýcem smrděl sebevraždou.

V průběhu toho rozhovoru mi to ani nepřišlo. Ale jakmile vypnul počítač a šel spát, přišla krize na mě. Jde o pocit, kdy si říkáte co všechno se mohlo stát.

Mohlo se stát spousta věcí. Mohl se strejda zabít. Potom jsem se mohl zabít já.

Nebo jsem to mohl vyčíst jeho bývalé manželce. Která by si z toho nic nedělala.

Nebo jsem to mohl vyčíst jeho bývalé tchýni s tchánem, svým prarodičům. Kteří by se mohli trápit kvůli 4 vnoučatům z 5, které mají.

Poslední 2 odstavce se mi zdají nejpravděpodobnější. Asi je udělám oba.

Tetička a strýček I

Je docela zvláštní, jak některé věci vyplouvají na povrch. A jak někteří lidé lžou, mlží a zatloukají. I když za tímto odstavcem následuje spousta písmenek, určitě není napsáno vše, co se ve skutečnosti stalo. Nikdo nikdy nebude všechno vědět.

Celý text se pokusím psát objektivně a subjektivní pocity si nechat do poznámek na konec. Doufám jen, že se mi to povede.

Je začátek roku 2010. Moje teta M* začíná chodit s nějakým T*. Lehce zvláštní je, že je vdaná a má 3 děti v rozpětí 10 až 14 let. Krom T* nikdo nic netuší, ani manžel U*, ani děti. Po rozchodu s T* se rozhodne, že chce jet s dětma bez U* do Alp. U* vše zaplatí a odjedou. Po návratu se ještě chvíli nic neděje.

Pak U* dostane od svého otce finanční dar v řádu jednotek miliónů korun. To už je prosinec 2010. Někdy v půlce prosince, okamžitě po předání daru, M* podává žádost o rozvod⁽¹⁾. Otec U* byl dostatečně chytrý na to, aby napsal darovací smlouvu, kde říká, že dar je pro U*. Nikoliv pro děti, nikoliv pro manželku. Při dělení majetku neuvidí M* z daru ani korunu. Teda pokud jí U* něco nedá dobrovolně.

K soudu došli s tím, že jsou dohodnutí na rozdělení dětí - všechny zůstanou u matky. Soud je rozvedl. Dodnes (víc jak 3 měsíce poté) nemají rozdělený majetek. Až do té doby jsem si myslel, že je to k rozvodu potřeba. No nic, ještě před Vánoci 2010 se rozvedli.

Na 1. svátek Vánoční jela celá rodina (oba rodiče a všechny děti) k rodičům matky, mým prarodičům. Tam jsme se na oběd sešli všichni, tedy obě děti prarodičů s manžely nebo manželkami a dětmi. Celkem 11 lidí. V té době nenasvědčovalo nic tomu, že jsou rozvedení.

Někdy začátkem února jsem já dozvěděl, že jsou rozvedení. Děti a M* byli na horách. A strejda se potřeboval vypovídat. Následovala více než dvouhodinová debata přes facebook chat. Okamžitě, jak jsem se to dozvěděl, řekl jsem to zejména svému otci, staršímu bratru M*.

Zhruba v půlce března M* přijela na víkend za svými rodiči. Oznámila jim, že je rozvedená. V té době já jsem to už měsíc věděl. A táta taky. Samozřejmě dostal vynadáno od svých rodičů, že jim nic neřekl, i když věděl.⁽²⁾

Od svých rodičů se M* dozvěděla, že ve velkoobchodě vlastněném U* musí být spousta peněz. A že tedy má chtít víc, než dostala nabídnuto. U* při tom tvrdí něco jiného. A to, že tam moc peněz není.⁽³⁾

Ten víkend navštívila i nás. Nutno uznat, že se v poslední době M* hodně změnila. Je mnohem víc namyšlená, než dřív. Ano, bývala docela namyšlená vždy. Ale tento víkend výrazně víc, než kdykoliv dřív.

Hned následující víkend, který byl zároveň víkendem, kdy začalo sčítání lidu, jela představit svým dětem nového tatínka R*. Ano, přesně takto jim to prezentovala.

Někdy mezi tím si U* našel přítelkyni. Z Paříže. A ne dlouho před tímto sčítacím víkendem ona pařížanka U* opustila.

Je to ten samý víkend, kdy se U* dozvěděl, že jej M* podváděla s T*.

Tedy U* je ve stavu, kdy jej během 3 měsíců opustily dvě ženy. Přičemž tu přítelkyni z Paříže stále miluje.⁽⁴⁾


Poznámky:
(1) Nechat si dát dar, aby se zvýšilo společné jmění manželů a pak se rozvést?? No to je ale sv*ně.
(2) Mám to chápat tak, že já jsem ta svině??
(3) Mno fakt nevím, jak to mají majetkově. Jak by to dopadlo u soudu? Nebudou trpět soudem nejvíc děti?
(4) Tento blogpost píšu ve chvíli, kdy si s ním povídám. O tom, jak ho opustila Pařížanka a jak ho nikdo nemá rád. Co když se zabije? Co když jsem poslední, kdo s ním mluví? Vy mi chcete říct, že mám dneska usnout?

Celkově to na mě působí dost zvláštním způsobem. Mám říct rodičům M*, svým prarodičům, že vychovali zrůdu? Mám jim to říct do očí, nebo jim poslat email nebo SMS? Nebo jim nemám říct vůbec nic?

Sčítání

Minulý víkend nás navštívila sčítací komisařka a donesla sčítací formuláře. Bohužel tatínek odmítl obálku s tím, že formuláře vyplníme na počítači. Nic proti tomu, jsme dost počítačově založená rodina.

Spustil jsem svůj počítač, naběhl jeden z nejstabilnějších operačních systémů - Debian. O chvíli později už běžel Google Chrome. Stáhnul jsem si svůj formulář a jal jsem se ho vyplňovat.

Otevřel jsem ho v jakémsi předinstalovaném prohlížeči pdf souborů. Zobrazila se anglická hláška o tom, že si mám nainstalovat Acrobat Reader. Mno, takže český stát mi nutí jeden konkrétní proprietární software a ještě mi to neumí napsat česky? Co to jako je? Já rozumím tomu, co je tam napsáno? Ale co když tuhle hlášku čte nějaké BFU? Za tohle se zaplatilo 2.5 miliardy? OMFG!

Mno ok, následovala instalace acrobatu: sudo apt-get install acroread. Nainstalovala se verze 9.4.2. Na webu sčítání píšou, že je potřeba verze 9.0 nebo vyšší. Říkám si OK, to bude fungovat. Omyl. Uviděl jsem tu samou hláškou. Nezbylo mi nic jiného, než odkráčet k jinému počítači s Woknama a vyplnit to tam.

Ještě chvíli a fakt se odstěhuju na mars.

Za dobrotu na žebrotu

To se takhle konal jeden tábor. Konal se každý rok po mnoho let. Byl to jeden z nejdéle se konajících táborů široko daleko.

Stalo se jednoho pěkného léta, že na tábor přijel jeden malý, devítiletý chlapeček Jára. V té době byl pro tábor zajímavý leda tím, že jeho rodiče dovezli na tábor počítač. Ke kterému však přišel jen o pár poledních klidech. Jinak se věnoval hrám, které mu připravili vedoucí, nebo stáním fronty na přídavek výborného jídla, které připravila nejlepší kuchařka, která kdy existovala.

Jak čas plynul, Jára zestárnul natolik, že se stal instruktorem. Jedním z pěti instruktorů. Ale jediným instruktorem, který měl na táboře svůj počítač. Ještě o pár let později se stal oddílovým vedoucím. Jedním z deseti. Jedním z mála, kdo měli počítač.

Teprve nedávno došlo ke změně organizátora. Založilo se občanské sdružení. A tehdy skončilo idylické ježdění na tábor.

V domnění, že pomůže novému občanskému sdružení, Jára vyhlásil soutěž o logo. Informaci o ní napsal na webové stránky a na facebook. Do soutěže se přihlásil jediný člověk. Všechna přihlášená loga, tedy jedno, odeslal výkonnému výboru, nechť si s tím udělají, co uznají za vhodné. Naivně při tom předpokládal, že tímto bude soutěž ukončena s jednoznačným vítězem.

Jenomže to byl velice ošklivý omyl. Logo se mezi členy dostalo až téměř 3 měsíce po uzávěrce soutěže. Ozvaly se samé negativní ohlasy. Všichni logo strašně zkritizovali. A navíc se všichni vymluvili na to, že o soutěži nevěděli. Jára se naštval. Protože kdo se zajímal, zjistil, že nějaká soutěž je. Kdo se nezajímal, zjistil to po hodně dlouhé době.

Co čert nechtěl. Výbor uznal námitky těch křičících. A prodloužil uzávěrku o více než 4 měsíce. Čímž Jarouškovi vnukl zajímavou myšlenku: když se takto zachází s jednou mojí činností, nebude se tak zacházet i s ostatními?

A proto se Vás ptám, co byste udělali na Járově místě. Vykašlat se na všechno, veškerou práci zbourat a začít se chovat k ostatním tak, jak se chovají oni k němu? Nebo pokračovat v tom, co považuje za správné a co pomáhá organizaci tábora?

Rychlonabíjecí baterky

Tuhle nedavno jsem četl článek o baterkách, které se nabijí během několika minut. V diskuzi byl zmíněn jeden poměrně závažný problém těchto baterií.

Baterka v mém telefonu má kapacitu 4.81 Wh. Tedy baterka je schopna dodávat 4.81 W po dobu jedné hodiny. Autoři článku tvrdí, že jde o baterie schopné nabít se v řádu jednotek minut. Předpokládejme tedy, že by se stihla zcela nabít během 15 minut. To by znamenalo elektrický odběr při nabíjení 19.24W. To není zase tak moc. Teď si ale představme, že milion lidí v ČR přijde v 17:30 z práce domů a strčí mobil do nabíječky. Spotřeba elektrické energie skokově vzroste téměř o 20MW, aby o několik málo minut opět skokově spadla o těch samých skoro 20MW.

A co když nebudu nabíjet obyčejnou baterku v mobilu, ale třeba baterku v notebooku. Baterka v mém notebooku má cca 48Wh. Tedy desetkrát tolik. Kdybych chtěl nabíjet baterku, musel bych mít 200W zdroj k notebooku. Posluchárny S3, S6 a S9 V budově matematicko-fyzikální fakulty mají každá kapacita přes 100 míst. Představme si, že v každé se sejde 100 studentů, každý s notebookem. Jak už to ve škole bývá, všechny vyučovací hodiny začínají ve stejnou chvíli. V řádu několika vteřin tedy vzroste odběr těchto tří poslucháren o 60kW. Unesou něco takového rozvody v posluchárnách? Unesou to centrální jističe v místě, kudy elektřina vstupuje do budovy? Unese takovouhle změnu rozvodná síť PRE?

A teď ještě jeden vtípek. Automobilky (a nejen ony) nám začínají nutit elektromobily. Nic proti tomu, nápad je to dobrý. Představme si ale, že ti lidé, co přijeli z práce a nabíjí si mobilní telefon, začnou nabíjet i svá auta. Zde jsem se dočetl, že auto s kapacitou baterií 115 kWh ujelo 605 km. Nám ale bude stačit dojezd 100km. Tedy nějakých 19kWh. Tohle chci nabít během 15 minut? Ok, odběr 76kW! Vy někdo máte doma elektrickou přípojku, která Vám dodá 76kW? Tedy nějakých 345A při 220V? Co udělá rozvodná síť ČEZu, když k ní připojím 1000 takových aut najednou? A co když avizovaný milión? Ten odběr by byl 76GW! to je sedmkrát víc, než je dnes špičkový odběr celé české republiky!

Pojďme ještě dál. Zaveďme elektrické autobusy. Alespoň na linkách MHD. Jak velké ty budou mít baterie? Třeba jenom 100kWh? Při nabíjení tedy odběr 400kW. Kolik jich bude potřeba nabít po večerní dopravní špičce? 5000? To je odběr 2GW! To znamená plný výkon jaderné elektrárny Temelín! Která navíc pojede 15 minut a pak ji vypnem? Ne, tohle jaderný reaktor fakt neumí, jak jsme viděli ve Fukušimně.

A z čeho bude krmit baterie, když ne z uranu? Ze slunce? Po skončení večerní dopravní špičky? To už je u nás tma! Z větrných elektráren? Co když nebude foukat?

No koukám, že pan vedoucí útvaru rozvoje ČEZu se bude muset ještě hodně ohánět, pokud chce zavést elektromobily a dobíjecí stanice na všelijakých parkovištích.

Modlitba

Sude náš, jenž jsi naražený,
roztoč se pípa Tvá,
buď vůně Tvá po všech restauracích a hospodách
a odpusť nám naši dočasnou střízlivost,
jakož i my odpouštíme našim číšníkům
a neuveď nás na záchytnou stanici
a zbav nás všech protivných abstinentů.
Ámen.

Děti a vedoucí

Jel jsem dneska z Chrudimi do Prahy a rodiče mě nevezli do Pardubic na vlak. To znamenalo o hodinu delší cesta. Ale ok, měl jsem o hodinu víc času přemýšlet o souvislostech, které jsem si dřív neuvědomil nebo mě prostě nenapadly.

Když jsem byl na 1. stupni ZŠ, bylo pro mne důležité, když mě někdo dospělý poslouchal. Uvědomil jsem si to až když jsem šel na vlak. Mno ok, trvalo mi to 15 let. Ale došlo mi to. Napadlo to mě samotného. Teď to velice snadno můžu aplikovat na děti, které přijedou na tábor. Když to bylo důležité pro mne, nejspíš to bude důležité i pro ně. Nebo aspoň pro část z nich.

Doufám, že si časem uvědomím víc takových souvislostí. A taky doufám, že mě nebudou přivádět v úžas moji blízcí příbuzní.

Vegetariánství

Je zvláštní, jak nepříjemná věc může někomu pomoct.

Můj strýc byl rozveden. Vlastně už to není můj strýc. Před tím byl něco mezi vegetariánem a veganem. Kromě masa nejedl ani mléčné výrobky. Po té, co byl před 1/4 rokem rozveden, začal jíst ryby. De facto začal jíst to nejlepší maso, které je.

Nyní si dovolím citaci z tohoto blogpostu, čímž uctím památku člověka, kterého jsem neznal:

Teri měl v době kdy jsme spolu byli v kontaktu poměrně nerad zeleninu a preferoval ve stravě maso. Když jsme se jednou na tohle téma bavili prohlásil, že lidi, kteří jedí zeleninu a speciálně vegetariáni jsou bezohledná pakáž. "Až sežerou všechno zelený, tak mi co poctivě jíme maso se kvůli nim udusíme....."

Jaslovské Bohunice

Vtípek hodící se k aktuálnímu dění ve světě:
Když bouchnou Jaslovské Bohunice, češi a slováci si vymění hymny. Češi budou zpívat "nad Tatrou sa blýska" a slováci "Kde domov můj?"

Moudro dne

Všichni jsme se narodili blbí. Některým to zůstalo.
-- Samuel Beckett

Moudro dne

Takže nikdy nic neoznačujte jako „zastaralé“ [deprecated]. Jestliže se chcete něčeho zbavit, zbavte se toho a opravte místa, kde se to volalo. Neříkejte „někdo jiný by se toho měl zbavit, protože je to zastaralé.“
A ano, až se příště objeví tahle diskuze, odstraním tu sra*ku. Je to nemoc. Je to jenom stupidní způsob, jak říct „někdo jiný by tenhle problém měl vyřešit.“ Je to způsob, jak se vymlouvat. Je to svinstvo. Byla chyba s tím vůbec někdy začít.

--Linus Torvalds

Moudro dne

Nová technologie změní IT silou, která se rovná odporu vývojářů touto technologií vyvolanému.
Archimedův pravnuk

Citát dne

Zde požaduji uplatnění antidiskriminačních pravidel v zájmu těch z nás, kteří nemají rádi pivo.

James Bottonley

Řetězová zpráva

Pošli tuto zprávu 20 lidem a dostaneš zadarmo chleba s paštikou, potom vyjdi na ulici před dům, dej si dolů kalhoty, jebni si ten chleba o čelo a zakřič:
"Jsem totální idiot, protože věřím na takovou píčovinu jako je řetězová pošta! Mám asi v hlavě nasráno a proto to posílam i dalším lidem! Už jsem měl být 500 krát zamilovaný, 290 krát nešťastný a 170 krát mrtvý. A to jen kvůli tomu, že jsem vzkaz neposlal 15ti lidem. A přísahám, že pokud tuto zprávu nepošleš do 10-ti sekund aspoň 7500 lidem, tak zítra v 18:30 přijde dinosaurus a naplácá ti!!!

Moudro dne

Moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přichází sám.

Moudro dne

Důležité je vědět, jak problém vyřešit. Zbytek zvládne cvičená opice.

Čeština

Jsou chvíle, kdy mi je na blití. Například při přečtení jednoho z mnoha příspěvků ve fóru jedné nejmenované on-line hry:

tech mích 52 stihu a 2 Gqany...jsem nastavyl na Křižníky...jen at to vyte kvuli rozdelení nastavení taktyky

Po dotazu, zda toto skutečně myslí vážně odpověděl autor mimo jiné toto:

mimo to sem se neptal na i-y ale na nastavení taktyky

Nutno podotknout, že ona on-linovka je slovenská a rozložení hráčů je zhruba půl na půl slováci vs češi.

Blbá kombinace ve snu

Po hodně dlouhé době se mi opět zdál sen. A byl nezvykle dlouhý.

Celý sen se odehrával na chrudimském krytém plaveckém bazéně. Začínal v prostoru, kam ústí tobogán. Hlídal jsem tam nějaké děti. Po jejich odchodu mě překvapilo, že je v dojezdovém bazénku docela málo vody. Pozastavil jsem se nad tím jen chvíli a pak jsem to pustil z hlavy. Přišli totiž někteří táboroví vedoucí. S nima jsem se začal dost drsně hádat. Ze snu nebylo zřejmé o čem se hádáme, ale hádka to byla zcela zjevně. Poté jsem odešel vést kroužek plavání. Nechal jsem děti rozplavat se a šel jsem vyplnit deník. Deník byl obalem stejný jako deníky, které se používaly ještě asi před 5 lety v chrudimském DDM. Nicméně to, co se tam vyplňovalo, vypadalo úplně jinak a já s tím měl problémy. Sen končí uprostřed těchto problémů.

Vedoucího plaveckého kroužku jsem dělal před maturitou, než jsem odešel do Prahy na VŠ. A dělal jsem to dost rád. Ale proč tam jsou ti vedoucí? Že by se mi do snu dostala reálná situace hádajících se vedoucích dětského tábora?

Budoucnost silniční dopravy v ČR

Mno, tak jsem si přečetl jeden z blogů na abclinuxu.cz. Konkrétně tento. A nějak nevím, co si o tom mám myslet.

Teda vlastně: Za jakým účelem je mýtné v tomto rozsahu plánováno? Napadají mě 2 scénáře. Tím prvním je znevýhodnit silniční dopravu oproti jiným způsobům dopravy. Tím druhým je finanční zisk státu.

Nejprve k tomu druhému scénáři. Pokud to dopadne takto, tak potěš koště. Prostě nadělme další daňovou zátěž našim dětem a ať se snažej. Budu si někdy chtít koupit auto? Čím dál víc mám pocit, že ne.

První důvod je už o něco zajímavější. Myslím, že jediný druh dopravy, který je schopný jakžtakž konkurovat silniční dopravě co do pokrytí území, je železnice. Ano, na železnici dneška v ČR je spousta věcí špatně. Ale když už měníme silniční dopravu, změňme i tu železniční. Zejména převoz nákladu na delší vzdálenosti je ideální přemístit na železnici. Elektrická lokomotiva táhnoucí 3000 tun nákladu bude asi lepší, než 100 kamiónů. 100 kamiónů z TPCA do Francie se v silniční síti poměrně projeví. Kdežto jeden vlak projede železniční sítí snadno. Zvlášť, když železniční vlečka do TPCA vede. Fakt tam vede, já ji viděl! V reálu, ne na mapě.
Samozřejmě, otázka je, kde se vezme ta elektřina pro lokomotivu. Ale to už je na jiné povídání.

Tábor ve snu

První sen roku 2011 je poněkud zvláštní. Odehrává se v tábořišti, kde už několik let pořádáme šachový tábor. Přítomní jsou vedoucí tábora. Ani jedno dítě. Zřejmě jde o víkendovou akci mající za cíl doladit detaily před táborem.

Je tu jedno ale. Mám zde k dispozici auto. Ve snu se sice přímo neobjevilo, ale myslím, že jde o auto mých rodičů. Protože jsem jediný, kdo má auto a je střízlivý, jsem vyslán pro sud piva. Před odjezdem ještě zjišťuji nějaké informace pro naši táborovou bohyni, která na tábor jezdí každý jeho ročník - tedy již více než 30 let. V průběhu zjišťování těchto informací sen končí.

Dvě věci jsou zvláštní. Pro pivo jsem vyslán někdy kolem poledního. Co se děje, že jsem jeden z mála střízlivých? A proč vlastně mám jet pro pivo? Vždyť tam tolik lidí nepije?

Moudro dne

We all know Linux is great... it does infinite loops in 5 seconds.
- Linus Torvalds

Moudro dne

To, co děláš, když Tě nikdo nevidí, svědčí o tom, co máš v srdci.

Silvestr

Zrovna jsem přijel z oslavy Silvestra. Poprvé Silvestr někde jinde než rodiče. Příslib dokonale akce byl splněn.
Teda ne až tak dokonale. Sama akce byla super. Jediným problémem je aktuální stav mojí trávicí soustavy. Ta se totiž rozhodla, že na pořadu dne je řídký případ s hustým běháním. Otázka jenom je, jak dlouho jí tento stav bude bavit. Já doufám, že moc ne.
Všechno ostatní vyšlo. Všichni se většinu doby skvěle bavili. Příští rok zvládneme vyměnit spojení většinu doby za spojení celou dobu. Holt byla to první akce tohoto typu v daném složení. Na poprvé se ne vždy všechno povede.

Dozvěděl jsem se pár zajímavých věcí. Zásadních věcí, které se staly už před delší dobou a o kterých měl tušení jen málokdo. Pokud vůbec někdo.
Marně přemýšlím, zda to vadí. Dospěl jsem k názoru, že to nemusí vadit v případě, kdy je dotyčný člověk schopný normálně fungovat dál.