Únik

Sen začíná tím, že ve skupině několika lidí vyrážíme na pěší přesun do nějakého domu. V té skupině jsem jeden z nejstarších. Jinak ve skupině jsou lidé různého stáří. Ti nejmladší jsou zhruba ve věku 11 nebo 12 let, prostě velmi blízko prvních projevů puberty. Ti nejstarší jsou zhruba stejně staří jako já, tedy řekněme mezi 30 a 35 lety.

Cestu notoricky znám, chodím tudy velice často. Tak tedy vyrážíme bez nějaké navigace. Už docela brzo od počátku cesty zjišťuji, že je něco špatně, cesta vypadá jinak. Prolezeme nějakým houštím a dojdeme na nějakou vyšlapanou cestu. Tohle vůbec nepoznávám, kde to vlastně jsme? Vytahujeme tedy mobilní telefony a pouštíme navigace. Na mobilu jednoho ze starších účastníků najdeme ten dům, kam chceme dojít. Shodneme se na tom, že bude lepší jít podle navigace. Konkrétně podle navigace toho dotyčného.

Teď přichází střih ve snu. Stojím ve výtahu a se mnou další 2 lidi. Snažíme se odjet směrem nahoru. Venku kolem výtahu voda, ve které plavou lidé a snaží se doplavat směrem k výtahu a nastoupit do něj. Jeden z nich, poměrně statný muž, už se sápe z vody do výtahu. Kvůli tomu se nemůžou zavřít dveře a my nemůžeme odjet. Ti 2 pánové, kteří jsou se mnou ve výtahu, se snaží odhánět všechny od dveří. A to i za použití síly. Já už se ke dveřím nedostanu, takže stojím za nimi a tvářím se, že se mě to netýká. Po chvíli jeden z těch dvou mužů je stažen zpátky do vody. Zastoupím tedy jeho místo u dveří. Vytáhnu celkem dlouhý nůž a tomu sápajícímu se muži v podstatě uříznu levou ruku. Jeho tělo vypadne z výtahu, uvnitř zůstane jenom jeho ruka visící na kousku kůže a masa. Tak tu ruku vezmu a hodím ji do vody. Následně se ve výtahu snažím najít tlačítko pro zavření dveří. S nápovědou  jediného zbývajícího člověka ve výtahu se mi to nakonec povede. Dveře se zavřou a výtah se rozjíždí směrem nahoru. Už ve výtahu koukám na svoje ruce a oblečení, oboje zašpiněné od krve. Od teď mám na rukách cizí lidskou krev. Ten člověk, kterému jsem uříznul ruku, pravděpodobně zemře. Stal jsem se tedy vrahem. A to mě dost děsí.

Když výtah zastaví, otevřou se dveře a oba z výtahu vylézáme. Jsme v nějakém podzemním bludišti. Ten pán se tváří, jako že se od teď vydáme každý jinou cestou. Pak se podívá na moje ruce a zatváří se jako že mě lituje. Pak odbíhá někam do bludiště. Já se otočím a odbíhám přesně na opačnou stranu. Snažím se jít cestou, o které mám pocit, že mě vede k něčemu lepšímu. Nejde ani trochu o racionální rozhodování, všechno je čistě pocitové.

Po docela krátké době vycházím z bludiště ven. Nebo si to aspoň myslím. Chodby už jsou mnohem širší a vyšší a hlavně je tam mnohem víc světla. Tam uvidím některé členy skupiny, se kterou jsem vyrazil na začátku na cestu. Když mě někteří uvidí, jsou zjevně rádi, že mě vidí. Ale taky je jasné, že jsou zmatení z té krve a nevědí, co si o ní mají myslet. Vyrazím směrem k nim. A tím sen končí. Žádná interakce s kýmkoliv dalším už neproběhne.

Plavání

Jsem na nějaké dětské akci. Beru skupinu dětí plavat do nedalekého rybníku.

Ve vodě se dětem vlastně téměř vůbec nevěnuji. Já si plavu po svém stejně jako oni.

Při opouštění rybníka jenom kontroluji, že že všichni odevzdají majiteli 20 Kč a něco si u toho zapisuji do desek. Pak vezmu desky a jako poslední odcházím za dětmi. Cesta vede přírodou a bez bot není úplně jednoduchá. Ale ostatní si ji nejspíš užívají, tak jdu za nimi.

Výlet

Vydal jsem se kamsi na výlet vlakem. Podle vybavení vlaku jsem si nejdřív myslel, že jedu na západ. Velmi rychle jsem však zjistil, že jedu naopak na východ.

Cesta samotná ve snu nějak zvlášť zmíněná nebyla. Stejně jako ani pobyt na místě. Velmi výrazně však ve snu bylo zmíněno loučení.

Odjíždím z nějakého domu buďto bohatších občanů, nebo chudší šlechty. Navíc odjíždím zjevně na podzim.

Nejprve se loučím s poddanými. Zejména s jednou slečnou. Kterou v jednu chvíli držím za obličej a utírání jí slzy. Vysvětluju jí, že seu nás budu mít lépe. Že mám dobře placenou práci a že možná dokážu velké věci. Prohlásí něco o architektonické práci ve Francii. Pokouším se jí vysvětlit, že to není úplně přesně ono. Ale asi se to nesetkává s velkým úspěchem.

Pak se chci rozloučit s majiteli. Někteří mužští poddaní mě od toho zrazují. Že to přece jsou zlí lidé. I tak se chci rozloučit.

Odendám tedy OSB desky, které tvoří část zateplení obývacího prostoru majitelů. Za nimi je navrstvená nějaká skelná vata. Lezu nahoru, nohy i ruce zasekávám mezi jednotlivé vrstvy. Majitelé zrovna sedí kolem stolu a jedí. Chci každému podat ruku, nejdřív rodičům. Otec je oblečen v černém. Podám mu ruku a otočím se na matku. Zadívám se jí do očí. Panenky má úplně černé. Podám jí ruku, na tváři je znatelný lehký úsměv. Pokusím se podat ruku i jejich dětem. Ti ale nejeví o mě vůbec žádný zájem. A tímto sen končí.