Přemýšlel jsem o tom možná deset let. Proč se ten děda tak dlouho o něco stará. Proč se stará o malinkatý kousek půdy déle, než já sám jsem na světě. Až jednoho dne přišla skupina na ono místo a donutila mě pochopit.
Je to opravdu malinký kousek půdy. V přírodě.
Je páteční červnový večer. Slunce se blíží k obzoru. Zvuk automobilových motorů zůstal daleko za mnou. Slyším jen poslední prozpěvování ptáků před tím, než ulehnou k zaslouženému spánku. Po chvíli slyším něco naprosto úžasného. Teda vlastně neslyším nic. Rozhostil se klid. Skoro by se chtělo božský klid po západu. Je to něco, co se dá poslouchat hodiny.
Konečně chápu matfyzáka narozeného za První Republiky.
Krásně napsáno. Já sám jsem přesně tohle úplně poprvé zažil v květnu 2001 (2002?) na starých Palučinách, když se předváděl LARP vedoucím. Mohu jen potvrdit - je to něco, co se dá ve městě jen velmi těžko zažít a pokud se k tomu přidají i další smysly, je to ještě lepší... :-)
OdpovědětVymazat