Cesta

Po delší době tu mám nějaký sen. Dost dobře zapamatovaný na to, abych jej napsal na blog.

Mířím na letiště. Velice se podobá letišti ve Filadelfii. Před vstupem na letiště si ještě kontroluji všechny věci. Zjišťuji, že nemám pas. Velmi dobře si pamatuji, že ten pas leží doma na stole. Říkám si "to jsem fakt tak blbej?" Chvíli tam smutně stojím a pak odcházím.

Po chvíli se mi v ruce zjeví pas i se všemi potřebnými dokumenty. Celý šťastný tedy nakráčím na letiště.

Po úvodních formalitách se postavím do fronty na bezpečnostní kontrolu. Tato fronta stojí na schodech dolů směrem k letištní ploše. Tímto se sen definitivně odklání od reality ve Filadelfii.

Když se ve frontě blížím ke kontrole, všimnu si, že jednoho člověka donutí převléknout si triko tak, aby neměl dlouhý rukáv. Ještě mu vynadají, že je to vážné porušení bezpečnosti. Někoho se tam ptám, proč je to problém. Odpověď na tuto otázku si nepamatuji, ale ve snu jsem se s ní spokojil. Najednou koukám na ruce, že mám taky dlouhý rukáv. Tedy narychlo sundám batoh, vytáhnu jiné triko a převléknu se.

Po bezpečnostní kontrole naatupuji do letadla. Podle dodaných dokumentu se snažím najít sedadlo. V místě, kde bych jej očekával ale není. Navíc mě překvapuje, že v zadní části letadla jsou místo klasických sedadel jenom nějaké staré židle, jako by z kulturního domu někdy z 80. let. Nakonec mi ostatní cestující poradí, že to sedadlo není u levého okýnka, ale u pravého. Tam tu svoji židli najdu a usadím se na ni.

Následuje čekání na další let při mezipřistání. Sleduji, jak personál letiště čistí letadlo a doplňuje provozní kapaliny. Ptám se svého kolegy, jestli budeme tam, kde jsme byli už jednou. Odpoví mi, že budeme ve stejném hotelu. Probouzím se s pocitem "jupí".