Kalamita jak na Sibiři, aneb Cesta tam a zase zpátky

Po velmi vydařené akci na Pražském hradě jsem se vydal na cestu domů do Chrudimi. Po zavření dveří budovy, kde se akce konala, a po šlápnutí na první schod nechybělo mnoho ke zcela neřízenému skluzu ze schodů dolů. Možná jen náhodou jsem to ustál. Tímto uklouznutím, které se nekonalo, jsem však vyčerpal značnou část svého přídělu štěstí.

Dále následovala cesta tramvají po Praze. Přestože jsem očekával problémy související s ledovkou, dojel jsem celkem bez problémů. Jak jsem se později dozvěděl, byl jsem jeden z posledních cestujících pražské MHD, kterému se toto podařilo. Tímto můj příděl štěstí vzal definitivně za své.

Nasedl jsem do vlaku EC 177 v očekávání, že kolem 20:00 již budu v teple domova jako nic. Podle očekávání jsme odjeli vcelku na čas, přibrzdili jsme v okolí Klánovic a pak už nás podle všeho nečekalo nic, než spousta bezproblémových kilometrů.

Jenomže jsme zastavili v Pečkách. Ale tak co, v Pardubicích mám 20 minut na přestup, takže se ještě nic moc neděje. Po 10 minutách se ozval palubní rozhlas, že prý "z důvodu námrazy na koleji a neprůjezdnosti trati budeme stát asi 30 minut, ohlášené zpoždění se může změnit". No nic, vždyť jede vlak kolem osmé hodiny večerní z Pardubic. Po asi 30 minutách stejné hlášení, akorát se 60 minutami. Následovala varianta hlášení s 90 minutami. Pak 120 minut. Pak 150. Pak 180. A pak už přestali hlásit. Po více jak třech a půl hodinách, kdy se zdánlivě nic nedělo, se ozval palubní rozhlas, že během pěti minut pojedeme. Následně byla elektrická lokomotiva odpojena od napájení, čímž přestala jít vzduchotechnika. Což při teplotě kolem bodu mrazu není zrovna ideální, ale zima zatím nebyla.

Rozjezd probíhal asi tak, že chudák strojvedoucí přemluvil palivové čerpadlo a turbodmychadlo, nechť začnou motor krmit vším, co se do něj vejde. Následně bych očekával nad výfukem oblak hustého černého dýmu. Jisté však je, že vlak se dal do pohybu tempem, které by snad uspalo i šneka.

Při mimořádném zastavení ve Velimi se mi naskytnul pohled na jeden ze sběračů pendolina. No, vlastně nenaskytnul. On ten sběrač moc nebyl vidět. Částečně to bylo způsobeno mizerným osvětlením u konce nástupiště a zbytek obstarala vysoce kvalitní vrstva ledu. Do vlaku přistoupilo několik lidí. V pendolinu však ještě celkem dost lidí zůstalo.

Po příjezdu do Kolína palubní rozhlas oznámil, že zde budeme stát asi 20 minut a že o tuto dobu se zvýší zpoždění vlaku. Škoda jen, že jsme tam stáli asi 1 hodinu a 20 minut. Čekání nám zpestřil příjezd lokomotivy řady 742, která lakovnu neviděla dost dlouhou dobu, s nablýskanou jednotkou RailJet na háku. Vzhledem k tomu, že následně přejela lokomotiva přes nádraží směrem k Pardubicím, je možné, že nakonec byla zařazena k našemu vlaku.

Takže krátce před 11. hodinou večerní úplně jiný strojvedoucí vydal příslušné rozkazy úplně jinému palivovému čerpadlu a turbodmychadlu, z úplně jiného výfuku se vyvalil úplně jiný oblak černého dýmu a vlak se dal do pohybu úplně stejným uspávacím tempem. Po více jak 6 hodinách ve vlaku jsme však byli všichni rádi, že jedeme.

Následovalo mimořádně zastavení v Záboří nad Labem. Zkracování zastávek zůstalo zachováno, takže jsme zde stáli jenom 20 minut. Ve stanici se pohybovalo jedno vozidlo pro opravu trakčního vedení. Několik dalších vagónů zjevně souvisejících s údržbou trakčního vedení zde bylo odstaveno. Odtud jsme pokračovali do Pardubic. Naštěstí několik regionálních vlaků, včetně posledního večerního vlaku do Chrudimi, počkalo v Pardubicích.

Čímž pádem jsem otevřel domovní dveře v 01:45. A tedy cesta z Pražského hradu domů trvala krásných 9 hodin.