Gratulace

Gratuluji!

Nám všem, kterým je mezi 18 až 40 lety. Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v letech 1970-94, neměli vůbec šanci přežít. Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili. Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji namontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat. Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost - naučili jsme se chovat a poradit si.

Tornádo

Zdál se mi tuhle podivný sen. Je to další sen v krátké době po hodně dlouhém období beze snů.

Sen začíná na místě, které mi velmi připomíná jedno reálné místo. Až na jeden drobný detail. Ve skutečnosti na tomto místě byly stany s podsadou. Zde jsou však dvou až čtyřlůžkové chatky z úplně jiného místa, které dnes již neexistuje.

Rozhlížím se po okolní krajině. Po ní se pohybuje několik tornád. Nikdo neví, kam se které z nich pohne. V tom mne někdo vyruší, že prý se mám jít okamžitě na něco podívat. Přicházíme k jedné z chatek. Zde nacházíme oheň ve stavu, kdy je vidět jen žhavé uhlíky. Je zjevné, že během několika málo minut bude třeba přiložit, aby se znovu rozhořel. Podle oněch uhlíků je také zjevné, že oheň zde hoří již možná několik hodin.

V tuto chvíli se ze sna probouzím. Na jednu stranu vím, že oheň je třeba vyřešit okamžitě. Je div, že dosud nenapáchal žádné škody. Každopádně je třeba jej zneškodnit, dokud je čas. Na druhou stranu se bojím tornád. Nemám totiž nejmenší ponětí, kdy se některé z nich přiblíží natolik, aby mohlo začít páchat škody.

Snění o politicích

Po krátké době od posledního snu přichází další sen. A opět jde o sen s dost znatelným předělem, střihem. Skoro by se mi chtělo říct dva sny bezprostředně po sobě následující.

Přespáváme v jakémsi objektu. Ten na mě působí dojmem, že šlo původně o hrad později přestavěný na zámek. Nacházím se v místnosti, která mohla být černou kuchyní. Přede mnou uprostřed místnosti hoří oheň s plameny většími, než jsem já. Poté někde něco snadným pohybem jedné ruky spouštím. Na to se zhora vyvalí značné množství vody na oheň a začne se všude rozlévat. Bohužel až po této události se dozvídám, že jsem měl popel prohrábnout, aby voda mohla protéct přes rošt dolů (tedy do míst, kde bych očekával popelník). V tomto okamžiku přijde střih.

Stojíme kdesi na chodbě. Z jedněch dveří vyjde skupina politiků. Jasně poznávám 2 z nich, Václava Klause a Leoše Hegera. Tito politici nám podávají ruce a chvíli s námi hovoří. Poté odcházejí do jiných dveří a ty zavírají. Je zcela zjevné, že se snažili odvést naši pozornost od toho, kdy vylezl a zalezl do stejných dveří. Jejich trik na mne rozhodně zafungoval. Koneckonců hovořit přímo s prezidentem se mi nepoštěstí každý den.

V tuto chvíli se ze snu budím s pocitem lehkého zklamání z toho, že mě napálili.

Let vrtulníkem

Zdál se mi tuhle podivný sen.

Začíná tím, že jsem vytržen z nějaké těžko specifikovatelné činnosti pohotovostí. Společně se dvěma dalšími lidmi mám odletět vrtulníkem kamsi pryč. Oni dva se posadí do kokpitu. Já do zadní části, která zjevně není určena pro přepravu lidí, spíš pro přepravu nákladu. Usadím se, motor zabírá a přichází střih ve snu.

Společně s dalšími dvěma lidmi řešíme, kde nabít náš vrtulníček na dálkové ovládání. Nejprve obhlížíme jakýsi solární panel. Poté se přesouváme ke stojanu s mobilními telefony. Zde jeden z mých kolegů nachází správný konektor a nechává vrtulník nabíjet ve společnosti mobilních telefonů

Pro obě situace platí následující dvě věci. Zaprvé vůbec netuším, kdo jsou zbývající dvě osoby zač. Zadruhé v obou situacích jsem já považován za naprosto neschopného přispět k vyřešení nastalé situace.

Volby 2012 III.

Hned na začátek jeden článek o tom, kdo s kým a jak jedná o krajských vládách.

Teď nastává chvíle, kdy se skutečně začínám bát toho co bude. Tím víc ale začíná být zajímavá myšlenka poohlédnutí se v zahraničí.