Cesta do práce

Tento sen se mi zdál v pondělí ráno. Toto pondělí bylo první po téměř měsíci, kdy jsem měl jet do práce vlakem. Před tím docela dlouhá nemoc a po nemoci jsem týden jezdil do práce autem.

No a teď ke snu. Ve snu ráno vstávám a připravuji se k odchodu. Snídani už mám úspěšně za sebou a hledám oblečení. Ale nemůžu jej najít. Pak najdu nějaké oblečení na hromadě s vypraným a ještě neuklizeným prádlem. Pak nahlédnu ještě do jiné skříňky a tam zjistím, že mám spoustu oblečení. Každopádně v této situaci už musím poměrně spěchat. Takže rychle obleču a vyjdu ven.

Venku mě zastaví členové rodiny, že se s nimi mám jít podívat do blízkého přístavu. Tak tedy jdu. Procházíme docela dost úzkou brankou. Pak jdeme přes lesík, kde jsou mladé stromy. Taky je ten lesík dost podmáčený. Když z lesíka vyjdeme, uvidíme moře, přístav a v přístavu velké zaoceánské nákladní lodě plné kontejnerů. Chvíli koukám a pak se omlouvám, že musím běžet na vlak.

Tedy projdu přes lesík a protáhnu se úzkou brankou. V tom vidím, že nějací cizí lidé nosí věci z a do našeho domu. Když mě uvidí, mají tendenci se rozutéct. Jednoho z nich chytím a chystám se ho spoutat. V průběhu této činnosti přijíždí několik policejních vozů. Policisté poutají další lidi. Sousedka mi oznamuje, že zavolala policii.

K vlakové zastávce vede taková docela kamenitá lesní cesta. Vidím na zastávce stát vlak. Resp. vidím jenom lokomotivu. Zcela jasně si pamatuju lokomotivu řady 230 přezdívanou laminátka v původním červeno-bílém nátěru. Od zástavky směrem k nám jdou dvě mladé slečny, tak 17-18 let. Zjevně mají namířeno k nám. Jdu k nim, každou rukou chytnu jednu z nich a vedu je k policistům. Jedna z nic (ta hubenější a podle mého názoru i pěknější) říkala, že je chlapci do toho domu pozvali. A jak si myslela, že jsou to slušní kluci a jak jí vůbec nenapadlo, že ten dům není. Tuhle předávám policii. Tu druhou mám předat někam dál.

Nejspíš do nějaké nemocnice. Slečnu vedu v poutech za zády a chvílemi ji musím ruce přizvednout, protože se mi cuká. Přicházím do nějaké čekárny. Ta je docela pěkně zařízená. Podobně jako moderní kanceláře v některých IT firmách. Uvidím tam jednu paní, kterou vlastně znám jenom od vidění. Ta nervózně přechází po čekárně. Zkusím jí oslovit. Ona se jenom ohradí, ať po ní nic nechci. Kouknu za sebe a zjistím, že tam jsou ty dveře, co jsem hledal. Trhnu se slečnou a tlačím jí do těch dveří. Za prvními dveřmi jsou druhé dveře. Říkám slečně, že tohle přesně jsem hledal, a tlačím jí do druhých dveří. Za druhými dveřmi je nějaká lavice. Naznačím ji, že si má sednu. V průběhu jejího sedacího procesu se otočím a projdu prvními dveřmi. Pak druhými, třetími, čtvrtými. Pak se rozbíhám a rozrážím dveře před sebou. Zmocňuje se mě panika. V tom zazvoní budík. Naštěstí.